ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.3704.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 3704/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně T-Mobile Czech Republic, a. s. , se sídlem Tomíčkova 2144/1, 149 00 Praha 4, IČO 64949681, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 30, 120 00 Praha 2, proti žalované Vodafone Czech Republic a. s., se sídlem Vinohradská 167, 100 00 Praha 10, IČO 25788001, zastoupené Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, 140 78 Praha 4, o ochranu proti jednání nekalé soutěže, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 1/2007, k dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2011, č. j. 3 Cmo 406/2010-523, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 82 740 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Petra Hromka, Ph.D., advokáta se sídlem Vinohradská 30, 120 00 Praha 2.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala ochrany proti jednání v nekalé soutěži, v níž požadovala, aby žalované byla uložena povinnost
- zdržet se umísťování reklamního předmětu v podobě sobích paroží na reklamní nosiče pronajaté nebo vlastněné pro prezentaci reklamy žalobkyně nebo na nemovitosti vlastněné či pronajaté žalobkyní,
- uveřejnit v celostátních denících MF Dnes, Hospodářské noviny a Blesk ve třech po sobě jdoucích vydáních omluvu znění: „Společnost Vodafone Czech Republic a. s. se omlouvá společnosti T-Mobile Czech Republic a. s. za porušení dobrých mravů soutěže tím, že ve dnech 5. a 6. prosince 2006 umístila na reklamní nosiče, pronajaté k prezentaci vánoční kampaně společnosti T-Mobile Czech Republic a. s., své reklamní předměty, čímž hrubě zasáhla do jejích práv“ v rozsahu minimálně ½ strany,
- zaplatit přiměřené zadostiučinění ve výši 5.000.000,- Kč.
Podle žalobního tvrzení se žalovaná dopustila jednání nekalé soutěže tím, že rozmístila reklamní předměty v podobě sobího paroží na reklamní nosiče žalobkyně ve dnech 5. a 6. prosince 2006, čímž pro sebe tuto reklamu využila a reklamě žalobkyně dala zcela jinou podobu s jiným dojmem pro veřejnost, než žalobkyně zamýšlela, původní reklamu žalobkyně a žalobkyni samotnou tak žalovaná tímto zásahem zlehčila. Sled událostí svědčí o tom, že šlo o jeden z prvků reklamní kampaně žalované s cílem navázat na televizní reklamní spot s panem Č. a čivavou se sobími parohy a z překvapivosti a údajné vtipnosti akce (vydávané za „mikulášský žertík“) těžit v celém předvánočním období a snížit a zlehčit ostatní soutěžitele. Žalovaná se sice dne 7. prosince 2006 za své jednání ústy svého generálního ředitele omluvila, žalobkyně však omluvu nepovažuje za dostatečnou, a to i vzhledem k tomu, že události, které následovaly, byly pokračováním v prezentaci žalované prostřednictvím médií a de facto naplánovanou reklamní kampaní, která přestupovala regulaci právními normami.
Městský soud v Praze rozhodl poprvé v této věci rozsudkem ze dne 9. dubna 2009, č. j. 15 Cm 1/2007-324, tak, že ve výroku I. žalobu o uložení povinnosti žalované zdržet se umísťování reklamního předmětu v podobě sobích paroží na reklamní nosiče pronajaté nebo vlastněné pro prezentaci reklamy žalobkyně nebo na nemovitosti vlastněné či pronajaté žalobkyní zamítl, ve výroku II. uložil žalované povinnost uveřejnit v celostátních denících MF Dnes, Hospodářské noviny a Blesk ve třech po sobě jdoucích vydáních omluvu znění: „Společnost Vodafone Czech Republic a. s. se omlouvá společnosti T-Mobile Czech Republic a. s. za porušení dobrých mravů soutěže tím, že ve dnech 5. a 6. prosince 2006 umístila na reklamní nosiče, pronajaté k prezentaci vánoční kampaně společnosti T-Mobile Czech Republic a. s., své reklamní předměty, čímž hrubě zasáhla do jejích práv“ v rozsahu minimálně ½ strany, a to do dvou měsíců od právní moci rozsudku, ve výroku III. žalobu o zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 5.000.000,- Kč zamítl a ve výroku IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně i žalovaná odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. března 2010 č. j. 3 Cmo 284/2009-388 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil, ve výrocích III. a IV. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku mimo jiné uvedl, že „soud prvního stupně ve vyjádřených důvodech, jež ho vedly k zamítnutí žaloby o nároku na poskytnutí zadostiučinění v penězích, pochybil a protože neuvedl, zda je již nehmotná újma žalobce (o jejíž existenci na druhé straně pochybnosti neměl) zcela kryta jím přiznaným poskytnutým zadostiučiněním morálním“.
Městský soud v Praze poté, co se opětovně zabýval uplatněným nárokem na poskytnutí peněžitého zadostiučinění, rozsudkem ze dne 10. září 2010, č. j. 15 Cm 1/2007-477, žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 5.000.000,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 605.550,- Kč (výrok II.).
K odvolání žalobkyně i žalované Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. dubna 2011, č. j. 3 Cmo 406/2010-523, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 542.840,- Kč (I. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (II. výrok).
Nárok na přiměřené zadostiučinění ve výši 5 mil. Kč žalobkyně tvrdila jako nárok podle §53 obch. zák., neboť dovozovala nekalé soutěžní jednání žalované podle §44 odst. 1 obch. zák. (generální klauzule) i podle §50a obch. zák. (nepřípustná srovnávací reklama) a §50 obch. zák. (zlehčování), neboť podle tvrzení žalobkyně žalovaná svým nekalosoutěžním jednáním přivodila žalobkyni nehmotnou újmu.
Odvolací soud zjištění soudu prvního stupně, uvedená v dosud vydaných rozhodnutích, převzal a plně z nich vycházel a ztotožnil se i s jejich skutkovými závěry a s právním závěrem, tj. že jednání žalované, jež bylo jednáním nekalé soutěže a přivodilo žalobkyni nehmotnou újmu, zasáhlo žalobkyni v jejím postavení v hospodářské soutěži a v jejím goodwillu natolik, že tuto újmu pouze morální zadostiučinění nekryje, tedy že žalobkyni náleží i právo na peněžité zadostiučinění. Ztotožnil se i s právním posouzením soudu prvního stupně o oprávněnosti uplatněného nároku na zaplacení 5 mil. Kč, jako zadostiučinění, neboť má za to, že nejméně v rozsahu uvedené částky újma žalobkyně na jejím dobrém jméně není dosud přiznaným morálním zadostiučiněním nahrazena. Při zkoumání hlediska závažnosti a intenzity závadného jednání, dosahu tohoto jednání (jak velkou oblast trhu zasáhlo), odvolací soud dovodil, že šlo o jednání mimořádné závažnosti, neboť celá veřejnost o něm byla informována, všichni stávající i potencionální zákazníci žalobkyně se stali adresáty předmětného „sdělení“ reklamního jednání žalované. Podle odvolacího soudu uvedené jednání žalované objektivně přivodilo pochybnosti těchto zákazníků o výhodnosti dalších vztahů se žalobkyní, tyto pochybnosti pak nutně přivodily snížení dobrého jména žalobkyně, snížení její dobré pověsti i dobré pověsti její produkce. Nešlo přitom o snížení pozice na trhu a goodwillu žalobkyně krátkodobé (odpovídající době zásahu), ale dlouhodobé - pro všeobecnou známost TV spotu a ve vědomí veřejnosti jeho spojení s předmětným jednáním žalované („nasazováním parohů konkurenci“) – přetrvávající do současnosti (což žalovaná znovu podpořila, ve vědomí veřejnosti „oživila“ způsobem uveřejnění omluvy). Nehmotná újma žalobkyně, spočívající ve snížení postavení žalobkyně v hospodářské soutěži, jejího dobrého jména a také dobré pověsti její produkce stávající i nabízené, je tak zásadní povahy, že odvolací soud má za zcela tomu odpovídající požadavek žalobkyně na poskytnutí zadostiučinění (vedle uveřejnění omluvy) zaplacením částky 5 mil. Kč.
Rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu napadla žalovaná v zákonné lhůtě dovoláním, z jehož obsahu vyplývá, že je považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), neboť podle ní bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu ve věci samé potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jenž rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (rozsudek ze dne 9. 4. 2009, č. j. 15 Cm 1/2007-324) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, jenž toto dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolací důvody žalovaná shledává v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka namítá:
1) Skutková zjištění jsou nepodložená, nemají oporu v provedeném dokazování, soudy opomíjely skutečnosti z provedených důkazů vyplývající (soud prvního stupně ve svém v pořadí prvním rozhodnutí dospěl k závěru, že jednání žalované bylo toliko způsobilé způsobit újmu v morální sféře žalobkyně, následně odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí ve věci, a to ve svém zrušujícím rozsudku, nově dospěl ke skutkovému závěru, že jednáním žalované byla žalobkyni nehmotná újma skutečně způsobena; v dalším řízení soud prvního stupně výslovně poukazuje na odůvodnění zrušujícího rozhodnutí soudu odvolacího, jenž má za prokázaný vznik nemateriální újmy žalobkyně, spočívající v možném odlivu jejích zákazníků a ve snížení celkového goodwillu žalobkyně, kam je třeba zahrnout i povědomí zákazníků o „férové“ nabídce jejích produktů; soud prvního stupně nepokrytě přejal skutkový závěr soudu odvolacího stran existence nehmotné újmy), proto způsob rozhodování obou soudů dovolatelka považuje za projev jejich libovůle vybočující již ze zákonem povolené volné úvahy soudů.
2) Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka v tom, že oba soudy při posuzování věci vycházely ze skutečností, které nebyly za celou dobu řízení nikterak žalobkyní prokázány, poté nesprávně aplikovaly právní normu (§53 obch. zák.) jako předpoklad pro přiznání nároku na přiměřené peněžité zadostiučinění vedle nepeněžitého (skutkový stav podle dovolatelky nedovoloval učinit příslušný právní závěr).
3) Jiné vady řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (skutkový stav věci bez splnění procesních podmínek ustavil odvolací soud a takto jej následně přejal soud prvního stupně).
Dovolatelka je přesvědčena, že rozsudek odvolacího soudu ze dne 13. 4. 2011, č. j. 3 Cmo 406/2010-523, je věcně nesprávný, je-li založen na nedostatečně zjištěném skutkovém základu věci a tudíž na nesprávných závěrech stran závažnosti morální újmy ve sféře žalobkyně. Podle dovolatelky na základě nesprávně učiněného skutkového závěru soudy obou stupňů učinily nesprávný právní závěr o nutnosti aplikovat právní instituty vyhrazené na nejzávažnější formy nekalosoutěžního jednání, když samotná povinnost k uveřejnění omluvy byla posouzena jako nedostatečná k odčinění morální újmy žalobkyně. V důsledku toho, podle názoru dovolatelky, bylo nutné dle mínění soudů obou stupňů žalované uložit povinnost zaplatit žalobkyni také peněžitou satisfakci v dosud bezprecedentní výši.
Dovolatelka z výše uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „dovolací soud“) obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil zpět soudu prvního stupně k novému řízení.
Žalobkyně podala vyjádření k dovolání žalované, v němž stručně shrnula dosavadní průběh soudního řízení a následně poukázala na značnou délku řízení (od 4. ledna 2007, tedy již více než pět let, přičemž během této dlouhé doby ve věci rozhodoval dvakrát soud prvního stupně a dvakrát soud odvolací). Poukázala na věcnou správnost rozsudku odvolacího soudu, zvláště pak zdůraznila nedostatečnost poskytnutí pouhého morálního zadostiučinění ve formě omluvy v této věci (povaha a charakter zásahu, intenzita zásahu, charakter a rozsah zasažených nehmotných statků žalobkyně, trvání a šíře vzniklé nemajetkové újmy, přihlédnutí k hospodářskému postavení žalobkyně a povaze jejího podnikání). Žalobkyně uvedla, že soudy obou stupňů zřetelně akcentovaly povahu a charakter protiprávního zásahu žalované spolu s jeho intenzitou a způsobenými následky jako hlavní důvod toho, proč by přiznání toliko morálního zadostiučinění v daném případě bylo nedostačující. Podle názoru žalobkyně pravdivost hodnotícího úsudku soudu prvního stupně (že pochybnosti o solidnosti a serióznosti žalobkyně přetrvávají v povědomí stávajících i potenciálních zákazníků po značně dlouhé období) a tedy enormní závažnost způsobených následků potvrdila sama žalovaná tím, že ke své „omluvě“ připojila siluetu sobího paroží, tedy symbol oněch pochybností o solidnosti a serióznosti žalobkyně a jejího podnikání, a to ve zřejmé snaze připomenout stávajícím i potenciálním zákazníkům žalobkyně to, co jim tak neomaleně žalovaná sdělovala již ve dnech 5. a 6. prosince 2006 prostřednictvím svých partyzánských praktik. Výši přiznaného zadostiučinění v peněžité formě považuje žalobkyně za přiměřenou. Dále namítá, že v odvolacím řízení založeném na principu neúplné apelace může docházet k rozdílům v právním posouzení věci mezi soudem prvního stupně na straně jedné a soudem odvolacím na straně druhé, což lze považovat za standardní situaci, ke které v soudní praxi dochází zcela běžně a která nepředstavuje způsobilý dovolací důvod. Nesouhlasí s tvrzením žalované o údajně nepodložených skutkových zjištěních, na nichž měly soudy založit své rozhodnutí ve věci samé, nesouhlasí s tvrzením žalované o nesprávném právním posouzení věci, nesouhlasí s tvrzením žalované o údajných jiných vadách řízení, které dle žalované měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a konečně že považuje za nepravdivý a nepřiléhavý argument žalované o tom, že v řízení chyběla relevantní tvrzení žalobkyně týkající se závažnosti morální újmy ve sféře žalobkyně. Dovolání žalované považuje za zcela nedůvodné. Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované zamítl.
Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou, nejprve zkoumal, zda je tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních §237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci jedná, neboť soud prvního stupně byl při svém rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu v rozsudku ze dne 16. března 2010 č. j. 3 Cmo 284/2009-388, jímž zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a IV a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud je podle ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody, které posuzuje nejen podle toho, jak byly označeny, ale především podle jejich obsahového vymezení v dovolání (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.). Dovolatelka v dané věci uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování §241a odst. 3 o. s. ř.
Z odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, že soud prvního stupně postupoval podle ustanovení §226 odst. 1 o. s. ř. (podle rozhodnutí odvolacího soudu měl uloženo postupovat tak, že v případě, pokud neshledá újmu způsobenou žalobkyni nekalosoutěžním jednáním žalované za vyrovnanou přiznaným zadostiučiněním morálním, má posoudit, v jaké výši je třeba ještě přiznat žalobkyni právo na zadostiučinění v penězích). Soud prvního stupně, po té, co se opětovně zabýval uplatněným nárokem na poskytnutí peněžitého zadostiučinění, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění v uplatněné výši 5.000.000,- Kč. Soud prvního stupně v odůvodnění zopakoval tvrzení žalobkyně a obranu žalované, zmínil dále své předchozí rozhodnutí v této věci (rozsudek ze dne 9. 4. 2009 č. j. 15 Cm 1/2007-324) a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (rozsudek ze dne 16. 3. 2010 č. j. 3 Cm 284/2009-388). Soud prvního stupně uvedl, že jednání žalované, které bylo objektivně způsobilé snížit vážnost žalobkyně a poškodit ji „v očích“ jejích stávajících nebo potencionálních zákazníků či obchodních partnerů, bylo natolik intenzivní, že vedle již přiznané omluvy shledal, po doplnění dokazování, nárok žalobkyně na přiznání přiměřeného zadostiučinění v peněžité formě, a to ve výši 5.000.000,- Kč, jako oprávněný. Za zásadní pak soud prvního stupně shledal i skutečnost, že žalovaná při plnění povinností uložených jí pravomocným rozsudkem soudu, tj. uveřejnění omluvy, postupovala takovým způsobem, že znovu zpochybnila obchodní solidnost žalobkyně a zesměšnila ji.
Odvolací soud postupoval podle ustanovení §212 a násl. o. s. ř. Přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání žalované ve věci samé není důvodné. Soudy dospěly ke shodnému právnímu závěru, že jednání žalované, jež bylo jednáním nekalé soutěže a přivodilo žalobkyni nehmotnou újmu, zasáhlo žalobkyni v jejím postavení v hospodářské soutěži a v jejím goodwillu natolik, že tuto újmu pouze morální zadostiučinění nekryje, tedy že žalobkyni náleží i právo na peněžité zadostiučinění. Ztotožnil se i s posouzením soudu prvního stupně o oprávněnosti uplatněného nároku na zaplacení 5 mil. Kč jako zadostiučinění, neboť má za to, že nejméně v rozsahu uvedené částky újma žalobkyně na jejím dobrém jméně dosud přiznaným morálním zadostiučiněním není vyrovnána. Dále odvolací soud citoval ze svého předchozího rozhodnutí tam uvedené hodnocení jednání žalované, jež vedlo ke vzniku nemateriální újmy žalobkyně (blíže viz na str. 6 – 7 rozsudku odvolacího soudu), a podrobnější obecné rozvedení přístupu soudu k posuzování nároků na zadostiučinění, zejm. ve věcech nekalé soutěže, s odkazem na relevantní judikaturu (blíže viz na str. 7 – 8 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud uzavřel, že nehmotná újma žalobkyně, spočívající ve snížení postavení žalobkyně v hospodářské soutěži, jejího dobrého jména a také dobré pověsti její produkce stávající i nabízené, je tak zásadní povahy, že odvolací soud má za zcela tomu odpovídající požadavek žalobkyně na poskytnutí zadostiučinění (vedle zveřejnění omluvy) zaplacením částky 5 mil. Kč. Shodně i odvolací soud má úhradu této částky za přiměřenou žalobkyni vzniklé nemateriální újmě, jež je zde dána intenzitou a dobou trvání důsledků zásahů předmětné reklamní kampaně žalované a odpovídá okolnostem, jak plynou již ze zjištění soudu prvního stupně, hlediskům, z nichž je třeba při posouzení nároku na zadostiučinění vyjít, jakož i funkcím zadostiučinění.
Dovolatelkou uváděné námitky neobsahují v podstatě žádné nové skutečnosti, ale opakovaně ty, které uváděla žalovaná již dříve a kterými se soud prvního stupně i odvolací soud řádně zabývaly.
Dovolací soud, k první námitce dovolatelky (viz.1 - nepodložená skutková zjištění), v níž dovolatelka označuje způsob rozhodování obou soudů za projev jejich libovůle vybočující již ze zákonem povolené volné úvahy soudů, se ztotožňuje s právním posouzením věci soudem odvolacím, který ve shodě s rozhodnutím soudu prvního stupně považuje přiznání žalobkyní uplatněného nároku na zaplacení 5 mil. Kč, a to vedle již dříve soudem přiznaného nároku na omluvu, za správné řešení. Pokud odvolací soud ve svém prvním rozsudku ze dne 16. 3. 2010 č. j. 3 Cm 284/2009-388 první rozsudek soudu prvního stupně (ze dne 9. 4. 2009 č. j. 15 Cm 1/2007-324) ve výroku o přiznané morální satisfakci ve formě omluvy potvrdil, je podle názoru dovolacího soudu zcela evidentní, že oba soudy nemateriální újmu na straně žalobkyně způsobenou nekalou soutěží žalované měly za prokázanou. Odvolací soud nesouhlasil s rozhodnutím soudu prvního stupně pouze v tom smyslu, že se soud prvního stupně dostatečně zřetelně nevyjádřil v důvodech, jež ho vedly k zamítnutí žaloby o nároku na poskytnutí zadostiučinění v penězích, zda nepeněžitá forma přiměřeného zadostiučinění je v daném případě skutečně postačující satisfakcí za nehmotnou újmu žalobkyně. Proto odvolací soud svým prvním rozsudkem ze dne 16. 3. 2010 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích III. a IV. zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, pokud žalobkyni vedle již dříve přiznaného morálního zadostiučinění za způsobenou nehmotnou újmu přiznal ještě i peněžité zadostiučinění v požadované výši 5 mil. Kč (na str. 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), ani soud odvolací, který se v odůvodnění svého druhého rozsudku (ze dne 13. dubna 2011 č. j. 3 Cmo 406/2010-523) opřel mimo jiné o své předchozí rozhodnutí, vysvětlil přístup soudu k posuzování nároků na zadostiučinění zejména ve věcech nekalé soutěže a vyložil smysl zadostiučinění (na str. 6 – 8 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Námitka, že soudy vychází z nepodložených skutkových zjištění je neoprávněná. Nad rámec uvedeného dovolací soud doplňuje, že ve věcech nekalé soutěže není podstatné, zda určitá nemateriální újma dotyčné osobě nekalou soutěží byla již způsobena, anebo zda by u ní někdy v budoucnu (při trvajícím jednání nekalé soutěže) teprve mohla nastat, neboť podle třetí podmínky generální klauzule (uvedené v §44 odst. 1 obch. zák.) postačí, že jednání je „způsobilé přivodit újmu“ (nikoliv že „způsobilo újmu“ či dotyčnou osobu „poškodilo“).
K druhé námitce dovolatelky (viz -2), že oba soudy při posuzování věci vycházely ze skutečností, které za celou dobu řízení nebyly nikterak žalobkyní prokázány (nesprávné právní posouzení věci), a že nesprávně aplikovaly právní normu (§53 obch. zák.) jako předpoklad pro přiznání nároku na přiměřené peněžité zadostiučinění vedle nepeněžitého, dovolací soud uvádí, že tuto námitku lze považovat pouze za obecné konstatování, které není ničím podloženo a odůvodněno (viz k tomu čtyři stručné odstavce na str. 6 – 7 dovolání žalované). Pokud dovolatelka pouze oznamuje, že „jednání žalovaného soudy obou stupňů posoudily jako natolik závažné, že je třeba jej odčinit přiznáním nároku žalobce na peněžitou satisfakci, a to v dosud bezprecedentní výši 5.000.000,- Kč“, dovolací soud v tomto jejím sdělení nespatřuje žádnou konkrétní námitku, natož pak bližší vysvětlení jednání žalované či odůvodnění její „guerillové kampaně“ (jak sama žalovaná v médiích označila tuto svoji předvánoční kampaň v r. 2006). V posuzovaném případě nelze souhlasit s tím, že „v řízení nebyl vybudován podklad pro závěr o potřebě reparovat újmu žalobce mimo již přisouzenou morální satisfakci taktéž satisfakcí relutární“ (jak uvádí dovolatelka), neboť podle názoru dovolacího soudu oba nižší soudy správně rozpoznaly, že při cílené předvánoční marketingové akci žalované šlo o závažný zásah do nemateriální sféry žalobkyně takového rozsahu, že by pouze nepeněžité zadostiučinění (již dříve přiznaná povinnost žalované omluvit se žalobkyni) nebylo pro žalobkyni postačující satisfakcí za závažnou újmu a pro žalovanou dostatečnou a jejímu nekalosoutěžnímu jednání odpovídající sankcí. Dovolací soud se ztotožňuje také se závěry odvolacího soudu, že zaplacení zadostiučinění by mělo pro rušitele představovat určitou finanční újmu (a nejen újmu morální), která má vyrovnat porušenou rovnováhu v postavení rušitele a nekalou soutěží dotčené osoby. Přiměřené zadostiučinění plní dvojí funkci – sankční (sankce postihuje toho, kdo závadně jednal a odrazuje jej od opakování závadného jednání) i preventivní (přiznáním zadostiučinění je dáno najevo, že nekalá soutěž se „nevyplácí“ a dobré mravy soutěže je třeba respektovat). Shodně se závěry obou soudů dovolací soud uzavírá, že nárok žalobkyně na poskytnutí finančního zadostiučinění v uplatněné výši je oprávněný. Nad rámec výše uvedeného je třeba uvést, že veřejnosti je rovněž známo, že již v r. 2006 případ sporu mezi oběma společnostmi na základě stížnosti podané společností T-Mobile Czech Republic, a. s., řešila Rada pro reklamu (v rámci mimoprávního řešení sporu), jejíž arbitrážní komise odmítla argumentaci společnosti Vodafone, že „sobí parůžky umístila výlučně v zájmu spotřebitele“ a rozhodla, že uvedená marketingová aktivita porušuje etický kodex reklamy (konkrétně jde o rozpor s bodem 3.3: „Reklama musí respektovat zásady čestného soutěžení konkurentů.“). V soudním rozhodnutí (v rámci právního řešení sporu z titulu nekalé soutěže) soud musí dokázat vyjádřit nejen své stanovisko ke konkrétnímu případu, odůvodnit své závěry a vycházeje z uplatněných nároků uložit rušiteli za čin nekalé soutěže zaslouženou sankci odpovídajícího rozsahu, případně i více sankcí, ale při konkrétním rozhodování o ukládání povinností rušiteli je vždy současně veden snahou „vychovávat“ konkrétního rušitele a také všechny potenciální rušitele, aby ani rušitel, ani nikdo jiný nemohl nabýt dojmu, že „nekalá soutěž se stále ještě vyplácí“.
K třetí námitce dovolatelky (viz 3), že řízení je postiženo jinými vadami majícími za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud zjistil, že ani tato námitka není podložena konkrétními fakty, ale pouze tvrzeními dovolatelky, v nichž se víceméně opakuje to, co dovolatelka uváděla ve své první námitce (nepodložená skutková zjištění). Pokud dovolatelka namítá, že „další procesní pochybení shledává ve skutečnosti, že soudy obou stupňů při svých skutkových závěrech vycházely z jednání žalovaného při uveřejňování soudem uložené omluvy žalobci“, dovolací soud uvádí, že toto tvrzení není přesné, neboť z odůvodnění odvolacího soudu (viz str. 8) vyplývá, že tuto otázku řešil odvolací soud již v odvolacím řízení (souhlasil se žalovanou, uvedl k tomu však i své výhrady).
Lze tak uzavřít, že ani dovolatelkou uváděné dovolací důvody, tj. že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.), nebyly v souzené věci naplněny. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání, ve výši 68 650 Kč (§3 odst. 1, 10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, ve znění před novelou vyhláškou č. 64/2012 Sb. s ohledem na přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb. a zahájení dovolacího řízení) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění) a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 13 790 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy celkem ve výši 82 740 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. července 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu