ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.3711.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 3711/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph. D. v právní věci žalobkyně Správa železniční dopravní cesty, státní organizace , se sídlem v Praze 1 – Nové Město, Dlážděná 1003/7, adresa pro doručování Praha 5, Nádražní 3113, IČ: 709 94 234, proti žalovanému Družstvo Cementářů, družstvo, se sídlem v Praze 8, Novákových 24, IČ: 000 28 258, zast. JUDr. Janem Pavlokem, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 391/7, o 633.749,50 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 12 Cm 61/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2010, č. j. 11 Cmo 305/2009-163, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále též jen „ soud prvního stupně “) rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 6. 4. 2009, č. j. 12 Cm 61/2002-134, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 6. 2009, č. j. 12 Cm 61/2002-143, zastavil řízení co do částky 155.350,- Kč, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 478.399,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 31.338,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 3. 2010, č. j. 11 Cmo 305/2009-163, potvrdil rozsudek soudu prvého stupně v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku týkající se povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 478.399,50 Kč a nahradit náklady řízení a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací sodu zejména uvedl, že se žalobkyně po žalovaném domáhala žalobou ze dne 28. 6. 2002 vydání bezdůvodného obohacení, které mu mělo vzniknout užíváním pozemků ve vlastnictví žalobkyně k podnikatelským účelům, a to bez právního důvodu.
Odvolací soud zejména uvedl, že skutkové a právní závěry soudu prvého stupně jsou správné a pro stručnost na ně odkázal. Dále uvedl, že žalobkyně je aktivně legitimována, neboť je právním nástupcem státní organizace České dráhy a hospodaří ve smyslu ust. §20 odst. 2 zák. č. 77/2002 Sb. s jejími závazky a pohledávkami, které existovaly ke dni vzniku akciové společnosti České dráhy s výjimkami dle ust. §38 odst. 1 uvedeného zákona. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaného, zpochybňující vlastnické právo žalovaného ke stavbám vybudovaným na pozemcích Českých drah. Zdůraznil, že žalovaný netvrdil a nenabídl k tomu důkazy, jimiž by vyvrátil závěr, k němuž dospěl soud prvého stupně, že se žalovaný stal vlastníkem předmětných staveb trhovou smlouvou ze dne 10. 10. 1950. Stejně tak tomu dle odvolacího soudu je i v případě námitky, že se žalovaný stal vlastníkem pozemků zastavěných budovami dle §418 o. z. o., neboť žalovaný v řízení netvrdil a neprokázal, že by stavby vybudoval on. Naopak bylo v řízení prokázáno, že stavby byly vybudovány jiným subjektem, a proto nelze za takového skutkového stavu uvedené ustanovení aplikovat. Dle názoru odvolacího soudu uplatněný nárok nebyl promlčen, poněvadž se promlčuje ve čtyřleté lhůtě dle §397 obchod. zák. a nikoli dle §107 občan. zák., protože účastníci jsou podnikateli.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvého stupně, že se žalovaný bezdůvodně obohatil a na tom nemohla změnit ničeho výtka žalovaného, že stavby na pozemcích nevyužívá a garáže jsou ve špatném technickém stavu. V řízení žalovaný sám uvedl, že sklad a garáže pronajímá. Ve věci nelze dle odvolacího soudu užít ani tzv. regulovanou cenu a přisvědčil soudu prvého stupně, jenž vyšel ze znaleckého posudku.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 10. 6. 2010 napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu, jsa přesvědčen, že dovolání je přípustné dle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a své dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody uvedené v ust. §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že v řízení nebyla vyřešena dostatečným způsobem otázka vlastnického práva ke garážím, skladu a pozemkům, na nichž se tyto stavby nacházejí. Žalobkyně měla v řízení tvrdit a prokazovat vlastnické právo. Dále namítl, že se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkou ohledně nabytí vlastnického práva k pozemkům. Upozornil, že v řízení nebylo prokazováno, že v rozhodnou dobu žalovaný garáže pronajímal. Toto měla prokazovat žalobkyně, stejně jako v případě, že žalovaný užívá výhradně tzv. manipulační plochu.
Odvolacímu soudu dovolatel vytkl pochybení při stanovení výše bezdůvodného obohacení a je toho názoru, že měl aplikovat §136 o. s. ř. Musel by vzít v úvahu, že z garáží, jež nejsou nikým užívány, nevzniká žádný prospěch, a poté dojít k závěru, že se žalovaný bezdůvodně neobohatil. Odvolací soud měl vzít dále v úvahu, že zcela jinou cenu nájmu bude mít pozemek v předmětné lokalitě, na které stojí vícepatrová kancelářská budova nebo na níž stojí garáže v dezolátním stavu. Dovolatel je dále přesvědčen, že nárok byl promlčen ve dvouleté promlčecí době, neboť v řízení nebylo prokázáno, že pozemky byly užívány k podnikatelským účelům.
Závěrem proto žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V podání ze dne 20. 7. 2010 dovolatel své námitky konkretizované ve shora specifikovaném dovolání podřadil pod jednotlivé dovolací důvody dle ust. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.
V podání ze dne 30. 8. 2010 se k dovolání vyjádřila žalobkyně a zejména uvedla, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a že námitky žalovaného jsou účelové. Závěrem upozornila, že zpřesněné dovolání podané elektronicky dne 21. 7. 2010 nesplňuje podmínky dle §241a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalovaným), včas, dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
V posuzovaném případě žalovaný podal včas řádné dovolání, obsahující stanovené náležitosti.
Podáním ze dne 20. 7. 2010 plnil žalovaný výzvu soudu (č. l. 179), jenž po něm požadoval specifikaci dovolacích důvodů. Z tohoto podání, jak výše uvedeno, je zcela zřejmé, že rozsah dovolání nebyl dotčen a žalovaný jednotlivé své námitky vylíčené po skutkové stránce tak, jak uvedeno shora, jen subsumoval pod dovolací důvody uvedené v ust. §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání mj. proti potvrzujícím rozsudkům ve věci samé upravuje ust. §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
V posuzovaném případě není oproti očekávání dovolatele dovolání přípustné dle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., poněvadž rozsudkem odvolacího soudu bylo sice potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku ze dne 6. 3. 2003, č. j. 12 Cm 61/2002-79, avšak nikoli proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí usnesením ze dne 29. 11. 2006, č. j. 11 Cmo 240/2006-103, zrušil. Z uvedeného zrušujícího usnesení odvolacího soudu se podává, že odvolací soud zrušil předchozí rozsudek soudu prvého stupně ze dne 6. 3. 2003, č. j. 12 Cm 61/2002-79, protože soud prvého stupně nezjistil dostatečným způsobem skutkový stav (výslovně uvedl, že pro posouzení věci je třeba podstatných skutkových zjištění s ohledem na závěry odvolacího soudu), a proto aplikace předmětných norem byla předčasná.
K tomu považuje dovolací soud za vhodné dodat, že na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z poučení obsaženého v závěru písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Uvedl-li odvolací soud v poučení svého rozsudku, že proti němu lze podat dovolání do dvou měsíců od doručení písemného vyhotovení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který rozhodoval ve věci v prvním stupni, ačkoliv nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 o. s. ř., pak šlo o nesprávné poučení o možnosti podání mimořádného opravného prostředku, které však - samo o sobě - nemohlo účastníku založit takové procesní právo, jež ve skutečnosti (podle zákona) nemá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 997/2011).
Nejvyšší soud se vzhledem ke shora uvedenému zabýval posouzením přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. K tomu je třeba uvést, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tzv. jiné vady řízení) a §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit pro hodnocení přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
Pokud dovolatel v dovolání odvolacímu soudu vytkl, že řízení zatížil vadami, je k tomu nutno uvést, že námitky žalovaného, prostřednictvím kterých brojí proti domnělým vadám řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., popř. dle ust. §229 o. s. ř. (mimo jiné nepřezkoumatelnost rozhodnutí, že nebyl dle jeho názoru dále úplně zjištěn skutkový stav, že soud neprávně přenášel důkazní břemeno a další výše uvedené), nemohou založit přípustnost dovolání napadeného rozhodnutí dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (viz §237 odst. 3 o. s. ř. a §242 odst. 3 o. s. ř.), a proto se dovolací soud mohl při posuzování přípustnosti jeho dovolání zabývat toliko těmi, kterými - prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. - zpochybňuje právní posouzení věci, na kterém spočívá rozsudek odvolacího soudu.
Nejvyšší soud považuje však k opakující se námitce přenesení důkazního břemene za vhodné dodat, že ohledně přesunu důkazního břemena je tedy třeba vždy poměřovat, které skutkové tvrzení a tomu odpovídající důkazní povinnost (důkazní břemeno) zatěžuje (z pohledu sledovaného výsledku) příslušného účastníka řízení. Jinak řečeno, rozsah důkazního břemena, tj. okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, která je na sporný vztah aplikována. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemena, tj. kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1082/2001). Postupoval-li takto odvolací soud, nelze mu ani po právní stránne vytknout ničeho.
Dovolatel naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně na posuzovaný případ aplikoval úpravu stanovenou pro promlčení nároku z bezdůvodného obohacení dle obchodního zákonníku.
Z ustanovení §261 odst. 1 obchod. zák. se podává, že tato část zákona (rozumí se část třetí obchodního zákoníku) upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Podle odstavce 5 téhož ustanovení je při použití této části zákona rozhodující povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu.
Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 32 Odo 1196/2003, dovodil, že toto ustanovení předpokládá jednak závazkové vztahy mezi podnikateli, které vznikají při jejich podnikatelské činnosti, tj. vztahy v rámci jejich podnikatelské činnosti nebo které k ní mají přímý vztah. Ze slova „ se týkají “ vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání podnikatelů, kteří jsou účastníky tohoto vztahu, ale i závazky, které s jejich podnikáním souvisejí, tedy které jsou uzavírány ve vazbě na podnikání těch podnikatelů, kteří dané smlouvy uzavírají (srov. Štenglová I., Plíva S., Tomsa M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 8. vydání , Praha, C. H. Beck 2003, strana 942).
Z ustanovení §261 odst. 1 obchod. zák. tak nepochybně vyplývá, že aby je bylo možné na nějaký závazkový vztah aplikovat, musí být splněny dvě podmínky. První z nich je, že musí jít o vztah mezi podnikateli, přičemž podle odstavce pátého téhož ustanovení je rozhodující povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu. Druhou podmínkou pak je, aby při vzniku závazkového vztahu bylo zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti. Skupinu obchodních závazkových vztahů tak ve smyslu tohoto ustanovení představují případy, kde obchodní charakter vztahu vyplývá z charakteru účastníků a jejich činnosti.
Pokud se odvolací soud uvedenou judikaturou řídil a dovodil, že vztah vzniklý z bezdůvodného obohacení má obchodní povahu, neboť ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo při podnikatelské činnosti stran, a proto je třeba aplikovat příslušná ustanovení obchodního zákoníku o promlčení chodbě nároku z bezdůvodného obohacení dle §397 obchod. zák., je tento závěr správný.
Vytkl-li dovolatel odvolacímu soudu pochybení ve stanovení výše bezdůvodného obohacení, je třeba konstatovat, že při jejím stanovení vycházely soudy ze znaleckého posudku znalce ing. Karla Schneidera a v tomto směru jde o skutkové zjištění, které, jak bylo uvedeno shora, nemůže být způsobilým důvodem pro založení přípustnosti dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Namítal-li dovolatel dále, že odvolací soud měl při ustanovení výše bezdůvodného obohacení aplikovat ust. §136 o. s. ř., je k tomu třeba uvést následující.
Aplikace ust. §136 o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, lze-li výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo - nelze-li ji zjistit vůbec - ji poté určí soud podle své úvahy. Je zřejmé, že toto ustanovení vyžaduje pro svou aplikaci, aby uplatněný nárok byl zjistitelný jen s nepoměrnými obtížemi nebo pokud výši nároku nelze zjistit vůbec. Pakliže – jak je tomu v souzené věci – bylo možné výši bezdůvodného obohacení zjistit (viz znalecký posudek), nemůže přicházet v úvahu aplikace uvedeného ustanovení.
Dovolací soud dále k námitce dovolatele, že v řízení nebyla dostatečným způsobem vyřešena otázka vlastnictví ke garážím, skladu a pozemkům, odkazuje na závěry obsažené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího, s nimiž se ztotožňuje. Ve stručnosti lze konstatovat, že žalovaný je vlastníkem staveb dle trhové smlouvy ze dne 10. 10. 1950 a nestal se vlastníkem předmětných pozemků ve smyslu ust. §418 o. z. o. Vzhledem k tomu není ani tato námitka dovolatele důvodná, způsobilá založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 3 o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Nemá-li tedy napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání žalované přípustné a Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle výsledku dovolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, neboť procesně neúspěšnému žalovanému náhrada nákladů dovolacího řízení nepřísluší a žalobkyni žádné prokazatelné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. března 2012
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu