ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.3792.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 3792/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce R. K., zastoupeného JUDr. Václavem Hodanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Wenzigova 5, proti žalovanému L. B., zastoupenému Mgr. Danielem Muchou, advokátem se sídlem v Liberci II, U soudu 363/10, o zaplacení 1 885 214 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 37 Cm 219/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2010, č.j. 6 Cmo 354/2009-386, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. června 2010, č.j. 6 Cmo 354/2009-386, potvrdil v napadeném výroku I. a III. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 1. října 2009, č.j. 37 Cm 219/2004-352, kterým bylo výrokem I. žalovanému uloženo zaplatit žalobci 1 885 214 Kč spolu s 2% ročním úrokem z prodlení z částky 1 885 214 Kč od 11.9.2003 do zaplacení a výrokem III. rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy shodně dospěly k závěru, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci neuhrazenou část kupní ceny ve výši 1 885 214 Kč spolu s úroky z prodlení na základě kupní smlouvy uzavřené ve smyslu §409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), bylo-li ze shodných tvrzení účastníků zjištěno, že se dohodli na dodávce konkrétního zboží tabákových výrobků za sjednanou cenu 2 385 214 Kč, žalovaný nasmlouvané zboží dne 29.8.2003 převzal a týž den složil na účet žalobce částku 500 000 Kč, avšak zbývající část kupní ceny na základě žalobcem vystaveného a doručeného daňového dokladu (faktury) č. 162003 znějící na částku 1 885 214 Kč žalobci nezaplatil.
Odvolací soud neuznal námitku žalovaného, že spornou pohledávku uhradil, což podle tvrzení žalovaného mělo vyplývat z toho, že mezi účastníky probíhalo obchodování ve velkém rozsahu a všechny ostatní nákupy realizované u žalobce žalovaný uhradil. Podle odvolacího soudu nebyla tato obrana prokázána výslechem žádného ze svědků, když za situace rozsáhlých obchodů s obratem v milionových částkách žádný ze svědků nepotvrdil, že by měl povědomí o úhradě právě této konkrétní sporné pohledávky, vyfakturované předmětným shora uvedeným daňovým dokladem. Odvolací soud sdílel rovněž názor soudu prvního stupně, že z hlediska rozhodování o důvodnosti obrany žalovaného nebylo významné to, jak svědci obecně popisovali vzájemné obchodní vztahy obou účastníků.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, neuznal rovněž námitku žalovaného, že o zaplacení sporné pohledávky vyfakturované dokladem č. 162003 svědčí dovětek na faktuře č. 182003, kde je uvedeno: „Potvrzuji tímto, že veškeré pohledávky jsou k výše uvedenému datu (uvedenému na faktuře) vyrovnány“. Podle zjištění soudu prvního stupně byla totiž uvedeným dodatkem doplněna tato faktura vystavená žalobce svědkyní Novotnou na pokyn žalovaného, a to bez vědomí žalobce.
Podle odvolacího soudu nebylo důvodu posuzovat výpovědi soudem prvního stupně slyšených svědků odlišně od jejich výpovědí před orgány činnými v trestním řízení, když v obou řízeních svědci vypovídali tím způsobem, že z jejich výpovědi neplyne žalovaným tvrzená úhrada jeho veškerých závazků z obchodní činnosti vůči žalobci, tedy ani uhrazení žalované částky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolává se s odkazem na §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. důvodu nesprávného právního posouzení uplatněného nároku a dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že dovolací soud dosud neřešil otázku hodnocení důkazů, kdy mezi důkazy provedenými v civilním řízení a důkazy provedenými v trestním řízení jsou zjevné rozpory. Za další otázku zásadního právního významu považuje, zda jsou nadbytečné důkazy o obvyklé praxi obchodování mezi obchodními partnery za situace, kdy veškeré obchody probíhaly na základě ústních smluv se značným plněním.
Dovolatel nesouhlasí se závěry soudů, že by žalovanou pohledávku nezaplatil. Namítá, že tento závěr vyplývá z nesprávného hodnocení důkazů, zejména dovětku na faktuře č. 182003 o potvrzení vyrovnání veškerých pohledávek mezi účastníky a výpovědí některých svědků. Namítá rovněž, že odvolací soud se nedostatečným způsobem zabýval rozpory ve výpovědích svědků učiněných v civilním a trestním řízení. Soudu též vytýká, že neprovedl jím navržené důkazy, které měly zpochybnit věrohodnost důkazů, na nichž bylo rozhodnutí postaveno. Dovolatel se domnívá, že okolnosti obchodování nebyly soudem zcela objasněny, nebylo věrohodným způsobem prokázáno, že by si žalovaný předmětnou dodávku u žalobce objednal a tuto od žalobce převzal a že by se žalobce s žalovaným dohodl na ceně dodaného zboží, jež by odpovídala ceně uvedené ve faktuře č. 162003. Pokud by ale obchod, z něhož žalobce odvíjí svůj nárok na zaplacení ceny zboží, mezi účastníky skutečně proběhl, pak měl odvolací soud podle dovolatele posoudit uplatněný nárok žalobce tak, že cena zboží byla žalovaným žalobci zaplacena, a to s přihlédnutím ke způsobu obchodování mezi účastníky a zejména s ohledem na znění dovětku na faktuře č. 182003, v němž bylo uvedeno, že závazky účastníků za rozhodné období byly zcela vyrovnány.
Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Způsobilým dovolacím důvodem tak při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., prostřednictvím kterého žalovaný ve skutečnosti namítá, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Dovolatel však staví své právní posouzení, odlišné od právního posouzení odvolacího soudu, na vlastních skutkových zjištěních (neprokázání objednání zboží a jeho předání žalovanému, prokázání sjednání ceny dodávky), které ale ze skutkových závěrů soudů nevyplývají, a z vlastních skutkových závěrů poté dospívá k vlastnímu právnímu závěru, že není povinen zaplatit pohledávku z titulu nezaplacené ceny zboží. Z uvedených skutkových závěrů soudů, která však nelze v rámci přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkoumávat, vyplývá, že se účastníci dohodli na dodávce konkrétního zboží tabákových výrobků za sjednanou cenu 2 385 214 Kč, žalovaný nasmlouvané zboží dne 29.8.2003 převzal a týž den složil na účet žalobce částku 500 000 Kč, avšak zbývající část kupní ceny na základě žalobcem vystaveného a doručeného daňového dokladu (faktury) č. 162003 na částku 1 885 214 Kč žalobci nezaplatil.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolacímu soudu nelze vytknout nesprávné právní posouzení, jestliže na základě těchto skutkových zjištění v souladu se soudem prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že žalovaný je povinen na základě kupní smlouvy uzavřené podle §409 a násl. obch. zák. zaplatit žalobci dosud neuhrazenou část kupní ceny ve výši požadované žalobcem.
Brojí-li dovolatel proti učiněnému hodnocení provedených důkazů, pak tyto námitky nemohou být předmětem dovolacího přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268). Navíc na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak je soud provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, jak činí dovolatel, tj. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění oproti jinému tak důležitý, či že z provedených důkazů vyplývá jiný skutkový závěr.
Namítá-li dovolatel, že rozhodnutí soudů vychází z neúplných skutkových zjištění, což spatřuje především v tom, že v řízení nebyly provedeny důkazy jím navržené, směřují jeho námitky k uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je však nutno konstatovat, že z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatel brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu, který ve smyslu §120 odst. 1, věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z důkazů navrhovaných účastníky provede.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a dovolání žalovaného není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, proto jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalovanému právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu