ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.3853.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 3853/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobkyně KVE.CZ, s. r. o. , se sídlem v Pardubicích, Zelené Předměstí, ul. 17. listopadu 237, IČ: 259 77 628, zast. JUDr. Tomášem Udržalem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Třída Míru 95, proti žalované LEVIO, s. r. o., se sídlem v Brně, Zábrdovice, Spolková 298/10, IČ: 274 87 679, zast. JUDr. Jiřím Janebou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 266, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, pod sp. zn. 44 Cm 153/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2010, č. j. 8 Cmo 287/2009-132, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 5.760,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Tomáše Udržala, advokáta se sídlem v Pardubicích, Třída Míru 95.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (dále jen „ soud prvního stupně “) rozsudkem ze dne 12. 3. 2009, č. j. 44 Cm 153/2007-98, zamítl žalobu o zrušení rozhodčího nálezu JUDr. Š. P. ze dne 20. 7. 2007, sp. zn. R009/2007 a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované k rukám Mgr. Kateřiny Kavalírové, advokátky v Hradci Králové, Dukelská 15, na náhradu nákladů řízení částku 11.881,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvého stupně tak, že se rozhodčí nález sp. zn. R 009/2007, vydaný dne 20. 7. 2007 rozhodcem JUDr. Š. P., zrušuje a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni celkem částku 28.558,40 Kč, a to k rukám JUDr. Tomáše Udržala, advokáta.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že v rozhodčí smlouvě, obsažené v dodatku č. 1, si strany nedohodly osobu konkrétního rozhodce, ale dohodly se na tom, že smluvní strana, jež bude podávat žalobu, vybere rozhodce ze seznamu rozhodců vedeného společností Správa rozhodčích řízení, přičemž rozhodčí řízení bude probíhat podle Pravidel pro rozhodčí řízení vydaných touto společností. Předmětná společnost však není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zákona, a proto není oprávněna vydávat statuty a řády, jež by upravovaly způsob vedení rozhodčího řízení a stanovovaly závazným způsobem pravidla o nákladech řízení a odměňování rozhodců a vést seznam rozhodců.
Dle názoru odvolacího soudu rozhodčí smlouva neobsahující přímé určení rozhodce ad hoc, popř. konkrétní způsob jeho určení, pokud je z ní zřejmé jen to, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem dle §13 ZRŘ, je neplatná dle §39 občan. zák. pro rozpor se zákonem.
Odvolací soud shledal v souzené věci naplnění důvodu uvedeného pod ust. §31 písm. b) ZRŘ, když ze skutkových zjištění vyplynulo, že se žalobkyně ve smyslu ust. §33 ZRŘ na výzvu rozhodce vyjádřila k podané rozhodčí žalobě nejpozději při prvním úkonu v rozhodčím řízení, týkajícího se věci samé, a proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 14. 6. 2010 napadla žalovaná rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a své dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod uvedený v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jsa přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V odůvodnění dovolání žalovaná zejména uvedla, že rozhodčí doložka je platná a že v souzené věci mohla společnost vydávat své statuty a řády, neboť to není zákonem zakázáno. Bylo na svobodném rozhodnutí stran, komu podřídí řešení svých sporů, a přitom odkázala na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2282/2008. Odvolacímu soudu dovolatelka vytkla, že se nevypořádal s jejími námitkami týkajícími se existence rozhodnutí dovolacího soudu, jež připustil možnost vydávání statutů a vedení seznamů rozhodců a vydávání pravidel rozhodčího řízení ze strany obchodních společností.
Závěrem žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud nejprve odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí a poté zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V podání ze dne 24. 9. 2010 se k dovolání vyjádřila žalobkyně a zejména uvedla, že návrh na odložení vykonatelnosti není v dané věci důvodný. Současně upozornila na existenci rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, publikované pod č. 45/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry jsou stejné jako v souzené věci. Ztotožnila se s názorem odvolacího soudu, že postup obchodní společnosti je v rozporu se zákonem, neboť jej obchází. Dle názoru žalobkyně byl výklad ust. §13 ZRŘ provedený v dovolání žalovanou nesprávný, neboť pravomoc stálých rozhodčích soudů zřízených dle zákona nemůže vykonávat jakákoli obchodní společnost zřízená v obchodním rejstříku.
Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal jí právo na náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalovanou), včas, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovolání je dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé.
O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud nerozhodoval.
Rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na závěru, že rozhodčí smlouva uzavřená dne 9. 1. 2006 je neplatná pro rozpor se zákonem dle §39 občan. zák., neboť neobsahovala přímé určení rozhodce ad hoc nebo konkrétní způsob jeho určení, nýbrž nepřípustně stanovila, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která však není stálým rozhodčím soudem ve smyslu ust. §13 ZRŘ, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných touto obchodní společností.
Ze skutkových zjištění v dovolání nezpochybněných vyplývá, že v čl. X bodě 10.8 dodatku č. 1 ke kupním smlouvám č. 20051227001-20051227999 ze dne 9. 1. 2006 se strany dohodly na tom, že spory, které vzniknou z těchto smluv nebo v souvislosti s nimi, a to včetně sporu o platnost smlouvy a o platnost rozhodčí doložky, budou rozhodovány jediným rozhodcem podle zákona č. 216/1994 Sb., přičemž tento rozhodce bude určen žalobkyní ze seznamu rozhodců, které vede Správa rozhodčích řízení a veřejných zakázek, s. r. o., se sídlem v Pardubicích, Masarykovo nám. 1484. Rozhodčí řízení podle této dohody mělo probíhat podle Pravidel pro rozhodčí řízení vydaných uvedenou společností. Strany se dále dohodly na tom, že rozhodčí nález nemusí obsahovat odůvodnění.
Dovolatelce je nutné přisvědčit v názoru, že právní otázky týkající se způsobu jmenování rozhodce ve vztahu k platnosti rozhodčí doložky, na nichž je rozhodnutí v této věci postaveno, byly v judikatuře Nejvyššího soudu řešeny rozporně. K otázce způsobu jmenování rozhodce ve smyslu §7 zákona o rozhodčím řízení a jeho dopadu na platnost rozhodčí doložky se proto vyjádřil velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, dostupném na www.nsoud.cz . V tomto usnesení Nejvyšší soud mj. dovodil následující: „Při úvaze, zda si takto účastníci dohodli pro řešení jejich případných budoucích sporů (za situace, kdy sdružení rozhodců nemělo a nemá charakter stálého rozhodčího soudu, který může být podle §13 odst. zákona o rozhodčím řízení zřízen pouze na základě zákona), že je bude rozhodovat ad hoc rozhodce, nelze pominout, že výběr příslušného rozhodce byl podřazen režimu Rozhodčího řádu vydaného sdružením rozhodců. Tato obchodní společnost však podle zákona nebyla (a není) oprávněna vydávat statuty a řády (obdobně jako stálé rozhodčí soudy, jejichž statuty a řády jsou obligatorně uveřejňovány v Obchodním věstníku – §13 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení), které by mimo jiné především upravovaly způsob vedení rozhodčího řízení, resp. případně vymezovaly způsob jmenování rozhodců, apod. […] Je třeba zdůraznit, že pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu. Jde o zjevné nastavení podmínek vzbuzujících důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporů. Přitom nelze mít ani za to, že by se účastníci byli případně dohodli na tom, že by jejich případný spor řešil ad hoc rozhodce, neboť žádný takový rozhodce nebyl v rozhodčí smlouvě uveden, resp. nebyl jasným a zákonu odpovídajícím způsobem stanoven způsob, jak by příslušný rozhodce měl být určen, když zmiňovaný odkaz (a nadto odkaz jen zcela obecný) na Rozhodčí řád obchodní společnosti Sdružení rozhodců, s.r.o. nelze jako eventuální způsob určení ad hoc rozhodce ze shora uvedených důvodů akceptovat. Jinak řečeno, jestliže rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti pouze odkazuje na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (a nikoliv pro neurčení rozhodce nebo způsobu, jak má být určen).“
Z citovaného je tedy zřejmé, že Nejvyšší soud vyjádřil názor, že rozhodčí doložka je v případě, že neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc popř. konkrétní způsob jeho určení, ale odkazuje na rozhodčí řád společnosti, která není stálým rozhodčím soudem, neplatná pro rozpor se zákonem podle §39 občanského zákoníku, nikoli pro neurčení rozhodce nebo způsobu, jímž má být rozhodce určen.
Dovolateli lze dát za pravdu v tom, že strany se mohou zásadně shodnout, že rozhodce může být vybrán sjednaným způsobem ze seznamu rozhodců vedeného soukromým subjektem, např. zájmovým sdružením a že použijí v rozhodčím řízení pravidla vydaná tímto subjektem (§19 odst. 1 ZRŘ – strany jsou oprávněny dohodnout se na postupu vedení řízení). Jinak řečeno není v rozporu s uvedenými ustanoveními ZRŘ, aby si strany sjednaly a součástí rozhodčí smlouvy učinily ujednání, že výběr rozhodce bude proveden z takto vedeného seznamu rozhodců stranami sporu, nebo pověřenou osobou (viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 2282/2008 či rozsudek ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4112/2009), přitom je však nutné dále posoudit, zda uvedené není v rozporu s ust. §13 ZRŘ.
V takovémto případě půjde o rozhodčí řízení ad hoc, nikoliv o rozhodování stálým rozhodčím soudem dle §13 ZRŘ.
V posuzovaném případě tak odvolací soud správně posuzoval, zda lze uvedené závěry aplikovat, popř. zda se nejedná o skutkově jinou situaci.
Podle §13 ZRŘ mohou být stále rozhodčí soudy zřízeny pouze na základě zákona. Stále rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku. Statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u rozhodčího soudu. Statuty a řády mohou určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců včetně pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců.
Stále rozhodčí soudy mohou tedy vydávat svá vlastní pravidla, která mohou určit jmenování rozhodců i jejich počet a dále mohou stanovit způsob vedení rozhodčího řízení, náklady rozhodčího řízení atd.
V řešené věci učinil odvolací soud (resp. soud prvého stupně) skutkové zjištění, že rozhodčí doložka obsahovala ujednání, že spory mezi účastníky ze smlouvy o úvěru budou rozhodovány jedním rozhodcem jmenovaným žalobkyní ze seznamu vedeného Správou rozhodčích řízení a veřejných zakázek, s. r. o., podle jednacího řádu pro rozhodčí řízení Správou rozhodčích řízení a veřejných zakázek, s. r. o.
Vydání vlastních pravidel (řádů) je podle §13 zák. č. 216/1994 Sb., svěřeno pouze stálým rozhodčím soudům, které jsou zřízeny na základě zákona. V řádech pak mohou tyto rozhodčí soudy určovat způsoby jmenování rozhodců, jejich počtu, pravidla řízení, pravidla o nákladech řízení a odměňování rozhodců, popř. upravovat i jiné otázky související s činností rozhodčího soudu. Nezbytnou podmínkou dále je publikace pravidel v Obchodním věstníku.
Z povahy předmětné společnosti, Správy rozhodčích řízení a veřejných zakázek, s. r. o., je zřejmé, že tato společnost není stálým rozhodčím soudem zřízeným podle §13 zák. č. 216/1994 Sb. Vzhledem k tomu není oprávněna, aby vydala svůj Rozhodčí řád, popř. Sazebník rozhodčích poplatků a náhrad, podle nichž by měla vykonávat takové činnosti, které jsou zákonem svěřeny do působnosti stálých rozhodčích soudů (viz např. ujednání Pravidel pro rozhodčí řízení Správy rozhodčích řízení a veřejných zakázek, s. r. o. ohledně zasílání žalob na adresu sídla společnosti, stanovení náhrad, odměn atd.).
Dovolací soud s ohledem na uvedené proto dospěl k závěru, že předmětná rozhodčí doložka neobsahuje určení rozhodce ad hoc, popř. způsob jeho určení ve smyslu §7 ZRŘ. V rozhodčích doložkách se odkazuje pouze na to, že případné spory jsou podrobeny pravidlům Správy rozhodčích řízení a veřejných zakázek, s. r. o.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v rozhodčí doložce odkazováno na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem a která nebyla oprávněna vydat shora uvedená pravidla, což má za důsledek, že taková rozhodčí doložka je podle §39 občan. zák. neplatná (viz též rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 45/2010).
Nejvyšší soud proto s ohledem na uvedenou judikaturu, od níž Nejvyšší soud neshledává důvodu se odchýlit ani v projednávané věci, a na shora vyložené závěry, dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, pakliže shledal předmětnou rozhodčí doložku neplatnou, a proto rozhodčí nález z důvodu uvedeného v ust. §31 písm. b) zák. č. 216/1994 Sb. zrušil.
Vzhledem k výše uvedenému nebyl dovolací důvod uvedený v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatněn důvodně a Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že neúspěšné žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na jejich náhradu částku 5.760,- Kč včetně 20% DPH (§8, §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a §137 odst. 3 o. s. ř.), a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu