ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.391.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 391/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně ADIVA, spol. s r.o. , se sídlem v Ivančicích, Chřestová 1085/1, PSČ 664 91, identifikační číslo osoby 60744146, zastoupené Mgr. Zdeňkem Mrajcou, advokátem, se sídlem v Brně, Tuřanka 574/34, proti žalované Wood - Mizer Moravia s.r.o. , se sídlem v Břeclavi, Lidická 28a), PSČ 690 03, identifikační číslo osoby 63480875, zastoupené JUDr. Jaroslavem Celnarem, advokátem, se sídlem v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 10, o žalobě na zaplacení částky 135. 600,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 145.321,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 166/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. září 2011, č. j. 4 Cmo 180/2011-205, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. října 2010, č. j. 11 Cm 166/2007-152, ve znění opravného usnesení ze dne 26. října 2010, č. j. 11 Cm 166/2007-158, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 111.800,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), v části, v níž žalobkyně žádala po žalované zaplacení částky 23.800,- Kč s příslušenstvím, a v části, v níž po žalované žádala zaplacení úroků z prodlení ve výši 0,5 % z částky 111.800,- Kč od 8. října 2007 do 31. prosince 2007, žalobu zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku). Současně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované částku 137.818,- Kč s příslušenstvím (bod IV. výroku), v části, v níž žalovaná po žalobkyni žádala zaplacení částky 7.503,- Kč s příslušenstvím, řízení o vzájemném návrhu zastavil (bod V. výroku) a rozhodl o nákladech řízení o vzájemném návrhu (bod VI. výroku).
Žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 8. října 2007 se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 135.600,- Kč s příslušenstvím s tvrzením, že dne 20. ledna 2000 byla mezi účastníky, a to mezi žalobkyní jako mandatářem a žalovanou jako mandantem, uzavřena mandátní smlouva, kterou se žalobkyně zavázala mimo jiné žalované zpracovávat účetnictví a poskytovat daňové poradenství a žalovaná se za tuto činnost zavázala hradit žalobkyni odměnu ve výši 10.000,- Kč plus DPH měsíčně. Žalobkyně tvrdila, že svůj závazek podle mandátní smlouvy splnila, žalovaná však nikoli, neboť ji nezaplatila celkem částku 135.600,- Kč, která zahrnuje odměnu mandatáře za 3. a 4. čtvrtletí roku 2003 a 1. a 2. čtvrtletí roku 2004.
V průběhu řízení žalovaná uplatnila svá práva proti žalobkyni vzájemným návrhem a domáhala se takto vůči žalobkyni zaplacení částky 145.321,- Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že vinou žalobkyně byly nesprávně zaúčtovány platby, které zaúčtovány z pohledu odpočtu DPH být neměly.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně vykonávala pro žalovanou na základě mandátní smlouvy ze dne 20. ledna 2000 účetnické a daňové poradenské služby do konce dubna roku 2004. Že se jednalo o dobu do konce dubna roku 2004, dovodil především na základě v tomto měsíci zpracovaného daňového přiznání za první čtvrtletí roku 2004. V průběhu této doby zjistila daňová kontrola (kontrola daně z přidané hodnoty) u žalované prováděná Finančním úřadem v Ivančicích nesrovnalosti v účetnictví žalované a za to jí bylo vyměřeno daňové penále v celkové výši 145.321,- Kč sestávající z částky 129.976,- Kč za ultralehké letadlo (dále též jen „UL“), částek ve výši 5.178,- Kč a 2.664,- Kč za nesprávné účtování J. a z částky 7.503,- Kč (ohledně níž byla žaloba vzata zpět). Proti platebním výměrům na penále žalobkyně nepodala opravné prostředky.
Po právní stránce věc posoudil dle ustanovení §566 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, (dále jen „obch. zák.“) a ustanovení §373 a násl. obch. zák.
Nárok žalobkyně vyhodnotil soud prvního stupně tak, že jí náleží odměna mandatáře dle mandátní smlouvy za dobu do konce měsíce dubna 2004 ve výši ve smlouvě určené (tedy 10.000,- Kč měsíčně s připočtením DPH). Žalobu tak shledal po právu v části, v níž žalobkyně žádala zaplacení částky 111.800,- Kč, představující odměnu mandatáře za období červenec 2003 – duben 2004.
Vzájemný návrh žalované shledal soud prvního stupně důvodným v celém rozsahu, jenž zůstal po jeho částečném zpětvzetí předmětem řízení. Uvedl, že žalobkyně nepochybně odpovídá žalované za škodu vzniklou v důsledku jejího pochybení při zaúčtování J. Svědkyně Z. připustila, že při zpracovávání účetnictví žalované nesprávně zaúčtovala faktury tohoto subjektu, takže o důvodnosti nároku na zaplacení částek 5.178,- Kč a 2.664,- Kč není pochyb. Pokud jde o částku 129.976,- Kč dospěl k závěru, že žalobkyně i za tuto škodu žalované odpovídá. Z rozhodnutí Finančního úřadu v Ivančicích totiž vyplývá, že důvodem uložení daňového penále byla jednak důkazní nouze žalované, pokud šlo o prokázání, že UL byl využíván pro její podnikání, jednak poukaz na zákon o civilním letectví, podle něhož letadlo může být využíváno jen k účelům vzdělávání, sportu nebo rekreace jeho majitele. Žalobkyně jako osoba odborně zdatná měla mít v tomto směru vědomosti, a neměla-li je, pak bylo její povinností jednat s odbornou obezřetností a potřebné informace získat od daňového úřadu ještě před zaúčtováním UL do účetnictví žalované. Právě tak se jevilo nezbytné proti rozhodnutí finančního úřadu podat odvolání, které však nepodala. Tím podle názoru soudu prvního stupně žalobkyně porušila své povinnosti, jež ji vůči žalované z ustanovení §567 odst. 1 a 2 obch. zák. a z mandátní smlouvy vyplývaly, a odpovídá tak žalované za způsobenou škodu ve výši 137.818,- Kč.
K odvolání obou účastníků odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v napadených částech, tj. v odstavcích I., II. výroku a v té části odstavce IV. výroku, kterou byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalované částku 129.976,- Kč s příslušenstvím, potvrdil (první výrok), v odstavcích III. a VI. výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 9.632,20 Kč (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
V rozsahu zamítnutí žaloby na zaplacení částky 23.800,- Kč s příslušenstvím odvolací soud výtkám žalobkyně nepřisvědčil. Odkazuje na ustanovení §571 odst. 2 obch. zák. a právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 303/2005 uzavřel, že nevykonávala-li žalobkyně pro žalovanou v měsících květnu a červnu roku 2004 činnost mandatáře, nevzniklo ji právo na odměnu mandatáře za toto období, byť byla odměna sjednána paušální částkou za měsíc a byť mandátní smlouva v tomto období ještě trvala.
Ve vztahu k té části rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žalobkyně zavázána zaplatit žalované částku 129.976,- Kč, odvolací soud uvedl, že žalobkyně v odvolání namítala pouze to, že proti platebnímu výměru bylo možno podat do 30 dnů odvolání a že to nebyla ona, kdo měl odvolání podat, když k takovému úkonu nebyla ani oprávněna, neboť platební výměr byl vydán správcem daně dne 21. června 2004 a žalovaná dne 8. července 2004 vypověděla žalobkyni mandátní smlouvu. Upozornil, že žalobkyně zcela nově dovozuje, že povinnost podat odvolání proti platebnímu výměru měla žalovaná, když v řízení před soudem prvního stupně svoji povinnost toto odvolání podat nikterak nezpochybňovala, dokonce tvrdila, že odvolání podala. V této části tak důvodnost odvolání žalobkyně neshledal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, výslovně v rozsahu všech jeho výroků, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem obou soudů, že již v období květen – červen 2004 žalobkyně pro žalovanou nevykonávala smluvenou činnost. Upozorňuje na skutečnost, že mandátní smlouva ji byla vypovězena až v průběhu července 2004.
Žalobkyně nezpochybňuje fakt, že nese odpovědnost za případně způsobenou škodu, jestliže při své poradenské činnosti pochybila. Nesouhlasí však se závěrem, že taková škoda vznikla toliko na základě rozhodnutí správního orgánu, proti němuž lze podat řádný opravný prostředek, jehož podání však bylo činností žalované znemožněno. Odkazujíc na ustanovení §373 obch. zák. upozorňuje na to, že bylo-li žalobkyni znemožněno jednáním žalované podat odvolání proti platebnímu výměru na penále, pak se jedná o okolnost vylučující odpovědnost ve smyslu citovaného ustanovení; a to tím spíše, že odvolání nebylo podáno ani žalovanou. Opakuje, že vydání a zejména doručení platebních výměrů spadá do období, kdy žalovaná již žalobkyni neposkytovala žádnou součinnost, mandátní smlouvu ji vypověděla. Žalobkyně tedy neměla k podání odvolání oprávnění, mělo být podáno žalovanou.
S ohledem na výše uvedené dovolatelka závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se žalovaná dle předkládací zprávy a obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Dovolání žalobkyně přípustné není.
Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází - ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, §240 odst. 1 a §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. - posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněného pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzovaném případě nebyla dovolatelce rozsudkem odvolacího soudu v části prvého výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., způsobena na jejích právech žádná újma, která by byla odstranitelná zrušením této části napadeného rozsudku, neboť jejím požadavkům bylo v tomto směru (rozsahu) vyhověno. Z tohoto pohledu tedy žalobkyně nemůže mít - objektivně vzato - žádný skutečný zájem, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo v tomto rozsahu zrušeno. K podání dovolání proti uvedené části rozsudku odvolacího soudu tedy není žalobkyně oprávněna (subjektivně legitimována). V tomto rozsahu proto Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243b odst. 4, §240 odst. 1 a §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. jako subjektivně nepřípustné.
Dovolání není ani přípustné proti té části prvého výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o zamítnutí žaloby v rozsahu, v němž žalobkyně žádala po žalované zaplacení částky 23.800,- Kč s příslušenstvím, a v části, v níž po žalované žádala zaplacení úroků z prodlení ve výši 0,5 % z částky 111.800,- Kč od 8. října 2007 do 31. prosince 2007. Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V předmětném sporu jde o obchodní věc. Jedná se tudíž ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
Dovolání směřuje i proti nákladovým výrokům pod bodem II. a III. rozsudku odvolacího soudu. Ani v této části není dovolání přípustné (zde objektivně), jelikož tato přípustnost nevyplývá z žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Konečně přípustnost dovolání proti té části prvého výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud potvrdil výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně v části, kterou byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalované částku 129.976,- Kč s příslušenstvím, je třeba posuzovat podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Důvod založit přípustnost dovolání přitom Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Námitka dovolatelky, podle níž je okolností vylučující odpovědnost ve smyslu ustanovení §373 obch. zák. skutečnost, že bylo žalobkyni znemožněno jednáním žalované podat odvolání proti platebnímu výměru na penále, rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným nečiní. Rozhodnutí odvolacího soudu stejně jako soudu prvního stupně týkající se nároku uplatněného vzájemnou žalobou je založeno na závěru, že žalobkyně porušila své povinnosti, jež jí vůči žalované vyplývaly z ustanovení §567 odst. 1 a 2 obch. zák. a z mandátní smlouvy, a odpovídá tak žalované za způsobenou škodu (v projednávané věci byla škoda vyčíslena uhrazeným daňovým penále, přičemž jeho zaplacení není dovolatelkou zpochybňováno). Přičemž za základní porušení těchto povinností soudy považovaly již samotné pochybení v zaúčtování nákupu UL, v uplatnění odpočtu DPH. Toto pochybení totiž vedlo k následnému doměření neoprávněně uplatněného odpočtu daně z přidané hodnoty a vyměření daňového penále. Skutečnost, že nebylo následně podáno odvolání proti platebnímu výměru na penále (který byl vydán právě následkem nesprávného zaúčtování nákupu UL), nebyla již pro rozhodnutí soudů určující. Prvotní a zásadní příčinou škody vzniklé žalobkyni úhradou daňového penále bylo neoprávněné uplatnění odpočtu DPH, nikoli nepodání odvolání proti platebnímu výměru na daňové penále. Dovolatelka se tudíž mýlí, dovozuje-li, že již soud prvního stupně „víceméně datoval okamžik porušení povinnosti žalobce do období, kdy mělo být podáno odvolání proti platebnímu výměru“. Veškeré její výtky týkající se odvolání proti platebnímu výměru na penále – zejména že měla povinnost je podat žalovaná, nikoli žalobkyně, že žalobkyně k takovému úkonu zřejmě nebyla ani oprávněna, že podání odvolání žalobkyní znemožnila svým jednáním žalovaná, a jedná se tak o okolnost vylučující odpovědnost žalobkyně – tak zpochybňují závěr, na němž rozhodnutí odvolacího soudu není založeno.
Jelikož dovolání ve zbývajícím rozsahu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl, avšak žalované žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2012
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu