ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.3943.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 3943/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně NLB Factoring, a. s. , se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Gorkého č. 3037/2, identifikační číslo osoby 47677881, zastoupené JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem se sídlem v Drnovicích, Kuzina č. 169, proti žalované SANTA-TRANS, s. r. o. , se sídlem v Krnově, Pod Cvilínem, Ve Vrbině č 592/1, PSČ 794 01, identifikační číslo osoby 25377949, zastoupené Mgr. Tomášem Střílkou, advokátem se sídlem v Opavě 5, Holasická č. 2, o zaplacení částky 807 819,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 Cm 77/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. listopadu 2007 č. j. 2 Cmo 186/2007-91, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. listopadu 2007 č. j. 2 Cmo 186/2007-91, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1. listopadu 2007, č. j. 2 Cmo 186/2007-91, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. ledna 2007 č. j. 21 Cm 77/2005-57, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 807 819,60 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“) rozhodl o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. listopadu 2007, č. j. 2 Cmo 186/2007-91, usnesením ze dne 25. listopadu 2008, č. j. 32 Cdo 1504/2008-114 tak, že dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť Nejvyšší soud shledal, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí dovodil, že z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka žádnou právní otázku zásadního významu nevymezila a pouze zpochybnila skutková zjištění soudů. Dovolatelka dále namítala, že žalovaná nepředložila všechny sporné faktury na základě výzvy soudu, soud se však s touto skutečností spokojil a na základě tohoto procesního pochybení dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění. Rozporovala i závěr soudu, že neprokázala oznámení o postoupení pohledávek žalované.
Nejvyšší soud tehdy uvedl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů, a že případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. Zdůraznil, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto.
Za situace, kdy dovolatelka žádnou konkrétní právní otázku zásadního významu v dovolání nevymezila, Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a proto, aniž nařizoval jednání (ustanovení §243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) pro nepřípustnost dovolání žalobkyně odmítl.
Nálezem Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) ze dne 6. října 2011, sp. zn. IV. ÚS 670/09 bylo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2008, č. j. 32 Cdo 1504/2008-114 zrušeno. Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud existují určitá omezení práva na přístup k dovolacímu soudu, ať už se vyskytují přímo v samotném zákonném textu, anebo jsou dovozována soudy jeho interpretací (jako v daném případě), je vždy nutné je posoudit z hlediska proporcionality k ochraně základních lidských práv a svobod. Výklad, podle kterého důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu vylučuje možnost připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, vede podle právního závěru Ústavního soudu k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu.
Podle názoru Ústavního soudu nedostál Nejvyšší soud své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatelky (čl. 4 Ústavy ČR) a porušil základní právo stěžovatelky na přístup k soudu, které je součástí širšího komplexu práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Ústavní soud konstatoval, že Nejvyšší soud byl povinen se námitkami stěžovatelky naplňujícími dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu zabývat, a to i v případě, že se jednalo o dovolání, jehož přípustnost byla dovozována z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jelikož tak neučinil a tvrzené procesní vady řízení před soudy prvního a druhého stupně nepřezkoumal, nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatelky (čl. 4 Ústavy ČR).
Nejvyšší soud při novém projednání dovolání vycházel z článku II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (1.11.2007), bylo v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok I. rozsudku odvolacího soudu, a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil).
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř., ve výše uvedeném rozhodném znění, má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Nejvyšší soud v souladu se závazným právním názorem Ústavního soudu dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolací soud dospěl k závěru, že řízení je v dané věci postiženo jinou vadou řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť neúplnost dokazování při posouzení otázky započtení pohledávek mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud maje na zřeteli závěry zrušovacího nálezu Ústavního soudu nemůže učinit jinak, než přikročit ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž se odvolací soud bude v souladu s názorem Ústavního soudu opětovně zabývat uplatněným nárokem žalobkyně s tím, že bude opakovat provedené důkazy a doplní potřebným způsobem dokazování, případně vrátí věc soudu prvního stupně k doplnění dokazování, a to zejména s přihlédnutím k námitkám žalobkyně k procesním pochybení soudů spočívající v tom, že důsledně netrvaly na předložení všech faktur uvedených v oznámení o započtení, ale jen některých, a bude zkoumat, zda nepředložené faktury mohly mít klíčový význam pro rozhodnutí ve věci.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. dospěl k závěru, že je namístě rozsudek odvolacího soudu zrušit. Učinil tak bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu ve spojení s právním názorem vysloveným Ústavním soudem v dané věci (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. ledna 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu