ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.3961.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 3961/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně České pojišťovny a.s. , se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 45272956, s adresou pro doručování Česká pojišťovna a.s., referát právní – pohledávky, Brno, Rašínova 7, PSČ 601 66, proti žalovanému T. T. , zastoupenému JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou, se sídlem Praha 4, Urbánkova 3360, o zaplacení 998 908 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 140/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2010, č.j. 30 Co 187/2010-122, takto:
I. Dovolání se zamítá v rozsahu, v němž směřuje proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2010, č.j. 30 Co 187/2010-122, kterým byl změněn vyhovující výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. listopadu 2009, č.j. 7 C 140/2008-86, tak, že žaloba o zaplacení částky 440 341 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta.
II. Ve zbytku se dovolání odmítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 33 355 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Kláry Slámové, advokátky, se sídlem Praha 4, Urbánkova 3360.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 440 341 Kč, představující bezdůvodné obohacení žalovaného, a částky ve výši 558 567 Kč, představující škodu, která žalobkyni vznikla vyplacením této částky poškozené při dopravní nehodě, a to na základě pojistné smlouvy, kterou však žalobkyně s ohledem na později zjištění skutečnosti považuje za neplatnou z důvodů uvedení nepravdivých údajů žalovaným v pojistné smlouvě o pojištěném vozidlu.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24. listopadu 2009, č.j. 7 C 140/2008-86, výrokem I. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 440 341 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným v tomto výroku od 24.5.2009 do zaplacení, výrokem II. zamítl žalobu co do částky 558 567 Kč a co do úroku z prodlení z částky 998 908 Kč ode dne 1.11.2008 do zaplacení a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4, jako soud prvního stupně, vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela s žalovaným pojistnou smlouvu č. 81226102-13 dne 1.11.2005, jíž bylo sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a havarijní pojištění vozidla BMW X5, reg. zn. 5A3 9637. Dne 31.1.2006 došlo k pojistné události č. 1163040, na jejímž základě žalobkyně plnila žalovanému z titulu havarijního pojištění a z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla V. F. - poškozené při dopravní nehodě. Následně byl v rámci trestního řízení zjištěn neoprávněný zásah do identifikátoru VIN. Soud na základě tohoto zjištění dospěl k závěru, že uzavřená pojistná smlouva je neplatná podle §37 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), když žalovaný se na podkladě kupní smlouvy ze dne 12.10.2005 nestal vlastníkem předmětného vozidla, ale pouze jeho držitelem, tudíž nedošlo k pojištění vlastního majetku, ačkoliv vůle stran smlouvy k tomu směřovala. Považoval uvedenou smlouvu za neplatnou i podle §39 obč. zák., neboť uzavřená smlouva odporovala svými účinky a účelem zákonné úpravě pojištění. Soud prvního stupně uzavřel, že pokud se žalovaný nestal vlastníkem předmětného automobilu, nemohla mu vzniknou žádná škoda na jeho majetku, a proto mu vzniklo v rozsahu vyplaceného plnění z titulu havarijního pojištění vozidla bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 odst. 1 a 2 obč. zák., a to ve výši 440 341 Kč, které je povinen podle §456 obč. zák. žalobkyni vydat. Soud prvního stupně žalobu zamítl co do částky 558 567 Kč, neboť v tomto rozsahu není žalovaný pasivně legitimován, nebylo-li plnění v rozsahu 558 567 Kč poskytnuto jemu, ale třetí osobě.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 15. června 2010, č.j. 30 Co 187/2010-122, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 440 341 Kč s požadovaným úrokem z prodlení od 24.5.2007 do 31.10.2008 zamítl, výrokem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. a výrokem III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně vyšel z právního názoru, že zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, nezakazuje, aby pojistnou smlouvu jako pojistník a pojištěný platně uzavřela i osoba odlišná od vlastníka za předpokladu, že ji svědčí legitimní pojistný zájem na pojištění věci. S ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) konstatoval, že skutečnost, zda předmět pojištění pochází z trestné činnosti či nikoliv, je přitom sama o sobě pro posouzení platnosti pojistné smlouvy nerozhodná. S ohledem na uvedený právní náhled na posouzení věci poučil odvolací soud účastníky o jejich povinnosti důkazní ve vztahu k neoprávněnosti držby a ve vztahu k úmyslu žalovaného uzavřít pojistnou smlouvu za jiným účelem, než za kterým jsou pojistné smlouvy uzavírány. Ve smyslu §130 obč. zák. poté odvolací soud řešil, zda se stal žalovaný oprávněným držitelem vozidla. Vzhledem k tomu, že žalovaný na základě kupní smlouvy byl jako vlastník zapsán do technického průkazu, stal se podle závěru odvolacího soudu i oprávněným držitelem předmětného vozidla a byl oprávněn platně uzavřít pojistnou smlouvu jak pro pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, tak pojistnou smlouvu o havarijním pojištění vozidla. Z hlediska platnosti je podle odvolacího soud nerozhodné, že automobil byl v pojistné smlouvě označen pozměněným registračním číslem VIN, jestliže vedle pozměněného VIN smlouva obsahovala dostatečnou identifikaci předmětu pojištění jinými údaji, jako registrační značky vozidla, barvy karoserie, čísla technického průkazu s dalšími identifikujícími údaji a parametry vozidla. Dovodil, že je nepochybné, jaký konkrétní automobil byl u žalobkyně žalovaným pojištěn pro případ havárie a k jakému automobilu je vázáno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem. Skutečnost, že automobil měl původně odlišné registrační číslo VIN, považoval pro posouzení určitosti a platnosti předmětné pojistné smlouvy za dané popsané situace za nerozhodnou. Dále konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný uzavíral pojistnou smlouvu za jiným účelem, žalobkyně neprokázala, že žalovaný musel vědět před koupí vozidla, že vozidlo má pozměněný identifikátor VIN, a proto dovodil, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno pro námitku relativní neplatnosti smlouvy ve smyslu §40a ve spojení s §49a obč. zák.
Odvolací soud poté dospěl k závěru, že pokud žalobkyně poskytla plnění z titulu havarijního pojištění a z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, činila tak v souladu s platně uzavřenou pojistnou smlouvou a nemá tudíž právo na vrácení tohoto plnění z titulu bezdůvodného obohacení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost proti napadenému výroku I. dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a přípustnost dovolání proti výroku II. zakládá na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání podala z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a z důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za rozhodnutí zásadního právního významu z tohoto důvodu, že právní názor odvolacího soudu na platnost pojistné smlouvy s ohledem na označení vozidla v pojistné smlouvě pod jiným VIN, než které bylo vozidlu výrobcem přiděleno, je v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9.3.2010, č.j. 32 Cdo 1998/2008, v němž Nejvyšší soud k obdobné věci zaujal právní názor, že smlouva je podle §37 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatným právním úkonem z důvodu počáteční nemožnosti plnění.
Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatelka otázku, zda je pojistná smlouva platná podle §37 odst. 1 a 2 obč. zák., pokud vozidlo je v pojistné smlouvě a v dokladech označeno pod jiným VIN, než které mu bylo výrobcem přiděleno.
Nastolila i další otázku, a to, zda je pojistná smlouva platná ve vztahu k ustanovení §39 obč. zák. a §3 písm. h) a §27 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., pokud pojištěný uvedený v pojistné smlouvě, který je zároveň pojistníkem, není v okamžiku uzavření pojistné smlouvy vlastníkem ani oprávněným držitelem vozidla, na které je pojištění sjednáno a o této skutečnosti pojistitele před uzavřením pojistné smlouvy neinformoval.
Dovolatelka nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, neboť se domnívá, že předmětná pojistná smlouva měla být za daného skutkového stavu posouzena jako neplatný právní úkon podle §37 odst. 2 obč. zák. z důvodu počáteční nemožnosti plnění, jestliže vozidlo, které je předmětem pojistné smlouvy, není vozidlem, jehož VIN je uveden v pojistné smlouvě i v jeho dokladech a vozidlo s označeným VIN nebylo nikdy v držení žalovaného. Nesouhlasí s odvolacím soudem, že skutečnost pozměněného čísla VIN nemá význam pro posouzení platnosti pojistné smlouvy.
Dovolatelka dále brojí proti skutkovému zjištění odvolacího soudu, že žalovaný s ohledem na kupní smlouvu uzavřenou dne 12.10.2005 s p. B. F., jako prodávající, byl v okamžiku uzavření pojistné smlouvy oprávněným držitelem vozidla, které pojistil u žalobkyně. Toto skutkové zjištění považuje dovolatelka za svévolné hodnocení důkazů. Nesouhlasí ani s tím, že by neoznačila důkazy k prokázání svého tvrzení, že žalovaný nebyl oprávněným držitelem vozidla, které u ní pojistil. Poukazuje na to, že navrhl prokázat neoprávněnou držbu vozidla žalovaným za pomoci výslechu svědkyně paní B. F., která měla vozidlo žalovanému prodat a dále listinami založenými ve spise Hlavního města Prahy, odboru evidence motorových vozidel. Uvedená svědkyně by měla prokázat, že kupní smlouvu ze dne 12.10.2005 neuzavřela.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
Žalobkyně doplnila dovolání tzv. „Doplněním dovolání žalobkyně“ doručeným dne 9.6.2011 Nejvyššímu soudu.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhl jeho zamítnutí, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za zcela správné. Uvedl, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9.3.2010, č.j. 32 Cdo 1998/2008, na něž dovolatelka poukazuje, na daný případ nedopadá, neřeší neplatnost pojistné smlouvy. Žalovaný má za to, že dovoláním uplatněné dovolací důvody nejsou naplněny.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po té, co zjistil, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena (§241 odst. 1 o. s. ř.), zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolací soud nepřihlédl k podání ze dne 9.6.2011, označené jako „Doplnění dovolání“, kterým žalobkyně doplnila dovolání, neboť toto doplnění dovolání bylo podáno po uplynutí lhůty k podání dovolání, jež uplynula dnem 16.9.2010, a proto k tomuto podání nemůže být přihlédnuto (§242 odst. 4 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání podaného žalobkyní do měnícího výroku I. rozsudku odvolacího soudu.
V této části je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani takové vady v dovolání neuplatňuje.
Dovolatelka však namítá, že řízení je postiženo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], kterou spatřuje v tom, že nebyl proveden navržený důkaz výslechem p. B. F., jejíž výpovědí mělo být prokázáno, že žalovaný nebyl v okamžiku uzavření pojistné smlouvy oprávněným držitelem vozidla, které u ní pojistil. Uvedená svědkyně měla prokázat, že kupní smlouvu ze dne 12.10.2005 s žalovaným neuzavřela. Namítá, že neprovedením důkazu tak odvolací soud dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění, že žalovaný byl v okamžiku uzavření pojistné smlouvy oprávněným držitelem vozidla, které u žalobkyně pojistil.
Namítá-li dovolatelka neúplnost dokazování, spočívající v neprovedení navrženého důkazu, je třeba poukázat v této souvislosti na ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř., větu druhou, podle níž soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
Podle §132 o. s. ř. důkazy soud hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Vadou řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. sice může být i neúplnost zjištění skutkového stavu, avšak nikoli z pohledu výsledku hodnocení provedených důkazů, jímž může být skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nýbrž z pohledu postupu soudu v důkazním procesu.
Jiné vady řízení jsou způsobilým dovolacím důvodem a jsou právně relevantní při přezkumu v dovolacím řízení jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Při zjišťování existence takových vad jde o posouzení příčinné souvislosti mezi vadou řízení a nesprávností rozhodnutí, které může vyústit v závěr o nesprávnosti rozhodnutí následkem vady řízení jen tehdy, nelze-li dovodit, že by obsah výroku rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k této vadě řízení vůbec nedošlo.
Jestliže v dané věci odvolací soud dospěl k závěru, že k posouzení věci jsou postačující důkazy provedené kupní smlouvou a velkým technickým průkazem a tyto důkazy hodnotil způsobem podle §132 o. s. ř., nelze dospět k závěru, že je důvodný dovolatelkou uplatněný důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spojený s námitkou, že nebyl proveden důkaz, který navrhovala. Pokud z obsahu spisu vyplývá, že za B. F. jednala jiná osoba, není možno soudu ani vytýkat, jestliže nevyhověl návrhu na výslech uvedené svědkyně, která by ani nemohla vypovídat k meritu posuzované věci, a pokud soud na základě hodnocení dalších důkazů ve smyslu §132 o. s. ř. dospěl k závěru, že žalovaný měl z titulu svého postavení držitele vozidla legitimní zájem na pojištění vozidla.
Dovolatelka považuje za otázku zásadního právního významu otázku platnosti pojistné smlouvy za situace, kdy pojištěný nebyl v okamžiku jejího uzavření vlastníkem ani oprávněným držitelem vozidla, u něhož byl zjištěn pozměněný identifikátor karoserie (VIN). Nejprve je nutno konstatovat, že tato otázka je založena na odlišném skutkovém zjištění, než k jakému dospěl odvolací soud. Ten založil své právní posouzení na závěru, že žalovaný byl oprávněným držitelem vozidla. Nejvyšší soud přitom již judikoval, že pojistnou smlouvu může uzavřít i osoba odlišná od vlastníka, jde-li o oprávněného držitele pojištěné věci - viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2003, sp. zn. 33 Odo 873/2001 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). V tomto řízení, jak výše uvedeno, nebyly zjištěny okolnosti, které by zpochybňovaly oprávněnou držbu pojištěné věci žalovaným, a proto uvedená judikatura na daný případ přímo dopadá.
Je namístě odkázat též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14.7.2011, sp. zn. 25 Cdo 758/2009 a rozhodnutí ze dne 3.5.2012, sp. zn. 23 Cdo 5278/2009, v nichž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ve vztahu k pojistné smlouvě nemůže hrát roli existence falešného identifikátoru VIN, přeraženého nelegálně na vozidle, pokud je předmět pojištění dostatečně individualizován dalšími technickými údaji a vlastnostmi, charakterizujícím nezaměnitelně pojištěné vozidlo.
V daném případě bylo podle zjištění soudu vozidlo identifikováno vedle pozměněného VIN dalšími údaji, jako registrační značkou vozidla, barvou karoserie, čísla technického průkazu s dalšími identifikujícími údaji a parametry vozidla, proto nelze odvolacímu soudu vytknout, že by rozhodl v rozporu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, dovodil-li, že předmětná pojistná smlouva není z důvodu uvedení pozměněného VIN neplatná podle §39 obč. zák.
Neplatnost pojistné smlouvy nebylo možno dovodit ani podle §37 odst. 1 obč. zák. z důvodů, že právní úkon nebyl učiněn v daném případě ze strany žalobkyně vážně a určitě, neboť vozidlo žalovaného bylo v pojistné smlouvě dostatečně specifikováno (viz shora) na podkladě žalovaným předložených dokladů a žalobkyně si tyto údaje před uzavřením pojistné smlouvy mohla ověřit. V řízení pak nebylo prokázáno, že by zásah do VIN provedl žalovaný před či po uzavření pojistné smlouvy a že by žalovaný nebyl oprávněným držitelem ve smyslu §130 odst. 2 obč. zák.
Není možno souhlasit s dovolatelkou ani v názoru, že vozidlo s pozměněným VIN způsobuje neplatnost pojistné smlouvy pro počáteční nemožnost plnění podle §37 odst. 2 obč. zák. S pozměněným registrační číslem VIN nelze spojovat nemožnost předmětu plnění (vozidla) v pojistné smlouvě, jestliže je předmět plnění jinak dostatečně identifikován.
Dovolatelkou předestřená otázka platnosti či neplatnosti pojistné smlouvy ohledně vozidla s pozměněným registrační číslem VIN spojená s otázkou vlastnictví a oprávněné držby předmětného vozidla, jakožto otázky zásadního právního významu, nebyla odvolacím soudem s ohledem na zjištěný skutkový stav věci a dosavadní judikaturu řešena odlišně. Dovolací soud dospěl k závěru, že není namístě řešit tuto otázku jinak, než jak byla řešena již shora uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu. Není ani důvod předložit věc podle §20 zák. č. 6/2002 Sb., zákona o soudech a soudcích, k rozhodnutí velkému senátu, neboť tento senát v usnesení ze dne 11.4.2012, č.j. 31 Cdo 873/2010-214 vyslovil názor, že závěr vyslovený senátem č. 23 v nástinu rozhodnutí předloženého velkému senátu k projednání a rozhodnutí obdobné věci není odlišný od názoru vysloveného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9.3.2010, sp. zn. 32 Cdo 1998/2008, které navíc řešilo jinou problematiku.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval, nebyl ve vztahu k napadenému výroku I. odvolacího soudu uplatněn důvodně.
Možno uzavřít, že odvolací soud na základě skutkových zjištění dospěl ke správnému právnímu závěru, že žalobkyně nemá právo na vrácení plnění z titulu bezdůvodného obohacení, bylo-li prokázáno, že poskytla plnění z titulu havarijního pojištění a z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla v souladu s platně uzavřenou pojistnou smlouvou.
Nejvyšší soud proto, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalobkyně podané proti měnícímu výroku I. odvolacího soudu podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Dovolací soud se dále zabýval dovoláním žalobkyně podaným do potvrzujícího výroku II. odvolacího soudu. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být dána podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které též dovolatelka odkazuje, tj. že dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Jestliže je tedy přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, pak dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není v části, jíž dovolatelka brojí proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, přípustné podle 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v této části nemá napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam.
Námitky uplatněné žalobkyní v dovolání se týkaly obou napadených výroků rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a dovolací soud, jak výše uvedeno, se s žalobkyní položenými otázkami, které považovala za otázky zásadního právního významu, již vypořádal při přezkoumávání měnícího výroku odvolacího soudu tak, že položené otázky nejsou otázkami zásadního právního významu, jestliže již byly vyřešeny judikaturou Nejvyššího soudu.
Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. zároveň v části věty za středníkem stanovuje, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se v případě možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží.
Spojuje-li dovolatelka nesprávné právní posouzení věci i s učiněným hodnocením provedených důkazů, pak tyto námitky nemohou být předmětem dovolacího přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268). Navíc na nesprávnost hodnocení důkazů, jak již shora zdůvodněno, lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak je soud provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, jak činí dovolatelka.
Rozhodl-li tedy odvolací soud výrokem II. napadeného rozsudku o uplatněném nároku po právu a v souladu s dosavadní judikaturou, nemá rozhodnutí odvolacího soudu v této části ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto jej Nejvyšší soud v této části podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 u částky 440 341 Kč a podle §146 odst. 3 o. s. ř. u částky 558 567 Kč. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 33 055 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 u částky 558 567 Kč, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění před novelou vyhláškou č. 64/2012 Sb. s ohledem na přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb. a zahájení dovolacího řízení a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění, tedy celkem ve výši 33 355 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 21. června 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu