ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.3996.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 3996/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce M. B. , zastoupeného JUDr. Lukášem Havlem, advokátem se sídlem v Trutnově, Libušinka 180, proti žalované DURST VJV s. r. o. , se sídlem Bolatice, 1. máje 553/32, PSČ 747 23, identifikační číslo osoby 25835921, o 800 000 Kč s příslušenstvím, vedené u soudu Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 Cm 9/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. března 2010, č. j. 4 Cmo 425/2009-101, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. března 2010, č. j. 4 Cmo 425/2009-101, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. března 2009, č. j. 5 Cm 9/2007-72, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení žalované částky jakožto náhrady škody, která mu měla vzniknout neoprávněným užíváním jeho ochranné známky B. žalovanou.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. března 2010, č. j. 4 Cmo 425/2009-101, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. března 2009, č. j. 5 Cm 9/2007-72, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 800 000 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně považoval za prokázané, že v dubnu 2002 uzavřeli účastníci dohodu, že žalovaná převezme od krachující firmy BRÁT VELKOOBCHOD CZ, s.r.o. výrobu hnojiva s možností označovat tento sortiment ochrannou známkou B., jejímž vlastníkem je žalobce. Tato dohoda byla realizována až do července 2003, kdy žalobce žalované toto právo označovat výrobky jeho ochrannou známkou odňal. Podle obou soudů ale nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že žalovaná mu takto označenou produkci měla dodávat, případně ji fakturačně prodávat přes žalobce, který tak měl výlučně realizovat zisk z prodeje. Odvolací soud takovému tvrzení nedal za pravdu, neboť podle jeho názoru postrádá logiku, je-li smyslem každého podnikání dosažení zisku. Naopak považoval za logické tvrzení žalované, že dohoda účastníků byla motivována zájmem žalobce na zachování obchodní značky B. na trhu, a to za situace, kdy tak nebyl schopen zajistit původní výrobce produktů značky B. Odvolací soud konstatoval, že tvrzení účastníků byla rozporná, a ani žalobce neuvedl konkrétní a jednoznačná tvrzení o obsahu dohody uzavřené s žalovanou. Na základě uzavřené dohody měl být podle žalované její odměnou zisk z prodeje výrobků pro velkoodběratele na vlastní účet, přičemž zisk z prodeje malospotřebitelských balení měl připadnout žalobci. Ten však takovou dohodu popíral a svůj nárok opíral výlučně o porušení dohody účastníků, podle níž měla žalovaná výrobky jen vyrábět a žalobci dodávat. V závěrečném návrhu žalobce uvedl, že žalovaná měla žalobci vyrobená hnojiva prodávat, neuvedl však, jaká byla sjednána cena takového prodeje. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobci se nepodařilo prokázat, že by mu žalovaná ve smyslu §373 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) způsobila porušením své povinnosti ze závazkového vztahu škodu v žalované výši.
Tvrdil-li žalobce, že žalovaná při budování své nové ochranné známky těžila ze známosti ochranné známky žalobce, odvolací soud uvedl, že na základě tohoto tvrzení žalobce nárok nedovozoval, uplatnil-li svůj nárok na zaplacení 800 000 Kč výslovně jako náhradu škody z porušení dohody účastníků, což se mu však nepodařilo prokázat.
Za zcela bezvýznamnou považoval odvolací soud argumentaci žalobce tvrzením o porušení jeho práv majitele ochranné známky a údajném nekalosoutěžním jednání žalované, jestliže žalobce nezpochybnil, že s použitím ochranné známky k označení výrobků žalované výslovně souhlasil. Žalobce rovněž netvrdil žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit jednání žalované, které by bylo způsobilé přivodit mu újmu ve smyslu §44 odst. 1 obch. zák. o nekalé soutěži.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s odkazem na §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle něj odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem. Uplatnil námitku nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř..
Otázku zásadního významu shledává dovolatel v hodnocení skutečnosti, že prodejem výrobků označených ochrannou známkou žalobce bez jeho souhlasu došlo též k porušení ochranné známky žalobce a je povinností žalované, a nikoliv žalobce, prokázat, že daný souhlas s užíváním ochranné známky jí byl žalobcem udělen.
Dovolatel odkázal na zákon o ochranných známkách, z něhož vyplývá, že vlastník ochranné známky má výlučné právo označovat své výrobky nebo služby ochrannou známkou, pro které je zapsána. Poukázal na to, že právo užívat ochrannou známku lze jen na základě licenční smlouvy, ta však mezi účastníky uzavřena nebyla. Zopakoval své tvrzení, že zboží mělo být prodáváno třetím osobám přímo žalobcem, který měl být v daňových dokladech označen jako prodejce. Nesouhlasí se závěr soudu, že dal žalované souhlas s prodejem hnojiv třetím osobám bez jeho účasti. Namítá, že žalovaná nejen že porušila dohodu účastníků, ale též právo k jeho ochranné známce.
Dále dovolatel namítá, že soud neprovedl k prokázání jeho tvrzení provedení důkazů jím navržených, a to jak v žalobě, tak ve vyjádření ze dne 24.3.2009, kde označil svědky. Soudům vytýká, že bez provedení navržených důkazů se zbývaly jen svou úvahou o nelogičnosti tvrzení žalobce. Pokud soudy dovozovaly, že je nelogické, aby žalovaná nedosahovala při podnikání zisk, k tomu dovolatel namítá, že zisk v souvislosti s uzavřenou dohodou měli dosahovat oba účastníci. Poukazuje též na to, že žalovaná vyráběla a prodávala v rozhodné době hnojiva i pod jinými ochrannými známkami.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) a řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v posuzovaném případě dána není, neboť odvolacím soudem nebylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť řešená právní otázka nároku na náhradu škody vzniklé neoprávněným užíváním ochranné známky byla řešena v rozporu s hmotným právem.
Ustanovení §508 obch. zák. stanoví, že licenční smlouvou k předmětům průmyslového vlastnictví opravňuje poskytovatel nabyvatele ve sjednaném rozsahu a na sjednaném území k výkonu práv z průmyslového vlastnictví a nabyvatel se zavazuje k poskytování určité úplaty, nebo jiné majetkové hodnoty (odst. 1). Smlouva vyžaduje písemnou formu (odst. 2).
Užívání ochranné známky lze tedy sjednat pouze licenční smlouvou, která ve smyslu uvedeného ustanovení obchodního zákoníku je vždy smlouvou úplatnou a musí mít obligatorně písemnou formu.
V dané věci nebylo prokázáno uzavření písemné licenční smlouvy mezi účastníky pro užívání ochranné známky žalobce žalovanou. Bez písemné licenční smlouvy nemohla žalovaná oprávněně užívat ochrannou známku žalobce. Pokud ochrannou známku žalobce žalovaná užívala v rozporu s §508 obch. zák., jednalo se o neoprávněné užívání ochranné známky, čímž žalovaná porušila povinnosti uživatele k právům žalobce, jakožto vlastníka ochranné známky. Za této situace je závěr odvolacího soudu, že žalobce udělil souhlas k užívání ochranné známky, nesprávný.
Z uvedeného tedy vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem, stejně jako soudem prvního stupně, není správné z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud s ohledem na právní názor, který v dané věci přijal, se již nezabýval dalšími dovolatelem uplatněnými námitkami k neúplnému dokazovaní v řešené věci, odůvodňujícími další způsobilý dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť posouzení těchto námitek by bylo vzhledem k právnímu názoru dovolacího soudu na řešení otázky náhrady škody za neoprávněné užívání ochranné známky již nadbytečné.
Nebylo-li možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. března 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu