ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.4148.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 4148/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Ochranná organizace autorská – Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl o. s ., se sídlem Praha 1 – Nové Město, Žitná 1575/49, IČ 60 16 69 16, proti žalované DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura o. s., se sídlem Praha 9 – Vysočany, Krátkého 1, IČ 65 40 18 75, zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, advokátem se sídlem Praha 1, Voršilská 10, PSČ 110 00, o ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 74/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2010, č. j. 3 Cmo 308/2009-151, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2010, č. j. 3 Cmo 308/2009-151, jímž byl změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba v rozsahu povinnosti žalované omluvný dopis zaslat i fyzickým osobám uvedeným v příloze rozsudku pod položkami 1 až 89, se zrušuje včetně výroku o nákladech řízení a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání, pokud směřuje proti potvrzujícímu výroku uvedeného rozsudku Vrchního soudu ve vztahu k zamítavému výroku II. rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 1 mil. Kč, se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 23. června 2009,
č. j. 2 Cm 74/2006-100, že soud ukládá žalované doručit žalobkyni, Ministerstvu kultury ČR, Asociaci českých kameramanů na adresu Senovážné náměstí 23, Praha 1, Asociaci scénografů na adrese Valdštějnské náměstí 3, Praha 1, Asociaci kostýmních výtvarníků ČR na adrese Masarykovo nábřeží 250, Praha 1, Asociaci videa a intermediální tvorby na adrese Masarykovo nábřeží 250, Praha 1, Asociaci filmových a televizních střihačů na adrese Senovážné náměstí 23, Praha 1, fyzickým osobám uvedeným pod položkou 1 až 89 v příloze rozsudku ve lhůtě 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozsudku dopis následujícího znění: „Omluva. Dopisem ze dne 30. 11. 2008 se Dilia, divadelní a literární agentura, se sídlem Krátkého 1, Praha 9, obrátila na výtvarné autory děl audiovizuálně užitých, ve kterém uvedla, že Ochranná organizace autorská – Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl (DOA – S) se sídlem Masarykovo nábřeží 250, Praha 1, se má bránit všemi možnými, více, ale i méně konkrétními prostředky odnětí oprávnění k výkonu kolektivní správy práv autorů výtvarné složky audiovizuálních děl, že výkon kolektivní správy má být rušen napadáním ze strany OOA – S, že současné aktivity OOA – S ve vedení různých soudních sporů mají s výkonem kolektivní správy souviset jen okrajově, dále že finanční prostředky OOA – S jsou vyčerpány a náklady na její činnost budou neúměrně vysoké, přičemž nemá být již reálná naděje, že by autorům mohla být relevantní část odměn z minulosti vyplacena a že odnětí oprávnění k výkonu kolektivní správy nebude nic bránit, odvolají-li autoři plné moci vypovězením zastoupení, zrušení členství v OOA – S, přičemž tak vyhoví poslednímu požadavku Ministerstva kultury ČR. Uvedenými tvrzeními naše organizace zasáhla do dobré pověsti OOA – S. Za tento zásah se Dilia, divadelní a literární agentura omlouvá. Dilia, divadelní a literární agentura“. (výrok I.).
Dále soud prvního stupně rozhodl, že žaloba na úhradu částky 1 mil. Kč se zamítá (výrok II.). Ve výroku III. rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně po obsáhlém dokazování a učinění skutkových závěrů konstatoval, že žalobkyně domáhající se ochrany dobré pověstí, i žalovaná, jsou občanská sdružení, která vykonávají kolektivní správu práv autorů a jiných nositelů práv podle §95 zákona o právu autorském (zákon č. 121/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), toto oprávnění bylo žalobkyni rozhodnutím Ministerstva kultury ČR odňato a rozhodnutím ze dne 10. 7. 2002 sp. zn. 380/2001 poskytnuto žalované. Poté, co tato rozhodnutí byla zrušena správním soudem, Ministerstvo kultury ČR udělilo dne 3. 3. 2005 žalobkyni oprávnění k výkonu kolektivní správy výtvarných děl audiovizuálních a od tohoto data vykonávali kolektivní správu práv autorů děl audiovizuálních dva kolektivní správci, a to v rozporu s ust. §98 autorského zákona.
Žalobkyně se domáhala ochrany dobré pověsti ve smyslu §19b odst. 3 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“) tvrzením, že žalovaná zasáhla do jejich práv dopisem ze dne 30. 11. 2005, zaslaným jednotlivým autorům a soud prvního stupně při posuzování celkového dojmu z uvedeného dopisu dospěl k závěru, že tímto dopisem bylo zasaženo do dobré pověsti žalobkyně vzhledem k tvrzení, že nelze očekávat, že by autoři jako členové sdružení obdrželi odměny z autorských práv a to jak minulé, tak i budoucí se zřetelem k údajně neúměrně vysokým nákladům na činnosti sdružení.
Soud neshledal důvodnou námitku žalované, že žalobkyni nesvědčí právo na ochranu dobré pověsti, protože mezi výtvarníky AVD dobrou pověst nepožívá. V řízení byla provedena rozporuplná zjištění týkající se pověsti žalobkyně mezi autory předmětných děl. K důkazu byla provedena písemná vyjádření asociací kameramanů, scénografů a filmových architektů, kteří vyjadřovali pochybnosti o způsobu výkonu kolektivní správy žalobkyní, na druhé straně byla provedena písemná vyjádření asociace filmových a televizních střihačů, asociace kostýmních výtvarníků a unie výtvarných umělců ČR, jakož i petice autorů podaná dne 12. 11. 2001 Ministerstvem kultury ČR, ve kterých se naopak autoři dožadovali zastupování žalobkyní. Soud prvního stupně proto uzavřel, že nedostatek dobré pověsti žalobkyně nebyl v řízení prokázán.
Při posuzování přiměřeného zadostiučinění ve formě finanční ve výši 1 mil. Kč – vedle nároku na omluvu – vzal soud úvahu, že žalobkyni přibližně po dobu 3 let od roku 2002 do 3. 3. 2005 bylo oprávnění k výkonu kolektivní správy práv autorů z oboru výtvarného včetně obrazové složky audiovizuálních děl a dílům architektonickým odebráno, přesto ke zrušení občanského sdružení žalobkyně nedošlo, přičemž žalobkyně spravovala i práva autorů – nečlenů občanského sdružení. Žádné jiné nepříznivé následky, kromě 104 výpovědí autorů, žalobkyně v souvislosti se zaslaným dopisem neuvedla.
Soud prvního stupně tudíž považoval za přiměřenou satisfakci zaslání omluvy jednotlivým asociacím, autorům, Ministerstvu kultury ČR a žalobkyni v rozsahu, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Poskytnutí zadostiučinění v částce 1 mil. Kč by nesplnilo preventivní funkci se zřetelem k tomu, že i občanské sdružení žalované je neziskovou organizací, která hradí svou režii z odměn, poskytnutých na základě autorských práv autorů, jejichž kolektivní správu vykonává, tudíž i z odměn těch autorů, kteří nejsou členy sdružení.
Námitku žalované, že nárok uplatněný žalobou byl mezi účastníky vypořádán narovnáním ze dne 12. 11. 2008, soud s odkazem na ust. §587 obč. zák. neshledal důvodnou, a to vzhledem k vyjádřenému předmětu narovnání.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. ve znění omluvy, v jejím úvodu, opravuje co do data dopisu na správné 30. 11. 2005, v jejím závěru pak na správné znění: „...vypovězením zastoupením, zrušením členství v OOA – S...“ (odstavec 1 výroku).
Dále odvolací soud rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje ve výroku II. a ve výroku I. v rozsahu povinnosti žalované do 15 dnů od právní moci rozsudku zaslat žalobkyni, Ministerstvu kultury České republiky, Asociaci českých kameramanů, Asociaci scénografů, Asociaci kostýmních výtvarníků ČR, Asociaci videa a intermediální tvorby, Asociaci filmových a televizních střihačů – AFTS tam specifikovaný omluvný dopis, v rozsahu povinnosti žalované tento dopis zaslat i fyzickým osobám, uvedeným v příloze rozsudku pod položkou 1 až 89, se výrok mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá (odstavec 2 výroku).
V odstavci 3 výroku rozhodl odvolací soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §212 an. o. s. ř. a důvodným shledal (a to pouze částečně) odvolání žalované, nikoli odvolání žalobkyně.
Podle názoru odvolacího soudu měl soud prvního stupně pro své rozhodnutí učiněna skutková zjištění v potřebném rozsahu a pokud soud prvního stupně neprovedl některé účastníky navržené důkazy pak, nepochybil, neboť dílem šlo o důkazy nadbytečné a dílem o důkazy směřující k jiným, než pro věc rozhodným skutečnostem. Odvolací soud se ztotožnil i se základním právním závěrem soudu prvního stupně o tom, že obsahem předmětného dopisu žalované ze dne 30. 11. 2005 bylo zasaženo do dobré pověsti žalobkyně (byť některé dílčí úvahy soudu prvního stupně za správné nepovažoval).
Jako nedůvodnou odmítl odvolací soud námitku žalované, že nároky uplatněné žalobou zanikly na základě dohody o narovnání ze dne 12. 11. 2008. Soud prvního stupně správně z obsahu této dohody dovodil, že v době jejího uzavírání (dohoda byla trojstrannou – kromě účastníků řízení bylo její stranou též OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o. s.) již řízení v této věci probíhalo, na projednávanou věc se dohoda nevztahuje, neboť z ní jednoznačně vyplývá, že jsou jí narovnány vztahy ze sporů týkajících se rozdělování odměn a výše podílů jednotlivých skupin autorů. Výkladem lze zjišťovat pouze obsah právního úkonů, nelze jím však projev vůle doplňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněný v Soudní judikatuře č. 3/1999 pod označením SJ 30/1999 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2000 sp. zn. 29 Cdo 81/2000).
Odvolací soud dále zdůraznil, že rozhodným obdobím pro posuzování dobré pověsti žalobkyně je rok 2005 a souhlasil se soudem prvního stupně, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně v rozhodné době dobrou pověst neměla.
Soud prvního stupně podle odvolacího soudu správně usoudil, že předmětný dopis žalované z 30. 11. 2005 je způsobilým zásahem do dobré pověsti žalobkyně, přičemž posuzoval v souladu s judikaturou celý obsah dopisu v kontextu kompetentního sdělení. Jestliže žalovaná dehonestujícím způsobem charakterizuje žalobkyni a následně vyzývá adresáta k ukončení spolupráce se žalobkyní a sama mu nabízí zastupování při výkonu jeho práv, jde o úkon, který svým obsahem a jednotlivými formulacemi vybočil z přijatelné míry svobody projevu a je způsobilý zasáhnout do dobré pověsti žalobkyně.
Pokud soud prvního stupně dále dovodil, že zadostiučiněním přiměřeným tomuto zásahu do dobré pověsti žalobkyně je zadostiučinění morální (omluva), i tento jeho závěr shledal odvolací soud správným. Přiměřené zadostiučinění, ať již v morální (omluva) anebo peněžité formě, je prostředkem nápravy vzniklé nemajetkové újmy, je však třeba tvrdit a prokázat, že v konkrétním případě vznikla nemajetková újma v takové podobě a rozsahu, že k její reparaci je adekvátní právě určitá zvolená forma zadostiučinění. V daném případě i podle odvolacího soudu je postačující zadostiučinění v morální formě. Shodně se soudem prvního stupně odmítl odvolací soud jako účelové tvrzení žalobkyně o možných fatálních důsledcích dopisu, zasahujícího do její dobré pověsti, když žalobkyně netvrdila nic dalšího, z čeho by bylo možno usoudit, že k odčinění vzniklé nemateriální újmy, při zohlednění dalších okolností (zejména v té době fakticky existujících dvou správců oprávněných k výkonu kolektivní správy, jakož i intenzity a délky trvání zásahu), nepostačuje morální zadostiučinění a je třeba poskytnout i zadostiučinění v penězích.
Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud nepovažoval za účelné a smyslu omluvy odpovídající uložení povinnosti omluvný dopis zaslat fyzickým osobám – autorům, žalobkyní specifikovaným, které žalovaná inkriminovaným dopisem oslovila, a to i s ohledem na skutečnost, že šlo o jejich svobodné rozhodnutí, kým se nechají při výkonu svých práv zastupovat. Přiměřeným a postačujícím se jeví zaslání omluvy asociacím, v nichž jsou tito autoři sdruženi.
Se zřetelem na uvedené důvody odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v rozsahu ve výroku uvedeném podle §219 o. s. ř. a pouze v rozsahu povinnosti žalované tento dopis zaslat i fyzickým osobám, uvedeným v příloze rozsudku pod položkou 1 až 89, výrok I. napadeného rozsudku podle §220 o. s. ř. změnil tak, že žalobu zamítl. Současně postupem podle §164 o. s. ř. odvolací soud opravil zřejmé nesprávnosti ve znění omluvy, uvedené ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, a to do výroku, jímž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a dále v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně ve výroku I.
Přípustnost dovolání žalobkyně opírá v části napadeného rozsudku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, o ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a v části výroku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o ust. §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka uplatňuje dále dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci a vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatelka vytýká, že soud jí nepřiznal relutární satisfakci neodůvodněně, když žalobkyně v řízení prokázala, že na základě dopisu žalované došlo k rozvázání právních vztahů (autorskoprávních, zplnomocnění a statusových ve vztahu k žalobkyni) u 104 autorů. Závěry odvolacího soudu jsou proto v rozporu s výsledky dokazování nepodložené a proto je právní posouzení nesprávné.
Dovolatelka poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1375/2002, podle něhož je v určitém směru úprava obsažená v ust. §19b odst. 2 obč. zák. širší než úprava obsažená v ust. §13 odst. 2 obč. zák., neboť tu není např. stanovena podmínka, že peněžní náhradu nemajetkové újmy lze požadovat jen tehdy, nejeví-li se postačující zadostiučinění v nepeněžité formě. Dovolatelka má za to, že oba soudy rozhodovaly v rozporu se zákonem a uvedenou judikaturou.
Dovolatelka zdůrazňuje, že licence žalované byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. 9 Ca 202/2005 zrušena a kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta, takže žalovaná licenci definitivně ztratila. Přesto se vztahy s autory a k jejich asociacím obnovují jen velmi obtížně.
Dovolatelka má za to, že je důležité, aby se o závadnosti předmětného dopisu žalované dozvěděly profesní asociace a ty mohly informovat své členy – jak to ukládá napadené rozhodnutí ve vazbě na rozhodnutí soudu prvního stupně – je však podstatné, aby se o tom dozvědělo i 104 autorů, kteří své vztahy se žalobkyní právě na základě dopis žalované ukončili. Odvolací soud v tomto ohledu rozsudek soudu prvního stupně nepotvrdil, avšak tento svůj zásadní závěr dostatečně neodůvodnil. Ostatně 21 autorů z nich, tj. jedna pětina, stále své vztahy se žalobkyní neobnovili a to je podstatná část autorů.
Ze stejných důvodů se dovolatelka domnívá, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nesprávně posoudil otázku přiznání finančního zadostiučinění. Předmětný dopis žalované, adresovaný příslušným subjektům, nabádal, aby nositelé autorských práv rozvázali své vztahy se žalobkyní, vypracoval jim k tomu účelu formuláře, sbíral podpisy pod těmito listinami a obrátil se i na Ministerstvo kultury ČR, aby licenci žalobkyni odňalo, to vše na základě nepravdivých a pomlouvačných tvrzení. Důsledky těchto tvrzení se nepodařilo napravit do současnosti. Proto je namístě, aby žalovaná poskytla žalobkyni peněžní zadostiučinění a nesla též náklady soudního řízení.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu v částech, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku II. potvrzen a ve výroku, v němž byl změněn, jak shora uvedeno. Dovolatelka zároveň požaduje náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že na toto dovolací řízení se vztahuje zákonná úprava v ust. §236 an. občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) včetně novely, provedené zákonem č. 7/2009 Sb. s účinností od 1. 7. 2009 jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno (vyhlášeno) dne 27. 4. 2010 (srov. čl. II. bod 12 cit. novely).
Nejvyšší soud poté konstatoval, že podané dovolání splňuje podmínku a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 dost. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.) a musel se na prvním místě zabývat přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
V posuzovaném případě jde o dvojí (dělenou) přípustnost dovolání, protože dovolatelka napadá jednak tu část výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně, jednak tu část výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. V daném případě je tímto měnícím výrokem část výroku rozsudku odvolacího sodu, kterým se mění výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba v rozsahu povinnosti žalované tento dopis zaslat i fyzickým osobám, uvedeným v příloze rozsudku pod položkou 1 až 89.
Jako dovolací důvody uvádí dovolatelka nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a dále vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), kteroužto vadu však dovolatelka nikterak nespecifikuje a neargumentuje.
Podle §19b odst. 2 obč. zák. při neoprávněném použití názvu právnické osoby je možné se domáhat u soudu, aby se neoprávněný uživatel zdržel jeho užívání a odstranil závazný stav; je možné se též domáhat přiměřeného zadostiučinění, které může být požadováno i v penězích. Podle odst. 3 cit. ustanovení odstavec 2 platí přiměřeně i pro neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby.
V tomto případě je předmětem posouzení – dovolacího přezkumu – rozsah povinnosti žalované zaslat omluvný dopis – jako formu morálního zadostiučinění – širšímu okruhu osob mimo profesní asociace (sdružení), a to vyjmenovaným fyzickým osobám – nositelům autorských práv (autorům). Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval za účelné předmětný dopis zasílat všem uvedeným autorům s tím, že šlo o jejich svobodné rozhodnutí, který subjekt je bude autorskoprávně zastupovat a proto je postačující zaslání omluvy asociacím, v nichž jsou tito autoři sdruženi.
Dovolací soud se s tímto závěrem odvolacího soudu neztotožňuje, protože jako základní kriterium platí, že přiměřené zadostiučinění (omluvu) je nutné poskytnout takovým způsobem a v takovém rozsahu, aby byla napravena újma vzniklá neoprávněným zásahem do dobré pověsti právnické osoby.
Pokud odvolací soud, pouze s odůvodněním, že nepokládá za účelné a odpovídající smyslu omluvy, aby omluvný dopis byl zaslán žalobcem uvedeným osobám (autorům), jímž byl inkriminovaný dopis z 30. 11. 2005 zaslán, neboť je svobodným rozhodnutím autorů, kým se nechají při výkonu svých práv zastupovat a dostačující je zaslání omluvy asociacím, v nichž jsou autoři sdruženi, není správný. Dobrá pověst žalobkyně byla poškozena zejména u autorů, jímž byl zaslán dopis z 30. 11. 2005 a k napravení tím vzniklé újmy je odpovídající, aby i těmto osobám byla omluva zaslána.
V tomto ohledu tedy nelze dospět k závěru, že by odvolací soud věc v této části posoudil správně.
Dovolání je v této části výroku I. rozsudku odvolacího soudu důvodné (§241a odst. 2 písm. b) ve vazbě na §243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.; napadené rozhodnutí je v měnícím výroku věcně nesprávné, a proto ho dovolací soud zruší včetně výroku o nákladech řízení.
Dovolání, pokud směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k zamítavému výroku II. rozsudku soudu prvního stupně co do částky 1 mil. Kč peněžního zadostiučinění. Může být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které též dovolatelka odkazuje, a podle něhož dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) [podle tohoto ustanovení toto dovolání vskutku přípustné není] a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešená nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Právní otázku zásadního významu spatřuje dovolatelka v otázce nepřiznání přiměřeného zadostiučinění v peněžní formě (1 mil. Kč) a poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1375/2002, které se zabývá výkladem §19b odst. 2 a v určité míře jej porovnává s ust. §13 odst. 2 obč. zák. Rozhodnutí odvolacího soudu však nebylo na porovnání vztahu uvedených ustanovení založeno. Na daný případ dopadá ustanovení §19b odst. 2 obč. zák. a dovoláním je napadáno, zda bylo namístě přiznat přiměřené zadostiučinění či nikoliv.
Rozhodnutí odvolacího soudu nijak nevybočilo z konstantní judikatury (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1664/2008) a standardní aplikace ust. §19b odst. 2 a 3 obč. zák. založené na zásadě, že požadovat přiměřené zadostiučinění v penězích je možné jen ve zvláště odůvodněných případech se zřetelem ke konkrétním závažným okolnostem daného případu, přičemž odvolací soud zohlednil především to, že nedošlo ke vzniku nemajetkové újmy v takové podobě a rozsahu, aby byla žádoucí reparace ve formě finanční satisfakce.
Nejvyšší soud tudíž v této části nedospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam a proto v tomto rozsahu, tj. co do potvrzujícího výroku vůči výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech řízení včetně řízení dovolacího bude rozhodnuto podle §243d odst. 1 o. s. ř. v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2012
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu