ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.4166.2010.2
sp. zn. 23 Cdo 4166/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobce ARX CZ spol. s r. o., se sídlem Hradec Králové, ul. Akademika Heyrovského 1178, IČ 25919962, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem ul. 28. října 1001/3, Praha 1, proti žalované Česká pojišťovna, a. s., se sídlem Praha 1, Spálená 16, IČ 45272956, o zaplacení 12,472.185,- Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 335/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2010, č. j. 9 Cmo 94/2010-481, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010, č. j. 9 Cmo 94/2010-481 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2008, č. j. 36 Cm 335/2000-415 se zrušují a věc se vrací posléze uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 10. července 2008, č. j. 36 Cm 335/2000-418, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 6,734.980,- Kč s 10% úroky ročně od 15. června 2000 do zaplacení (výrok I.), dále pokud se žalobce domáhal na žalované zaplacení další částky 5,737.205,- Kč s 21% úroky ročně od 5. března 1997 do zaplacení, žaloba se v této části zamítá (výrok II.), dále pokud se žalobce domáhal na žalované zaplacení dalších 21% úroků ročně za dobu od 5. března 1997 do 14. června 2000 z částky 6,734.980,- Kč, žaloba se v této části zamítá a žaloba se dále zamítá i v té části, v níž žádal žalobce zaplacení dalších 11% úroků ročně z částky 6,734.980,- Kč za dobu od 15. června 2000 do zaplacení (výrok III.) a konečně že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Předmětem řízení je nárok žalobce (získaný postoupením pohledávky) na plnění žalované jako pojistitele z pojistné smlouvy hromadné č. 2576 o pojištění přepravy zásilek a o zprostředkování pojištění přepravy zásilek ze dne 18. 3. 1994, uzavřené s pojištěnou společností C´Svit, a. s., Zlín na přepravu obuvi z České republiky do Ruské federace, a to v důsledku odcizení zboží přepravovaného kamionem.
Soud prvního stupně neuznal námitky žalované ohledně porušení povinností ze strany pojištěného při oznámení okolností, rozhodných pro uzavření pojistné smlouvy a o neplatnosti pojistné smlouvy, avšak za relevantní uznal námitky, týkající se pozdního ohlášení pojistné události.
Na základě závěrů odvolacího soudu v předchozím zrušovacím rozhodnutí se soud prvního stupně zabýval především otázkami, jaké povinnosti stanovené zákonem nebo pojistnou smlouvou žalobce porušil a zda se podařilo žalované tato porušení v řízení prokázat. Soud v první řadě dovodil, že škodní událost právní předchůdce žalobce ohlásil žalované s prodlením, v důsledku čehož marně uplynula lhůta pro případný postih škůdce ze strany žalované. Pojištěný tak porušil ustanovení §799 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“) s důsledkem snížení pojistného plnění podle §799 odst. 3 obč. zák. pro vědomé porušení povinností.
Podle závěru soudu prvního stupně prodlení s oznámením škodní (pojistné) události nemělo sice vliv na její vznik, ale na zvětšení rozsahu následků této události.
Soud zhodnotil vliv porušení uvedené povinnosti a s tím související míru snížení pojistného plnění a dospěl k závěru, že míra snížení pojistného plnění ve výši 46% odpovídá vlivu porušení smluvní povinnosti předchůdcem žalobce z hlediska nákladů, které byla nucena vynaložit žalovaná na šetření události, dále z hlediska výše příslušenství sporné částky a nákladů soudního řízení ve spojitosti s celkovou výší škody vzniklé na přepravovaném zboží. Při stanovení této míry soud vyšel z částky 10,500.000,- Kč, o kterou se rozsah následků škodní události zvýšil a jež zhruba představuje částku na úrocích přiznaných žalobci za dobu, od které byly soudem přiznány do dne rozhodnutí a částku vynaloženou žalovanou na šetření pojistné události. Tato částka podle soudu představuje 46% v poměru k celkové výši škody, která činí spolu s příslušenstvím ke dni rozhodnutí zhruba 22,500.000,- Kč. Soud tedy snížil pojistné plnění o 46% z celkové částky požadovaného pojistného plnění 12,472.185,- Kč a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 6,734.980,- Kč. Ve zbytku soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Jako nedůvodnou zamítl soud žalobu dále v části, v níž žádal žalobce zaplacení úroků z prodlení s úhradou pojistného plnění za dobu od 5. 3. 1997 do 14. 6. 2000 s ohledem na ustanovení čl. 17 Všeobecných pojistných podmínek pro zahraniční přepravu zásilek.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem.
Odvolací soud obě odvolání projednal, napadené rozhodnutí přezkoumal (§212 a §212a o. s. ř.) a neshledal odvolání důvodnými.
Odvolací soud za rozhodné považoval zjištění, že pojištěný utrpěl škodu v prosinci 1996, avšak ohlásil ji jako pojistnou událost žalované teprve dopisem ze dne 24. 6. 1999, doručeným žalované dne 1. 7. 1999. Odvolací soud na základě toho hodnotil závěr soudu prvního stupně ve vztahu k ust. §799 odst. 3 obč. zák. tak, že v důsledku prodlení nejen marně uplynula lhůta pro případný postih žalované vůči škůdci, ale zejména též došlo k rozšíření následků pojistné události, jako správný.
Odvolací soud dovodil, že pokud pojištěný o tom, že k odcizení přepravované pojištěné zásilky došlo na území Ruské federace, věděl nejpozději v době jeho tvrzeného, byť neprokázaného, ohlášení pojistné události, avšak toto neoznámil včas a řádně žalované jako pojistiteli, pak toto porušení povinnosti mělo vliv na rozsah povinnosti žalované plnit, přičemž tímto rozsahem je cena odcizeného zboží. Podle odvolacího soudu lze důvodně předpokládat, že ohlásil-li by pojištěný včas a řádně pojistnou událost a předložil potřebné doklady, byly by dány pro žalovanou jako pojistitele větší možnosti šetření okolností vzniku škodní události a případné eliminace jejich následků. V době, kdy se zřetelem na pozdní ohlášení žalovaná prováděla v roce 1999 šetření prostřednictvím agendy L. v Moskvě, již nesporně nepřicházelo v úvahu dohledání zboží jako způsobu zmenšení rozsahu škody. Rovněž tak nebylo možné ověřit správnost úvahy orgánů Ruské federace činných v trestním řízení, převzaté následně i českými orgány, a to že odcizení zboží bylo zinscenováno řidiči obou dotyčných kamionů, jakožto základ pro možný postih vůči nim podle §813 obč. zák. Přitom orgány činné v trestním řízení v obou zemích (Ruské federace i ČR) dospěly k závěru, že nebyly zjištěny okolnosti naplňující trestný čin loupežného přepadení, popř. podvodu pojištěného. Jestliže proto soud prvního stupně dospěl k závěru, že byly splněny oba předpoklady podmiňující vznik oprávnění žalované jako pojistitele snížit pojistné plnění, lze s tím souhlasit.
Odvolací soud rovněž neshledal pochybení v úvaze soudu prvního stupně o přiměřenosti snížení pojistného plnění. Tu měřil soud prvního stupně poměrem mezi částkou, kterou žalovaná je povinna vynaložit nad vzniklou škodu, případně již vynaložila jako náklady na šetření v poměru k celkové výši škody, resp. k výši pojistného plnění, které včetně příslušenství k datu rozhodnutí soudu by byla žalovaná povinna žalobci uhradit.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně však nemá za důvodné žalovanou tvrzené porušení povinnosti žalobce uložené mu v §793 obč. zák. v rozhodném znění. V řízení rovněž nebylo prokázáno, že by žalobce jako pojištěný opominul obecné povinnosti k předcházení škodám, popř. neohlásil škodu bezpečnostnímu úřadu a v tomto směru odvolací soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, s nímž se ztotožnil.
Odvolací soud taktéž měl rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný co do rozhodnutí o příslušenství vymáhané pohledávky, jestliže soud prvního stupně za počátek prodlení s úhradou pojistného plnění označil den 15. června 2000, přičemž vycházel z prokázaného data ohlášení pojistné události v relaci na šetření následně prováděné žalovanou, jehož výsledek sdělila žalovaná pojištěnému dopisem ze dne 15. 5. 2000 s přihlédnutím k datu rozhodnutí v řízení uvedeném ruskými orgány o zastavení vyšetřování. Pokud žalobce v odvolání argumentuje shodně jako ve věci samé ohlášením pojistné události v únoru 1997, nelze shledat odvolání v části směřující proti výroku o příslušenství za důvodné.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§219 o. s. ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. s tím, že soud prvního stupně ve svém prvním rozsudku z 25. 1. 2006 žalobě vyhověl v plném rozsahu, zatímco ve svém druhém rozsudku ze dne 10. 7. 2008 na základě právního názoru odvolacího soudu vyhověl žalobě jen částečně v důsledku snížení pojistného plnění.
Pokud by však dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolatel uplatňuje, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem a jeho ustáleným výkladem.
Dovolatel uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř.
Dovolání podává dovolatel výslovně pouze v rozsahu, v němž byla potvrzena ta část rozsudku soudu prvního stupně, jíž byla zamítnuta žaloba (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně).
Dovolatel v prvé řadě popírá závěry obou soudů, odvolacího i prvního stupně, že pojistná událost byla ohlášena pozdě a opětovně poukazuje na tvrzené oznámení pojištěného ze dne 19. 2. 1997 a na výsledky dokazování, vyplývající z výpovědí svědků, učiněných v řízení, jakož i z písemností, v řízení předkládaných o tom, že oznámení z uvedeného data bylo žalované doručeno.
Rozpor s hmotným právem resp. nesprávné právní posouzení dovolatel spatřuje ve výkladu a aplikaci ust. §799 odst. 3 obč. zák. v rozhodném znění. V tomto ohledu dovolatel poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu v rozhodnutích sp. zn. 32 Odo 904/2003 a 33 Odo 1202/2003 v obdobných případech. Z nich dovolatel vyvozuje, že nesplněním povinností, uvedených v odst. 1 a 2 §799, neztrácí pojištěný nárok na sjednané pojistné plnění pro případ pojistné události, nastupují však účinky ust. §799 odst. 3 obč. zák. a pojistitel je při splnění stanovených předpokladů – oprávněn pojistné plnění snížit úměrně tomu, jaký vliv mělo toto porušení na rozsah jeho povinností plnit.
Dovolatel popírá, že by v daném případě pojištěný vědomě porušil svou povinnost ohlásit pojistnou událost včas. Naopak z provedených důkazů vyplývá, že pojištěný žil v představě, že oznámení o pojistné události z 16. 2. 1997 bylo žalované řádně a včas doručeno. Při ohlášení v červnu 1999 šlo z jeho hlediska o reklamaci. To potvrzuje, že šlo o nevědomé porušení, jestliže bude dovozeno, že k nahlášení došlo pozdě.
Dovolatel dále namítá, že soud prvního stupně provedl nepřezkoumatelnou úvahu, že náklady související se zvýšeným rozsahem mohly činit 46% pojistného plnění. Jak k tomuto číslu soud dospěl je pro dovolatele záhadou a ani odvolací soud to nevysvětlil.
Takový postup je podle dovolatele v rozporu s výše citovanými judikáty, obsahujícími výklad ust. §799 odst. 3 obč. zák.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v části, jíž potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání popírá skutkové a právní argumenty dovolatele, týkající se doručení tvrzeného oznámení pojistné události a má za to, že pojištěný neoznámil škodní událost pojistiteli včas a řádně a tím porušil vědomě svou povinnost.
Žalovaná se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že na dané dovolací řízení se vztahuje zákonná úprava v §236 an. občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) včetně novely, provedené zákonem č. 7/2009 Sb. s účinností od 1. 7. 2009, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno (vyhlášeno) dne 19. 5. 2010 (srov. čl. II. bod 12. Přechodných ustanovení cit. novely).
Nejvyšší soud poté konstatoval, že podané dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.) a musel se na prvním místě zabývat přípustností dovolání, jelikož dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel je toho názoru, že v posuzovaném případě je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., poněvadž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Dovolací soud z předchozího zrušovacího rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 3. 5. 2007, č. j. 9 Cmo 71/2007-295, zjistil, že odvolací soud mimo jiné zavázal soud prvního stupně – vedle doplnění skutkových zjištění - právním názorem, že je nutno určit, zda vzniklo právo žalované pojistné plnění odmítnout v celém rozsahu či přiměřeně je snížit. Tato otázka se posléze promítla do částečného vyhovění žalobci v novém rozsudku soudu prvního stupně, a tudíž v částečném zamítnutí žaloby ve výroku II., který právě dovolatel svým dovoláním napadá.
Nejvyšší soud proto dovodil, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel výslovně uplatnil dva dovolací důvody, a to podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel konkrétně vytýká, že odvolací soud (i soud prvního stupně nesprávně zhodnotil důkazy, prokazující že právní předchůdce žalobce ohlásil předmětnou pojistnou událost opožděně.
Dovolatel tak ve skutečnosti obsahově uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, která nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, protože podle jeho názoru odvolací soud (i soud prvního stupně) měl z provedených důkazů dovodit, že pojistná událost byla žalované včas oznámena.
Dovolací soud však konstatuje, že odvolacímu soudu nelze vytknout, že by se při hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř. dopustil vady řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť pouze na základě v řízení učiněných zjištění dospěl ke skutkovému závěru, že k oznámení pojistné události nedošlo včas a takový závěr nelze podřadit dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávně vyložil ustanovení §799 odst. 3 o. s. ř.
Podle §799 odst. 3 obč. zák. ve znění rozhodném pro tento případ, mělo – li vědomé porušení povinností uvedených v odstavci 1 a 2 podstatný vliv na vznik pojistné události nebo na zvětšení rozsahu následků pojistné události, je pojistitel oprávněn plnění ze smlouvy snížit podle toho, jaký vliv mělo toto porušení na rozsah jeho povinnosti plnit. Podle §799 odst. 2 obč. zák. kdo má právo na plnění, je povinen bez zbytečného odkladu pojistiteli písemně oznámit, že nastala pojistná událost.
Přitom pojem „vědomé porušení“ povinnosti znamená přísnější posuzování takového konkrétního porušení. Např. v komentářové literatuře se udává, že termín „vědomé porušení“ je širší než termín „úmyslně“. Postačí vědomé nesplnění či porušení povinnosti a nezkoumá se vůle (viz Občanský zákoník, Jaroslav Bičovský, Milan Holub, poznámkové vydání, Linde Praha a. s., 1991, s. 562). Pro snížení pojistného plnění tak není potřebné zavinění.
Jde nepochybně o prvotní a základní povinnost oznámit bez zbytečného odkladu pojistnou událost, vyplývající ze zákona, popřípadě i ze smlouvy (§799 odst. 2 obč. zák.) a bylo – li prokázáno nesplnění oznamovací povinnosti, jak tomu bylo v posuzovaném případě, a to v poměrně dlouhém časovém horizontu od února 1997 do června 1999, pak je nepochybné, že toto porušení oznamovací povinnosti je nutné pokládat za vědomé porušení povinnosti stanovené v ust. §799 odst. 2, 1. věty obč. zák. Z hlediska časového i věcného muselo toto prodlení způsobit žalované jako pojistiteli nárůst vícenákladů při vyšetřování a vypořádání pojistné události v relativně značném rozsahu, takže došlo k poměrně významnému zvětšení nepříznivých následků takového porušení. Soudu tak zbývalo pouze stanovit míru zvětšení rozsahu následků ve vztahu k nákladům, které by vznikly při normálním běhu událostí. Jinými slovy, podstatné bylo určit míru snížení pojistného plnění, aby bylo přiměřené rozsahu zvětšení následků pojistné události nad úroveň škody, vzniklé adekvátně k situaci v době vzniku škody, kdyby její oznámení bylo učiněno včas.
Přiměřenost snížení pojistného plnění závisí na okolnostech konkrétního případu a je proto obtížné určit, jakými obecnými postupy se má pojistitel při snížení pojistného plnění řídit, ale je vždy třeba vycházet z okolností posuzované věci.
Odvolací soud se při posuzování snížení pojistného plnění ztotožnil s úvahou soudu prvního stupně o přiměřenosti snížení pojistného plnění, měřené poměrem mezi částkou vynaloženou žalovanou nad vzniklou škodu jako náklady na šetření, částkou příslušenství ze sporné částky a nákladů řízení, o kteréžto částky se rozsah následků škodní události zvýšil, což dohromady podle soudů představuje částku 10.500.000,- Kč a celkovou výši škody, vzniklé k datu rozhodnutí soudu resp. výši pojistného plnění včetně příslušenství, tj. částkou 22.500.000,- Kč z čehož dovodil pak snížení pojistného plnění o 46%. Tímto poměrem pak soudy snížily částku 12,472.185,- Kč, která představovala požadované pojistné plnění, tj. přiznaly žalobci částku 6,734.980,- Kč, kdežto v další částce jistiny 5,737.205,- Kč shledaly soudy žalobu nedůvodnou.
Pokud dovolatel namítá, že soud prvního stupně provedl obtížně přezkoumatelnou či nesprávnou úvahu ohledně přiměřeného snížení pojistného plnění, s níž se odvolací soud ztotožnil, je nutné této námitce přisvědčit.
Z ust. §799 odst. 3 obč. zák. vyplývá, že má-li vědomé porušení povinností uvedených v odst. 1 a 2 uvedeného ustanovení podstatný vliv mj. na zvětšení rozsahu následků pojistné události, je pojistitel oprávněn plnění z pojistné smlouvy snížit podle toho, jaký vliv mělo toto porušení na rozsah jeho povinností.
Pro snížení pojistného plnění je tedy nezbytné, aby porušení povinnosti pojištěného, v posuzovaném případě porušení povinnosti bez zbytečného odkladu oznámit pojistiteli, že nastala pojistná událost, bylo důvodem pro zvětšení rozsahu následků pojistné události.
Pokud soudy obou stupňů vycházely z toho, že neoznámením pojistné události včas se rozsah následků pojistné události zvětšil o úroky z prodlení za prodlení s úhradou pojistného plnění a o náklady tohoto soudního řízení, je tento názor nesprávný. Těmito náklady se nemohl zvětšit rozsah následků pojistné události, resp. jejich vznik není v souvislosti s porušením povinnosti pojištěného uvedené shora, ale byly způsobeny jednáním žalovaného. Závěr soudu, že se žalovaný dostal do prodlení se zaplacením pojištěného plnění k datu 15. 6. 2000 dovolatelem zpochybněn nebyl. Při posuzování rozsahu snížení pojistného plnění je proto třeba vždy důsledně vycházet z toho, že zvětšení rozsahu následků pojistné události musí být v příčinné souvislosti s porušením povinností pojištěného vyplývajících z ust. §799 odst. 1 a 2 obč. zák.
Dovolatelem uváděná judikatura se přitom na daný případ nevztahuje. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 904/2003 se týká posuzování vědomosti pojištěného o porušení konkrétních povinností řidiče a argumentace rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1202/2003 je rovněž nepřípadné, neboť se týká zabezpečení pojištěné věci v souvislosti s limitem plnění pojišťovny při krádeži vloupáním a loupežném přepadení.
Nejvyšší soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolatelem uplatněný, byl naplněn, a proto rozhodl tak, že napadené rozhodnutí odvolacího podle §243b odst. 2 o. s. ř. zrušil a vzhledem k tomu, že důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení bude nutné zabývat se tím, jaký vliv mělo porušení povinností pojištěného na zvětšení rozsahu následků pojistné události a podle toho pak určit rozsah povinnosti pojistitele plnit.
O nákladech řízení, včetně řízení dovolacího bude podle §243d odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. června 2012
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu