ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.4227.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 4227/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph. D. v právní věci žalobce Mgr. P. K. , zast. Mgr. Martinem Hrodkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, proti žalovanému P. K. , zast. JUDr. Jolanou Bartošovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Opletalova 57, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 184/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2010, č. j. 20 Co 180/2010-207, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 3. 6. 2010, č. j. 20 Co 180/2010-207, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „ soud prvního stupně “) ze dne 22. 1. 2010, č. j. 24 C 184/2005-176, ve výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení státu, jimiž tento soud zrušil rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále též jen „ Rozhodčí soud “) sp. zn. 170/04 ze dne 4. 5. 2005 a uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 na náhradu nákladů řízení částku 1.278,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a výrok soudu prvého stupně o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, jímž tento soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 48.760,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce, změnil odvolací soud jen tak, že jejich výše činí 50.160,- Kč, jinak jej potvrdil; odvolací soud konečně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na jejich náhradu částku 5.760,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Martina Hrodka, advokáta.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se zcela ztotožňuje se skutkovými i právními závěry soudu prvého stupně, ke kterým dospěl mimo jiné též na podkladě předchozího zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1175/2008. Dle názoru soudů obou stupňů byla žaloba na zrušení předmětného rozhodčího nálezu včas podána a jsouce vázány výkladem ust. §21 odst. 4 Řádu pro vnitrostátní spory Rozhodčího soudu při HK a AK ČR (dále též jen „ Řád “) a §33 ZRŘ provedeným dovolacím soudem se zabývaly zjištěním, zda žalovaný před podáním rozhodčí žaloby vyzval žalobce k dohodě o osobě rozhodce. Odvolací soud shledal nedůvodnou námitku žalovaného, že na něj bylo nesprávně přeneseno důkazní břemeno ohledně tohoto tvrzení, neboť tvrdil-li žalovaný, že žalobce k jednání o osobě rozhodce vyzval, pak měl dle ust. §120 odst. 1 o. s. ř. toto své tvrzení prokázat. Takto však žalovaný neučinil, přestože byly soudem prvého stupně provedeny všechny jím navržené důkazy. Na podkladě provedeného dokazování pak dle odvolacího soudu nebylo možné dospět k závěru, že došlo ve smyslu ust. §21 odst. 4 Řádu, dle kterého se jediný rozhodce volí vzájemnou dohodou stran a nedojde-li k dohodě, je jmenován předsedou Rozhodčího soudu při HK a AK ČR, ke splnění podmínky pro jmenování rozhodce předsedou Rozhodčího soudu. V takovém případě nebyl rozhodce JUDr. B. P. v daném rozhodčím řízení jmenován řádně a určen dohodou stran, a proto byl naplněn důvod pro zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu ust. §31 písm. c) ZRŘ, a to vzhledem k závěru dovolacího soudu vyjádřeném ve zrušujícím rozsudku, že žalobce (v rozhodčím řízení žalovaný) ve smyslu ust. §33 ZRŘ důvod uvedený v ust. §31 písm. c) ZRŘ v rozhodčím řízení uplatnil podáním ze dne 4. 6. 2004, kdy vznesl námitku nedostatku pravomoci Rozhodčího soudu, podáním doručeným Rozhodčímu soudu dne 12. 7. 2004 odmítl rozhodce JUDr. B. P. a při ústním jednání ze dne 20. 9. 2004 (viz zápis o projednání námitky nedostatku pravomoci).
Odvolací soud proto vzhledem k výše uvedenému rozhodl ve věci samé tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 13. 8. 2010 napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání je dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jsa přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam spočívající ve výkladu ZRŘ a Řádu. Své dovolací námitky podřadil žalovaný pod dovolací důvod uvedený v ust. §241a odst. 2 písm. b) ZRŘ.
V odůvodnění dovolání žalovaný zejména namítl, že v řízení došlo k nesprávné aplikaci ust. §31 a §33 ZRŘ. Dovolatel je přesvědčen, že návrh na zrušení předmětného rozhodčího nálezu měl být zamítnut, neboť se opíral o důvod, který žalobce neuplatnil v rozhodčím řízení, ač tak učinit mohl. Zastává názor, že přípisem ve znění „ Ve věci shora označené žalovaný sděluje, že odmítá rozhodce JUDr. B. P., Odmítnutí rozhodce odůvodní podle možností v nejbližší možné době, po projednání se svým právním zástupcem. “ nebyly splněny podmínky pro řádné uplatnění důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu ust. §31 písm. c) ZRŘ.
Dovolatel dovozuje, že žalobce neunesl důkazní břemeno, když neprokázal naplnění důvodu dle §31 písm. c) ZRŘ a „ jaký konkrétní důvod/důvody “ uplatnil ve smyslu ust. §33 ZRŘ. Dále v dovolání vytýká nesprávnost výkladu ust. §21 odst. 4 Řádu a dovozuje, že strany měly dospět k dohodě o volbě rozhodce a pakliže k ní nedošlo, lhostejno z jakého důvodu, je rozhodce jmenován předsedou Rozhodčího soudu. Ani ZRŘ ani Řád neukládá stranám povinnost konat, tj. jednat o osobě rozhodce. Zásadní význam dovoláním napadeného rozsudku spatřuje dovolatel v pochybení soudů, jež se nezabývaly tím, že žalobce neprokázal uplatnění důvodu týkajícího se zrušení rozhodčího nálezu a důkazní břemeno přenesly na dovolatele, který měl v řízení prokázat, že se s žalobcem odmítl o osobě rozhodce dohodnout. Námitku, že se žalovaný nepokusil o jednání se žalobcem týkající se dohody o osobě rozhodce, které mělo předcházet jmenování rozhodce dle §21 odst. 4 Řádu, uplatnil žalobce až v žalobě podané dne 22. 8. 2005 u soudu prvého stupně a nikoli v rozhodčím řízení.
Závěrem žalovaný uvedl, že v řízení nejsou dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc jim vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání, jak plyne z předkládací zprávy a obsahu spisu, nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalovaným), včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátkou ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. a jí bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
V posuzované věci není dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neboť nebyly naplněny podmínky jeho aplikace. K tomu je třeba dodat, že dle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání přípustné, jestliže právní názor, jímž byl odvolací soud, případně soud prvého stupně, při vydání nového (obsahově odlišného) rozhodnutí ve věci samé vázán, byl obsažen ve zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu tak, jak tomu bylo v souzené věci (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. C.H. BECK, Praha, s. 1240).
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které bylo nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012 , je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. platí, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
Ze skutkových zjištění dovoláním nezpochybněných vyplývá, že žalobce se žalovaným uzavřeli dne 26. 11. 2001 smlouvu o spolupráci, jež upravovala práva a povinnosti smluvních stran v rámci příprav na zabezpečení podnikání společnosti CET 21 spol. s r.o. při vysílání programu TV NOVA a jejímž předmětem bylo dosažení změn při řízení TV NOVA spočívajících v převzetí kontroly nad TV NOVA Mgr. P. K., popř. osobami s tímto subjektem spolupracujícími, a dále v prodeji obchodního podílu Mgr. P. K. ve společnosti CET 21 spol. s r.o.
Strany se v odst. 21 této smlouvy o spolupráci ze dne 26. 11. 2001 dohodly, že všechny spory, které by mohly vzniknout z této smlouvy nebo v souvislosti s ní, budou s vyloučením pravomoci obecných soudů rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR v Praze podle jeho Řádu jedním rozhodcem ustanoveným podle tohoto Řádu. Strany se zavazují splnit všechny povinnosti uložené jim v rozhodčím nálezu ve lhůtách v něm uvedených.
Žalobou ze dne 13. 4. 2004, doručenou Rozhodčímu soudu při HK ČR a AK ČR dne 4. 5. 2004, se současný žalovaný domáhal po současném žalobci zaplacení částky 5.810.000,- Kč a náhrady nákladů rozhodčího řízení. Usnesením ze dne 4. 6. 2004 jmenoval předseda Rozhodčího soudu při HK a AK ČR jediným rozhodcem JUDr. B. P. ve věci vedené u Rozhodčího soudu při HK a AK ČR pod sp. zn. 170/04 s odůvodněním, že „ strana žalující zmocnila předsedu Rozhodčího soudu ke jmenování rozhodce “. Písemností ze dne 7. 6. 2004 JUDr. B. P. přijal funkci rozhodce vedené u Rozhodčího soudu při HK a AK ČR ve věci sp. zn. 170/04. Podáním ze dne 4. 6. 2004 současný žalobce vznesl námitku nedostatku pravomoci Rozhodčího soudu při HK a AK ČR a podáním doručeným Rozhodčímu soudu při HK a AK ČR dne 12. 7. 2004 před tím, než se začalo jednat ve věci samé, odmítl rozhodce JUDr. B. P. Usnesením Předsednictva Rozhodčího soudu při HK a AK ČR ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. Rsp 170/04 bylo rozhodnuto tak, že námitka v rozhodčím řízení žalované strany (v řízení před obecnými soudy - strany žalující), jíž se odmítá jediný rozhodce JUDr. B. P., se zamítá a spis se vrací jedinému rozhodci k pokračování v rozhodčím řízení. Usnesením ze dne 20. 9. 2004, sp. zn. Rsp 170/04 JUDr. B. P. zamítl námitku nedostatku pravomoci Rozhodčího soudu při HK a AK ČR vznesenou Mgr. P. K. dne 4. 6. 2004. V rozhodčím nálezu Rozhodčího soudu při HK a AK ČR ze dne 4. 5. 2005 byla jediným rozhodcem JUDr. B. P. uložena Mgr. P. K. povinnost zaplatit P. K. částku 4.200.000,- Kč a poplatek za rozhodčí řízení ve výši 126.000,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodčího nálezu, a dále byla žaloba co do částky 1.610.000,- Kč zamítnuta s tím, že každá strana nese sama výlohy, které jí vznikly.
V projednávané věci z citované rozhodčí doložky vyplývá, že se strany dohodly na tom, že všechny spory, které by mohly vzniknout ze smlouvy o spolupráci nebo v souvislosti s ní, budou s vyloučením pravomoci obecných soudů rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení u Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR v Praze (dále též jen „Rozhodčí soud“) podle jeho Řádu, a to jedním rozhodcem. Z toho je zřejmé, že se strany dohodly na příslušnosti Rozhodčího soudu ve smyslu ust. §13 odst. 3 ZRŘ a vzhledem k tomu, že si strany v rozhodčí doložce neujednaly jinak, platí, že se podrobily Řádu pro vnitrostátní spory Rozhodčího soudu (dále též jen „Řád“), jak ostatně strany výslovně deklarovaly.
Výklad ust. §21 odst. 4 Řádu byl podán již v předchozím zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1175/2008, od něhož dovolací soud neshledává důvod se odchýlit, tak, že se jediný rozhodce volí vzájemnou dohodou stran a teprve až v případě, kdy k dohodě o osobě jediného rozhodce nedojde, jmenuje jej předseda Rozhodčího soudu. Nejvyšší soud dále uvedl, že „ pouze v případě, kdy nedojde k dohodě stran o osobě konkrétního rozhodce, nastupuje eventuální možnost jmenování jediného rozhodce předsedou Rozhodčího soudu při HK a AK ČR. Ke zvolení jediného rozhodce by v souzené věci nedošlo pouze tehdy, pokud by se strany nedohodly na osobě konkrétního jediného rozhodce, a to i mj. z důvodu, že by se jedna ze stran odmítala dohodnout, což musí být v řízení o zrušení rozhodčího nálezu obecnými soudy dle §31 písm. c) ZRŘ prokázáno a nepostačí toliko rezignace žalobce (v řízení před obecnými soudy žalovaný) na dohodu se žalovaným (v řízení před obecnými soudy žalobcem), jak sám žalobce (v řízení před obecnými soudy žalovaný) uvedl v žalobě o zaplacení 5.810.000,- Kč ze dne 13. 4. 2004, tj. že „Vzhledem k tomu, že žalobce nepředpokládá, že by se dohodl s žalovaným ohledně konkrétní osoby rozhodce, žalobce proto nadepsanému soudu sděluje, že souhlasí s osobou rozhodce, jež bude jmenována předsedou Rozhodčího soudu.“.
Z uvedeného je zřejmé, že výklad předkládaný dovolatelem (žalovaným) v dovolání, tj. že je zcela nerozhodné, že strany se o uzavření dohody o osobě rozhodce ani nepokusily, není správný. Z ust. §21 odst. 4 Řádu plyne, že rozhodce, který měl daný spor řešit, měl být především zvolen dohodou stran. Jen tehdy, když nedošlo k takové dohodě, měl být jmenován předsedou Rozhodčího soudu. Strany měly tedy povinnost se pokusit o uzavření dohody o osobě rozhodce a teprve nebyla-li taková dohoda možná, mohlo být postupováno dle alternativy uvedené v následující větě, tj. že by rozhodce byl jmenován předsedou Rozhodčího soudu. Opačným výkladem by byl zcela popřen smysl uvedeného ustanovení a ujednání o dohodě stran za účelem zvolení rozhodce, který bude ve věci rozhodovat, neboť by vůbec nemuselo docházet k dohodě o jmenování rozhodce. Vůlí stran (kdy výslovně požadovaly aplikaci Řádu na tuto věc) tedy bylo nejprve se o případné osobě rozhodce dohodnout a teprve za situace, „ nedojde-li k dohodě “, jej měl jmenovat předseda Rozhodčího soudu, nelze než uzavřít, že samotnému jmenování rozhodce předsedou Rozhodčího soudu mělo předcházet jednání týkající se dohody stran o osobě rozhodce. Teprve nedošlo-li by k takové dohodě, mohl jmenovat rozhodce předseda Rozhodčího soudu.
Otázka žalovaného, ve které spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí, tj. zda ze ZRŘ vyplývá povinnost stran pokusit se o dohodu o osobě rozhodce před tím, než podá žalobu k Rozhodčímu soudu spolu se souhlasem, aby rozhodce jmenoval předseda Rozhodčího soudu, není namístě, neboť strany výslovně v rozhodčí smlouvě odkázaly na Řád, nikoliv na ZRŘ, dle něhož mělo být ve věci postupováno, a dle §21 odst. 4 Řádu, jak shora uvedeno, se strany zavázaly k tomu, že rozhodce zvolí vzájemnou dohodou stran a teprve nedojde-li k této dohodě, je jmenován předsedou Rozhodčího soudu.
Odvolací soud (a tím i soud prvého stupně) tedy vzhledem ke shora uvedenému postupoval správně, když vyšel z názoru obsaženého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1175/2008, a zjišťoval, zda žalobce uvedenou námitku při prvním úkonu ve věci, uplatnil. Pokud po provedeném dokazování, v němž nebylo prokázáno, že žalovaný (v rozhodčím řízení žalobce) před podáním rozhodčí žaloby o zaplacení částky 5. 810.000,- Kč u Rozhodčího soudu, druhou stranu vyzval k uzavření dohody o osobě rozhodce, a následně dal toliko žalovaný souhlas ke jmenování rozhodce předsedou Rozhodčího soudu, odvolací soud ve shodě se soudem prvého stupně dovodil, že nebyly splněny podmínky pro jmenování rozhodce předsedou Rozhodčího soudu, a proto byl naplněn důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle §31 písm. c) ZRŘ, nelze tomuto závěru vytknout ničeho.
K tomu je třeba dodat, že důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci i v takových případech, kdy určitá skutečnost významná pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§120 odst. 3 věty druhá o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé. Za situace, kdy se žalobce se žalovaným měli nejprve dohodnout o osobě a teprve v případě, kdy k této dohodě nedojde, bude jmenován rozhodce předsedou Rozhodčího soudu, žalovaný (v rozhodčím řízení žalobce) podával rozhodčí žalobu k Rozhodčímu soudu, pak povinnost tvrdit a prokázat, že se ve smyslu ustanovení §21 odst. 4 Řádu o uzavření dohody se žalobcem (v rozhodčím řízení žalovaným) pokusil, nesl on a nesl též také procesní odpovědnost (důkazní břemeno) za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Ani v tomto ohledu pak není jeho námitka případná.
Konečně pokud žalovaný v dovolání namítal, že žalobce neuplatnil důvod ve smyslu ust. §31 písm. c) ZRŘ včas, poněvadž tento důvod žalobce uvedl až v žalobě podané dne 22. 8. 2005 a nikoli v rozhodčím řízení, je k tomu třeba uvést, že dle §33 věty prvé ZRŘ platí, že soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá mimo jiné o důvod uvedený v ust. §31 písm. c) ZRŘ, jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé. Žalobce (v rozhodčím řízení žalovaný), jak vyplývá ze shora uvedených skutkových zjištění, důvod uvedený v ust. §31 písm. c) ZRŘ (že ve věci se zúčastnil rozhodce JUDr. B. P., který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování) v rozhodčím řízení uplatnil (podáním ze dne 4. 6. 2004 vznesl námitku nedostatku pravomoci Rozhodčího soudu, a v podání ze dne 12. 7. 2004, odmítl rozhodce JUDr. B. P., a totéž učinil při ústním jednání ze dne 20. 9. 2004), a proto nelze přisvědčit ani této námitce dovolatele.
Protože se žalovanému nepodařilo prostřednictvím předestřených dovolacích námitek zpochybnit správnost závěrů odvolacího soudu, Nejvyššímu soudu nezbylo než rozhodnout tak, že jeho dovolání, které není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobci v dovolacím řízení podle obsahu spisu žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu