ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.426.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 426/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně DIMA spol. s r.o., se sídlem v Ostravě - Přívozu, Korejská 877/14, PSČ 702 00, IČO 44739681, zastoupené JUDr. Helenou Strachotovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Matiční 730/3, proti žalované Galerie Butovice s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Radlická 117, PSČ 150 00, IČO 27199428, zastoupené Mgr. Petrem Čížkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lípová 15, o zaplacení částky 3 132 695 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 117/2006, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2010, č. j. 23 Co 485, 491/2010-245, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. září 2010, č. j. 10 C 117/2006-231, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. března 2010, č. j. 10 C 117/2006-214, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2010, č. j. 23 Co 485, 491/2010-245, v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výroku pod bodem II, se odmítá.
II. Řízení o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2010, č. j. 23 Co 485, 491/2010-245, v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výroku pod bodem I, a o „dovolání“ žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. března 2010, č. j. 10 C 117/2006-214, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. září 2010, č. j. 10 C 117/2006-231, se zastavuje.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 960 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Čížka, advokáta, se sídlem v Praze 2, Lípová 15.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala, aby byla právní předchůdkyně žalované zavázána k plnění ze smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 25. 5. 2005.
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 31. března 2010, č. j. 10 C 117/2006-214, rozhodl podle §107 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), že bude jako s procesním nástupcem žalované v řízení pokračovat s nástupnickou společností Galerie Butovice s.r.o., se sídlem v Praze 5, Radlická 117, IČO 27199428, protože žalovaná zanikla fúzí formou sloučení.
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 9. září 2010, č. j. 10 C 117/2006-231, zastavil řízení o zaplacení částky 3 123 695 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), zrušil platební rozkaz Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. září 2006, č. j. 10 C 117/2006-15 (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co žalobkyně podáním ze dne 5. 2. 2010 vzala žalobu zpět, neboť nemá zájem vést řízení proti právnímu nástupci žalované.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 20. října 2010, č. j. 23 Co 485, 491/2010-245, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 31. března 2010, č. j. 10 C 117/2006-214 (výrok pod bodem I), změnil usnesení soudu prvního stupně ze dne 9. září 2010, č. j. 10 C 117/2006-231, ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Odvolací soud vyšel z dosavadního průběhu řízení, kdy s nástupkyní žalované bylo v řízení jednáno jako s účastníkem a ve vztahu k ní rozhodovaly soudy všech stupňů. Proto shora citovaným usnesením soudu prvního stupně o procesním nástupnictví byla v podstatě potvrzena jen její účast v řízení jako nástupkyně původní žalobkyně za situace, kdy oba účastníci řízení – žalobkyně i právní nástupce původně žalované se jako účastníci řízení chovali. Rozhodnutí soudu prvního stupně o procesním nástupnictví shledal odvolací soud věcně správným, neboť bylo vydáno ještě předtím, než bylo řízení zastaveno, bez ohledu na to, že ještě předtím vzala žalobkyně žalobu zpět. Soud prvního stupně tak odstranil překážku v dalším postupu řízení a neuznal opodstatněnost námitky žalobkyně, že žalobkyně vzala žalobu zpět vůči neexistujícímu subjektu.
Ohledně nákladů řízení přihlédl odvolací soud nejen ke skutečnosti, že žalobkyně zastavení řízení svým zpětvzetím žaloby zavinila, ale i k dosavadním postojům účastníků v tomto řízení a zejména k jejich účelnosti.
Proti usnesení odvolacího soudu v rozsahu výroků pod body I a II a proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 31. března 2010, č. j. 10 C 117/2006-214, a ze dne 9. září 2010, č. j. 10 C 117/2006-231 v rozsahu výroku pod bodem III podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 3 písm. c) o. s. ř., přičemž uvedla dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podstata dovolacích námitek žalobkyně se odvíjí od skutečnosti, že po zahájení řízení došlo na straně žalované k právnímu nástupnictví, na které podle názoru dovolatelky oba soudy nereagovaly v souladu s občanským soudním řádem, když o procesním nástupnictví bylo rozhodnuto až po zpětvzetí žaloby. Podle názoru žalobkyně bylo celé řízení vedeno proti neexistujícímu právnímu subjektu, který byl před zpětvzetím žaloby dokonce vymazán z obchodního rejstříku. Tím, že soud nerozhodl o právním nástupnictvím na straně žalované bezprostředně poté, kdy původní žalovaná společnost zanikla, došlo k situaci, že k jednáním byl předvoláván neexistující účastník, jednání, která proběhla, nelze tudíž považovat za jednání ve věci a žaloba byla vzata zpět před prvním jednáním ve věci. Žalobkyně tak měla nárok na vrácení soudního poplatku a právní nástupkyni žalované, která nebyla účastnicí řízení, nevznikl nárok na náhradu nákladů řízení. V řízení bylo do té doby rozhodováno o právech a povinnostech neexistujícího subjektu.
Podstata vady řízení spočívá podle názoru dovolatelky v tom, že v situaci, kdy vzala svou žalobu zpět před prvním jednáním ve věci, nebyly již dány důvody pro rozhodování o procesním nástupnictví. Byl-li podán návrh na zastavení řízení proti zaniklému subjektu, nebylo třeba řešit otázku, proti komu bude v řízení pokračováno. Dovolatelka také poukázala na okolnost, že za celé čtyři roky řízení nebylo ani zahájeno dokazování. Rozhodnutí o procesním nástupnictví a následné rozhodnutí o nákladech řízení je nejen nesprávné, ale také v rozporu s dobrými mravy.
Žalobkyně navrhla zrušení usnesení odvolacího soudu v napadeném rozsahu i zrušení obou usnesení soudu prvního stupně v napadeném rozsahu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyslovila nesouhlas s názorem dovolatelky o vadě řízení a nesprávném právním posouzení věci, dovolání považuje ze nepřípustné. Způsobilost být účastníkem řízení jistě představuje ve smyslu §104 odst. 2 o. s. ř. odstranitelnou překážku řízení, v takovém případě soud učiní vhodná opatření k jejímu odstranění a zpravidla pak může pokračovat v řízení. Že šlo o odstranitelnou překážku řízení vyplývá z toho, že žalovaná měla jen jednoho právního nástupce a jeho procesní nástupnictví fakticky potvrdil její právní zástupce, soud i žalobkyně. Rozhodnutím soudu podle §107 odst. 1 o. s. ř. tak byla předmětná překážka postupu řízení odstraněna. K nákladům řízení žalovaná uvedla, že žalobkyně nepochybně zpětvzetím žaloby zastavení řízení zavinila a bylo-li důvodem takového postupu předmětné procesní nástupnictví, měla tak učinit již ve chvíli, kdy se o něm dozvěděla, aby vznikly co nejmenší náklady řízení. Počátek i konec řízení byly plně v dispozici žalobkyně, náklady řízení proto nemohly vzniknout uplatněním prostředků procesní obrany žalovanou. Žalovaná namítla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, a to nejprve v části dovolání směřující proti usnesení odvolacího soudu v rozsahu výroku pod bodem II, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.)
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek stanovených v §237 o. s. ř., pokud bylo odvolacím soudem rozhodováno ve věci samé. O takový případ se v této věci nejedná. V odvolacím řízení bylo ve výroku pod bodem II napadeného usnesení odvolacího soudu rozhodováno pouze o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně.
Proti usnesení odvolacího soudu je dovolání dále přípustné za podmínek vymezených v ustanovení §238 a §239 o. s. ř., z žádného ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 však nevyplývá přípustnost dovolání proti výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící, potvrzující nebo původní rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003). Za této situace je nepochybné, že dovolání je v části směřující proti výroku usnesení odvolacího soudu pod bodem II není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. v této části jako nepřípustné odmítl.
Dovolání žalobkyně, kterým napadla výrok usnesení odvolacího soudu pod bodem I, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o pokračování v řízení s procesním nástupcem žalované, je přípustné podle §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud však není oprávněn pro nedostatek dalších podmínek řízení pokračovat v řízení za situace, kdy řízení bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 9. září 2010, č. j. 10 C 117/2006-231 - jeho výrokem pod bodem I zastaveno, aniž byl tento výrok napaden odvoláním nebo žalobou pro zmatečnost.
Nejvyšší soud proto nezbylo, než řízení o dovolání proti zbývající části napadeného usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §104 odst. 1 a §243c odst. 1 o. s. ř. zastavit.
Dovolání žalobkyně směřovalo výslovně i proti dvěma usnesením soudu prvního stupně.
Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 500 Kč [§14 odst. 3, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) s připočtením částky 160 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. září 2012
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu