ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.4359.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 4359/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně FÉNIKS CZ, s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Plaská 622/3, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 25067974, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Novákem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 7, Komunardů 36, proti žalovanému Rozhodčímu soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky , se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 48135313, zastoupenému JUDr. Tomášem Prokopcem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 19, o vydání listiny, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 280/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2010, č. j. 36 Co 108/2010-151, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.760,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. června 2010, č. j. 17 C 280/2009-73, žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném vydání nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky Rsp. 1408/08 ze dne 26. května 2009, zamítl (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Podanou žalobou se žalobkyně domáhala vydání rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „RS“) Rsp. 1408/08 ze dne 26. května 2009, a to jak ve smyslu zhotovení rozhodčího nálezu se všemi náležitostmi, tak i jeho doručení (fyzického předání listiny).
Při posouzení nároku na zhotovení rozhodčího nálezu ze dne 26. května 2009 se všemi náležitostmi dle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, v platném znění (dále jen „ZRŘ“) dospěl soud prvního stupně k závěru, že není dána pravomoc obecných soudů. Uvedl, že před soudem nelze s úspěchem uplatnit nárok na vyhotovení rozhodčího nálezu, neboť ZRŘ nedává soudu pravomoc zasahovat do rozhodovací činnosti rozhodců tak, že by soud mohl rozhodčímu soudu uložit povinnost vydat (vyhotovit) rozhodčí nález.
Soud prvního stupně dále posuzoval druhý nárok žalobkyně na fyzické předání (doručení) listiny – rozhodčího nálezu ze dne 26. května 2009. Po provedeném dokazování vzal za prokázané, že žalobkyně zahájila u žalovaného rozhodčí řízení proti společnosti TECHNOEXPORT, a.s., že dne 26. května 2009 rozhodci hlasovali o návrhu rozhodčího nálezu, který zněl tak, že společnosti TECHNOEXPORT byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 32,430.624,- USD s příslušenstvím a co do částky 50,000.000,- USD byla žaloba zamítnuta, a že dne 2. července 2009 hlasovali rozhodci v řízení podruhé, tentokrát o návrhu rozhodčího nálezu, kterým se žaloba v plném rozsahu zamítá. Konstatoval, že nebyla prokázána existence rozhodčího nálezu RS Rsp. 1408/08 ze dne 26. května 2009. V řízení bylo sice prokázáno, že dne 26. května 2009 rozhodci hlasovali o pracovním návrhu rozhodčího nálezu, avšak listina ze dne 26. května 2009 označená jako pracovní návrh nálezu Rsp. 1408/08 nemá náležitosti rozhodčího nálezu, ani ty stanovené ustanovením §25 ZRŘ a §35 řádu RS. K finálnímu vypracování rozhodnutí ze dne 26. května 2009 nikdy nedošlo. Existuje pouze jediný rozhodčí nález, a to nález ze dne 2. července 2009, podepsaný předsedou a tajemnicí žalovaného. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že v rozhodčím spise není listina ze dne 26. května 2009, která by měla náležitosti rozhodčího nálezu dané výše uvedenými ustanoveními. Z výše uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Podle odvolacího soudu nejde předně o případ, kdy by bylo nutno řízení pro nedostatek podmínek ve smyslu ustanovení §104 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) zastavit. Odvolací soud dále zdůraznil, že závazným se výrok stává až jeho publikací. Rozhodčí senát pouze v rámci porady vypracoval koncept výroku a ten zachytil v protokolu o hlasování. Tato skutečnost však ještě neznamená, že došlo k vydání rozhodčího nálezu, neboť toto rozhodnutí nebylo předepsaným způsobem publikováno. Uzavřel, že skutečnost, že se senát o věci poradil, dospěl k určitému závěru a vypracoval neúplný koncept výroku, ještě nezakládá nárok žalobkyně na vypracování rozhodnutí, které nebylo dovedeno do stadia publikace.
Proti rozsudku odvolacího soudu (v celém rozsahu) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatelka spatřuje především v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda do pravomoci obecných soudů patří posouzení otázky souladu postupu rozhodčího soudu při přijetí rozhodnutí a vydání a rozeslání rozhodčího nálezu účastníkům rozhodčího řízení se zákonem. Je toho mínění, že napadený rozsudek odvolacího soudu postrádá přesvědčivé odůvodnění závěru o tom, že v daném případě nejde o řízení nespadající do pravomoci soudů, které by bylo na místě zastavit.
Dovolatelka nesouhlasí se zjištěním obou soudů nižšího stupně, že se žalobkyně domáhá vydání neexistující listiny. Upozorňuje, že v průběhu řízení doložila soudu rozhodčí nález sepsaný rozhodcem JUDr. M. v souladu s hlasováním rozhodčího senátu ze dne 26. května 2009. Prokazatelně se tedy jedná o listinu existující.
Dále se dovolatelka neztotožňuje se závěry soudů, že ve věci existuje pouze jediný nález a že žalovaný postupoval zcela standardně, pokud o stejné věci hlasoval dvakrát. Odkazuje zde na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2011, č. j. 36 Cm 207/2009-330, kterým bylo žalobě žalobkyně vyhověno a rozhodčí nález, jehož výrok byl přijat hlasováním rozhodčího soudu dne 2. července 2009, byl zrušen.
Dovolatelka je přesvědčena, že rozhodčí senát se po odhlasování výroku rozhodčího nálezu nemůže bezdůvodně rozhodnout, že namísto vyhotovení podle hlasování ze dne 26. května 2009, podepsání a doručení účastníkům, bude o výroku rozhodčího nálezu hlasovat, tentokráte jinak. Tento postup považuje za protiprávní a hrubě zasahující do jejího práva na spravedlivý proces.
V závěru navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobkyně vyjádřil tak, že dovolání není přípustné, jelikož napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam. Jestliže soudy obou stupňů dospěly k závěru, že předmětná listina neexistovala a nárok žalobkyně tudíž posoudily jako nedůvodný, pak postupovaly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Odkazuje-li žalobkyně na dosud nepravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ve věci žaloby na zrušení rozhodčího nálezu, pak tuto argumentaci považuje žalovaný za nedůvodnou.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka výslovně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolání proti části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení není přípustné podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Ve zbývajícím rozsahu není dovolání též přípustné. Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Dovolatelčina námitka procesní vady o nedostatku pravomoci soudů v projednávané věci jako odraz střetu o výklad normy procesního práva, kterou by byl uplatňován dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nezakládá.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že k projednání uplatněného nároku je podle ustanovení §7 o. s. ř. dána pravomoc soudů, je tento jeho závěr v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 21. února 2001, sp. zn. 20 Cdo 2498/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 110/2001, dovodil, že rozhodne-li soud, že není dána jeho pravomoc k projednání určité věci, je povinen současně rozhodnout (nemá-li jít o pravomoc cizozemského orgánu) i o postoupení věci orgánu, jehož pravomoc dána je. Není-li takového orgánu, pak nemůže být povolán k ochraně práv a oprávněných zájmů účastníků sporu jiný orgán než soud. Tak je tomu i v projednávané věci. K nároku žalobkyně uplatněnému proti rozhodčímu soudu „o vydání rozhodčího nálezu“ není dána pravomoc jiného orgánu povolaného k ochraně práv a oprávněných zájmů účastníků sporu než soudu.
Otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nezakládají ani výhrady dovolatelky zpochybňující právní závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti nároku na vydání rozhodčího nálezu. Právnímu posouzení odvolacího soudu nelze ničeho vytknout, neboť tvrzený nárok uplatněný proti rozhodčímu soudu na vydání rozhodčího nálezu nemá oporu v právních předpisech. Soudy mohou zasahovat do rozhodčího řízení pouze v zákonem vymezených případech a o žádný z nich se v projednávané věci nejedná.
Námitkou, jíž dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí postrádá přesvědčivé odůvodnění závěru o tom, že v projednávané věci nejde o řízení nespadající do pravomoci obecných soudů, které by bylo na místě zastavit, pak dovolatelka uplatňuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci), jenž nemá v případě dovolání, jež může být přípustné toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., zásadně – nezahrnuje-li otázku zásadního právního významu - k dispozici a jehož prostřednictvím na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzovat nelze.
Rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným ani námitka, že rozhodčí senát svým postupem hrubě zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, neboť na řešení této otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, rozhodl, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) tak, že dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 4.500,- Kč podle ustanovení §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 960,- Kč, celkem tak činí 5.760,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. ledna 2012
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu