ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.4513.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 4513/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce JURIS REAL spol. s r. o. , se sídlem Praha 3, Šrobárova 49, IČ 26710790, zastoupen Mgr. Lucií Benešovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Palackého 15/715, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) Ing. T. K. a 2) J. K., o zaplacení 299.910,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 295/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2010, č. j. 69 Co 98/2010-86, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2010, č. j. 69 Co 98/2010-86, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl rozsudkem ze dne 7. 10. 2009, č. j. 30 C 295/2008 50, že první a druhý žalovaný jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 249.910,- Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10,5% ročně od 19. 5. 2008 do 30. 6. 2008, ve výši 10,75% ročně od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, ve výši 9,25% ročně od 1. 1. 2009 do 7. 10. 2009 a dále ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, v němž prodlení dlužníka trvá, zvýšené o sedm procentních bodu až do zaplacení (výrok I), dále že žaloba o zaplacení částky 50.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši sedm procent ročně, zvýšené v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení, ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dne příslušného kalendářního pololetí ode dne podání žaloby do zaplacení se zamítá (výrok II) a konečně, že první a druhý žalovaný jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 43.497,80 Kč (výrok III.).
Předmětem řízení bylo zaplacení smluvní pokuty 249.910,- Kč ze smlouvy o výhradním zprostředkování prodeje bytu žalovaných a dále zaplacení odměny 50.000,- Kč za poskytnutí půjčky žalovaným.
Soud prvního stupně vyšel zejména ze smlouvy o výhradním zprostředkování prodeje bytové jednotky ze dne 15. 12. 2006, uzavřené podle §642 an. obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“), od níž žalovaní odstoupili, ačkoli žalobce obstaral třetí osobu mající zájem o koupi bytové jednotky. Soud však vzal v úvahu, že smlouva byla uzavřena mezi žalobcem jako podnikatelem a žalovanými jako spotřebiteli, přičemž žalovaní odstoupením smlouvu porušili, neboť si vyřešili svou finanční situaci a byt již nepotřebovali prodat. Důvodem odstoupení tedy nebyly nařízené exekuce na majetek žalovaných, jak následně žalovaní uváděli. Soud proto neaplikoval ust. §545 odst. 3 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“). Porušení povinnosti ze strany žalovaných, zakládající právo na smluvní pokutu, považoval soud za závažné a nárok na smluvní pokutu za oprávněný.
Soud prvního stupně proto vyhověl žalobě co do smluvní pokuty 249.910,- Kč podle čl. V. smlouvy, spolu s příslušnými úroky ve výši odpovídající vl. nař. č. 142/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Naproti tomu soud nevyhověl žalobě ohledně požadované částky 50.000,- Kč spolu s úroky z prodlení, představující odměnu za poskytnutí půjčky 350.000,- Kč na základě smlouvy o půjčce ze dne 15. 12. 2006, a to vzhledem k tomu, že došlo k prodloužení smlouvy o výhradním zprostředkování prodeje bytu a poté tato odměna za poskytnutí půjčky nebyla znovu dohodnuta.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku I. o věci samé změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 249.910,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 134.416,- Kč (výrok II.).
Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle §212 a §212a o. s. ř. v napadeném rozsahu včetně řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.
Odvolací soud zvláště vytkl soudu prvního stupně, že nezkoumal platnost zprostředkovatelské smlouvy, kterou účastníci uzavřeli podle §642 an. obch. zák. s odkazem na §262 odst. 4 obch. zák. a dovodil, že pokud účastníci ve smlouvě dohodli, že nárok zprostředkovatele na provizi vzniká nikoli až po uzavření zprostředkovávané smlouvy, ale již obstaráním příležitosti uzavřít takovou smlouvu, jde o ujednání, které z hlediska žalovaných jako spotřebitelů zhoršuje jejich právní postavení. V takovém případě byla volba obchodního zákoníku neplatným ujednáním, neboť vztah účastníků se měl řídit občanským zákoníkem.
Odvolací soud konstatoval, že z právní úpravy zprostředkovatelské smlouvy podle §774 an. obč. zák. vyplývá, že nárok zprostředkovatele na odměnu je podmíněn uzavřením zprostředkovávané smlouvy. Právo na odměnu tedy zprostředkovatel nemá, pokud k uzavření smlouvy vůbec nedojde. Jestliže tudíž v daném případě účastníci ve smlouvě dohodli, že žalovaní uhradí žalobci provizi i v případě, že z důvodů spočívajících na jejich straně k uzavření zprostředkovávané smlouvy nedojde, vzdali se tím svého práva svobodně se rozhodnout, zda s třetí osobou, kterou jim žalobce zprostředkoval jako zájemce, uzavřou kupní smlouvu či nikoli. Je proto zřejmé, že předmětným ujednání došlo ke zhoršení postavení žalovaných, takže zprostředkovatelskou smlouvu je třeba posoudit jako absolutně neplatnou (§39 obč. zák.), jelikož byla uzavřena v rozporu s kogentním ustanovením §774 obč. zák., jež neumožňuje stranám se odchýlit od jeho znění.
Odvolací soud uzavřel, že dohoda účastníků o smluvní pokutě, obsažená v čl. VI. předmětné smlouvy ze dne 15. 12. 2006 je součástí této smlouvy, která byla prohlášena za neplatnou a poněvadž dohoda o smluvní pokutě plnila zajišťovací funkci a tak byla závislá na existenci hlavního závazku, který byl deklarován jako neplatný, nemohlo dojít k porušení smluvní povinnosti a ke vzniku práva na smluvní pokutu.
Z těchto důvodů odvolací soud rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. o věci samé změnil podle §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. na zamítavý.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, „a to pro dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.“
Dovolatel je toho názoru, že závěr odvolacího soudu, že dohoda ve zprostředkovatelské smlouvě, že nárok zprostředkovatele na provizi vzniká již obstaráním příležitosti uzavřít zprostředkovávanou smlouvu, nikoliv až po jejím uzavření, zhoršuje právní postavení žalovaných, je nesprávný.
Dovolatel poukazuje na komentář k občanskému zákoníku (autoři Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a spol., nakl. C.H.Beck, 2. vydání 2009, str. 2284), podle něhož z rozdílného jazykového vyjádření v ust. §642 an. obč. zák. a §774 an. obč. zák. sotva lze vyvozovat obsahové rozdíly. To platí tím spíše, že v souladu s ust. §777 druhou větou obč. zák. nemůže zprostředkovatel za zájemce jednat bez písemné plné moci. Je proto namístě soudit, že závazek zprostředkovatele i dle občanského zákoníku spočívá ve vyvíjení činnosti směřující k vytvoření příležitosti pro zájemce uzavřít smlouvu s třetí osobou. Pokud by snad činnost zprostředkovatele měla spočívat a měla být splněna až uzavřením samotné zprostředkovávané smlouvy, nemohl by zprostředkovatel pouhým vlastním přičiněním tuto činnost nikdy naplnit, neboť zprostředkovatel nedisponuje takovými právními instrumenty, aby právně a legálně donutil zájemce k uzavření zprostředkovávané smlouvy se třetí osobou, kterou mu zprostředkovatel svou činností obstaral. Opačné závěry odvolacího soudu jsou proto podle dovolatele mylné.
Dovolatel dovozuje, že právní postavení žalovaných nemohlo být zhoršeno samotným faktem, že si strany zvolily shodným a svobodným projevem vůle za rozhodné hmotné právo obchodní zákoník. Je naopak zřejmé, že právní úpravy zprostředkovatelské smlouvy jak podle obchodního, tak podle občanského zákoníku jsou v uvedeném shodné.
Dovolatel má dále za to, že je proto platné též ujednání o smluvní pokutě jako součástí smlouvy.
Podle mínění dovolatele u smluv o zprostředkování prodeje nemovitosti nelze ponechat nárok na odměnu až na uzavření zprostředkovávané smlouvy, neboť by docházelo k situacím, že by prodávající poté, co mu realitní kancelář vyhledá zájemce, vynaloží náklady na inzerci, na zaměstnance atd., od úmyslu prodat nemovitost přes realitní kancelář ustoupí, jak se stalo v této věci a tím by pro zájemce celá věc skončila, popř. by zájemci uzavřeli smlouvu s vyhledaným kupujícím sami. To by rozhodně neodpovídalo principu rovnosti stran a zdravému podnikatelskoprávnímu prostředí.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatoval, že podané dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené občanským soudním řádem (ve znění novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. s účinností od 1. 7. 2009), jmenovitě ustanoveními §240 odst. 1, §241 odst. 1 a §241a odst. 1 o. s. ř. a že dovolání je přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.).
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání je důvodné.
Právnímu závěru odvolacího soudu, že právní úprava zprostředkovatelské smlouvy v ustanoveních §774 an. obč. zák. je zásadně rozdílná od smlouvy o zprostředkování upravené v §642 an. obch. zák., nelze přisvědčit. Přes poněkud odlišnou dikci ve vymezení pojmu smlouvy u těchto smluv, jde o úpravu shodnou. V obou případech jde o zprostředkování či obstarání uzavření smlouvy zprostředkovatelem pro zájemce, který uzavírá zprostředkovávanou smlouvu s třetí osobou.
V tomto ohledu je nutné uvést, že slova „obstarání uzavření smlouvy“ užitá v §774 nevystihují přesně povahu zprostředkovatelské smlouvy a mohou vést k mylnému závěru, že jejím předmětem je právní jednání zprostředkovatele za zájemce, tj. vlastní uzavření zájemcem požadované smlouvy s třetí osobou. Podstata zprostředkovatelské smlouvy však záleží v závazku zprostředkovatele vyvíjet činnost, která má vést k uzavření určité smlouvy mezi zájemcem a třetí osobou, tj. činnost spočívající v podstatě ve vyhledání potenciální strany určité smlouvy, již zájemce hodlá uzavřít“ (srov. např. též Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J., a kol. Občanský zákoník, Komentář, 10. vydání, Praha, C.H.Beck, 2006, s. 1349).
Stejný právní závěr učinila judikatura, když uvádí: „ze smlouvy podle §774 obč. zák. je zprostředkovatel zavázán pouze k vyhledání smluvního partnera pro zájemce a nikoliv k uzavření smlouvy s třetí osobou (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 772/20014).
Jestliže tedy v daném případě účastníci uzavřeli smlouvu o zprostředkování podle §642 an. obch. zák., nelze dovodit, že by byla v rozporu se zájmy a postavením zájemců – žalovaných (ust. §262 odst. 1 a 4 obch. zák.), tzn. že by zhoršovala jejich právní postavení a proto by byla neplatná.
Jestliže tudíž předmětná smlouva není neplatná, není z tohoto důvodu neplatné ani její ustanovení o smluvní pokutě v čl. VI. smlouvy, tj. neexistenci (neplatnost) hlavního závazku. V dalším řízení bude proto nezbytné posoudit, zda jsou splněny další podmínky pro vznik nároku na smluvní pokutu (§544 a násl. obč. zák.).
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v tomto případě naplněno. Nejvyššímu soudu nezbylo než nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první a §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodně soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu