ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.4569.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 4569/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně A-TECHWOOD DESIGN s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1685/7, PSČ 110 00, IČO 25135783, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, se sídlem v Praze 8-Karlíně, Sokolovská 22, proti žalované GRS-PRAHA s.r.o. , se sídlem v Liberci 6, Ježkova 906/19, PSČ 460 06, IČO 27261981, zastoupené JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem, se sídlem v Liberci 2, Na Poříčí 116/2, o zaplacení částky 500 000 Kč, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 37 Cm 192/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2010, č. j. 3 Cmo 318/2009-264, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 9. dubna 2009, č. j. 37 Cm 192/2006-212, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. dubna 2009, č. j. 37 Cm 192/2006-218, zamítl žalobu na zaplacení částky 500 000 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
Žalobou se žalobkyně domáhala po žalované úhrady částky 500 000 Kč z titulu nekalosoutěžního jednání žalované společnosti, kterého se měla žalovaná dopustit tím, že se v roce 2006 zúčastnila sama výběrového řízení vyhlášeného společností IKEA Česká republika, s.r.o., (dále jako „společnost IKEA“) v Praze na montáž nábytku a dopravu pro obchodní domy ve Zličíně a Černém Mostě, přestože se stejného výběrového řízení účastnila i žalobkyně. Žalovaná byla v té době její dodavatelkou. Částka 500 000 Kč představuje požadované přiměřené zadostiučinění.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně uzavřela dne 20. 8. 2004 se společností GRS rámcovou smlouvu o přepravě nábytku pro společnost IKEA, ve znění dodatku ze dne 1. 2. 2005. Žalovaná k této smlouvě následně přistoupila a stala se účastníkem místo společnosti GRS. V článku V smlouvy si účastníci sjednali, že se zavazují zacházet důvěrně s veškerými obchodními a provozními tajemstvími a jinými informacemi, které pro ně vyšly ve známost v souvislosti s uzavřením a plněním této smlouvy a neposkytovat je třetím osobám bez předchozího písemného souhlasu druhé smluvní strany. Dále se zavázali zdržet se jakékoli činnosti, která by mohla ohrozit jejich zájmy včetně dobré pověsti. Žalovaná jakožto dopravce byla povinna chovat se k zákazníkům s náležitou zdvořilostí a ohleduplností. Smlouva byla sjednána jako výhradní pro IKEA. Účastníci se dále dohodli, že planost smlouvy skončí v případě ukončení platnosti smlouvy mezi žalobkyní a společností IKEA.
Soud prvního stupně dále zjistil, že společnost IKEA vypsala výběrové řízení na dodavatele dopravní a montážní služby pro své obchodní domy v Praze. O tom informovala dne 1. 4. 2006 žalobkyni. Dále bylo zjištěno, že společnost IKEA vypověděla dopisem ze dne 25. 5. 2006 smlouvu uzavřenou se žalobkyní dne 1. 7. 2004, a to s dvouměsíční výpovědní lhůtou běžící od 1. 6. 2006. Ve výběrovém řízení byla vybrána žalovaná, o čemž společnost IKEA informovala dne 6. 6. 2008 žalobkyni.
Na základě učiněných skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že jednání žalované bylo v rozporu se zásadami slušnosti, když žalovaná neoznámila svému smluvnímu partnerovi, že se zúčastní výběrového řízení jak společně s ním, tak sama. Současně ovšem soud prvního stupně dovodil, že jednání žalované nebylo v rozporu s dobrými mravy soutěže, protože vzájemné konkurenční jednání je běžným jednáním v hospodářské soutěži. Je přípustné, aby se o zakázku ucházel subjekt jako subdodavatel jiného subjektu a zároveň individuálně, pokud to pravidla stanovená objednatelem zakázky nevylučují. Svědci B., Z. a B. potvrdili, že důvodem neúspěchu žalobkyně ve výběrovém řízení byla především dlouhodobá nespokojenost společnosti IKEA s činností žalobkyně. Žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by ze strany žalované došlo ke zlehčování žalobkyně, žalobkyně neprokázala ani jeden případ, kdy by jednatelka žalované jakýmkoli způsobem pomlouvala žalobkyni. Informace, které měla dle tvrzení žalobkyně žalovaná využít bez souhlasu žalobkyně, byly zpravidla běžně dostupné. Soud prvního stupně dále dovodil, že žalovaná nezneužila informace o cenách nabídnutých žalobkyní, jelikož sama nabídla ceny vyšší, tedy pro účely výběrového řízení pro ni nevýhodné.
Žalobkyně namítala v průběhu řízení po skončení prvního jednání, že v rámcové smlouvě si účastníci sjednali, že si nebudou vzájemně konkurovat ve vztahu ke společnosti IKEA. Soud k této námitce nepřihlížel, protože žalobkyně ve smyslu ustanovení §118b o. s. ř. do skončení prvního jednání ve věci neuvedla, že i ve vztahu k tomuto ustanovení rámcové smlouvy spatřuje jednání žalované společnosti jako nekalosoutěžní.
K námitce žalobkyně, že jednáním žalované byla porušena dobrá pověst žalobkyně (ujednání v článku V odst. 4 rámcové smlouvy), soud prvního stupně nepřihlédl. Zachování dobré pověsti se váže především ve vztahu ke klientům společnosti IKEA a vlastnímu vystupování při provádění činnosti, nikoli případné účasti druhé strany na dalším výběrovém řízení. Z provedeného dokazování je zřejmé, že účast žalované ve výběrovém řízení neměla vliv na úspěch žalobkyně, jelikož žalobkyně se ve výběrovém řízení umístila až na třetím místě, takže žalobkyně by bez ohledu na účast žalované ve výběrovém řízení neuspěla. Žalobkyni by tak nevznikla jednáním žalované újma.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. června 2010, č. j. 3 Cmo 318/2009-264, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně vyvodil z dostatečných skutkových zjištění odpovídající skutkové závěry, které správně právně posoudil. Jednání žalované v dané věci nenaplňuje znaky skutkové podstaty nekalé soutěže ve smyslu ustanovení §44 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Z toho důvodu také nepřichází do úvahy posuzování jednání žalované z hlediska speciálních skutkových podstat nekalé soutěže.
Smlouva uzavřená mezi účastníky explicitně nezakazovala jednání žalované, tj. aby se jako subdodavatel přihlásila samostatně do výběrového řízení pro společnost IKEA vedle žalobkyně, aniž by o tom žalobkyni informovala. Odvolací soud vyslovil, že jednání žalované by bylo možné vytknout ledacos v rovině etické, avšak její jednání nenaplnilo znaky generální klauzule nekalé soutěže ve smyslu §44 obch. zák., neboť nebylo způsobilé přivodit újmu jinému soutěžiteli. Odvolací soud má tak shodě se soudem prvního stupně za to, že důvodem, pro který žalobkyně neuspěla ve výběrovém řízení, nebyla sama o sobě účast žalobkyně ve výběrovém řízení. Žalobkyni tak nárok z titulu nekalé soutěže podle §53 obch. zák. nebyl přiznán.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání zakládá dovolatelka na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka v tom, že doposud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny následující otázky:
- může být jednání, které soud shledal neférovým a neetickým (tedy odporujícím obecné občanské morálce), a které je uskutečněno v rámci hospodářské soutěže mezi soutěžiteli, považováno za jednání, které se nepříčí dobrým mravům soutěže?
- lze porušení obecného smluvního ustanovení mezi stranami o zákazu konkurence posoudit v případě jeho porušení jednou smluvní stranou jako nekalosoutěžní jednání ve smyslu ustanovení §44 odst. 1 obch. zák., které odporuje dobrým mravům soutěže?
Jako důvody podaného dovolání uplatnila žalovaná skutečnosti uvedené v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (protože soud nesprávně zhodnotil provedené důkazy), a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka namítá, že jestliže nějaké jednání v hospodářské soutěži odporuje zásadám obecné morálky (jednání neetické, nemorální), je vždy také v rozporu s dobrými mravy soutěže, které představují přísnější hledisko než zásady obecné morálky (dovolatelka v tomto odkazuje na rozhodnutí Rv I 1625/31).
Soud dle jejího názoru nesprávně posoudil porušení právních povinností žalované stanovených v rámcové smlouvě o přepravě ze dne 20. 8. 2004 ve znění dodatku ze dne 1. 2. 2005. Žalobkyně je toho názoru, že přestože smlouva explicitně nezakazovala samostatnou účast žalované ve výběrovém řízení, k porušení uvedených povinností žalované došlo, a to zejména k porušení závazku, že si účastníci nebudou vzájemně ve vztahu ke společnosti IKEA konkurovat, že činností žalované nedojde k ohrožení zájmů žalobkyně a že žalovaná nepoužije důvěrné informace získané o žalobkyni pro jiné účely než pro úkoly a činnosti stanovené ve smlouvě.
Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jednání žalované nebylo způsobilé přivodit žalobkyni újmu, a to z důvodu neexistence příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a výsledkem výběrového řízení, v němž skončila žalobkyně na druhém místě za žalovanou. Žalovaná spolupracovala se žalobkyní, získala od ní veškeré potřebné know-how a spolu se žalobkyní se účastnila předmětného výběrového řízení jako subdodavatelka. Žalovaná tedy měla přehled o službách a cenách žalobkyně. Poté se, aniž by o tom žalobkyně věděla, žalovaná přihlásila sama do výběrového řízení za cenu nižší, než jaká byla nabízená žalobkyní. Žalobkyně z toho důvodu skončila na druhém místě. Pokud by žalovaná nejednala nekalosoutěžně, žalobkyně by ve výběrovém řízení zvítězila.
S ohledem na výše uvedené žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, posuzoval, zda dovolání je přípustné. Dovodil přitom, že dovolání přípustné není.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolatelka předně namítá, že jestliže nějaké jednání v hospodářské soutěži odporuje zásadám obecné morálky (jednání neetické, nemorální), je také v rozporu s dobrými mravy soutěže, které představují přísnější hledisko než zásady obecné morálky. Odvolací soud ovšem v řízení nedospěl k závěru, že jednání žalované bylo „odporující zásadám obecné morálky“, ale pouze, že mu „bylo možné ledacos vytknout v rovině etické“. Odvolací soud tedy neučinil, jak tvrdí žalobkyně, konkrétní závěr o rozporu jednání žalované s obecnou morálkou, které by bylo i v rozporu s dobrými mravy soutěže.
Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je vázán skutkovými zjištěními učiněnými v řízení. Skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit, jelikož přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak tomu je v souzené věci.
Dovolatelka v dovolání konstruuje vlastní skutkový závěr odlišný od skutkového zjištění soudů obou stupňů. Konkrétně dovolatelka tvrdí, že žalovaná získala od žalobkyně veškeré potřebné know-how, že se přihlásila do výběrového řízení za cenu nižší, než jaká byla nabízena žalobkyní, a že žalobkyně z tohoto důvodu ve výběrovém řízení skončila na druhém místě.
Soud prvního stupně však učinil skutkové zjištění, že důvodem neúspěchu žalobkyně ve výběrovém řízení byla především dlouhodobá nespokojenost společnosti IKEA s činností žalobkyně. Uvedl dále, že informace, o kterých žalobkyně tvrdila, že byla zneužity, jsou informace, které jsou běžně dostupné, přičemž informace o tvorbě cen žalobkyně před výběrovým řízením bylo možné zjistit z jejího ceníku, který byl veřejně publikován. Údaje o fungování logistického centra žalovaná ve své nabídce neuváděla. Žalovaná nezneužila informace o cenách nabídnutých žalobkyní, když sama nabídla ceny vyšší. Rovněž řadu informací si mohl kdokoliv, tedy i žalovaná, zjistit u osob organizujících výběrové řízení. Určité informace byly rovněž uvedeny v písemných požadavcích na zpracování nabídky, jako např. podmínka, aby platby byly přijímány jak v hotovosti, tak platební kartou. Soud prvního stupně nezjistil žádnou informaci, kterou by žalovaná získala a dala se označit za důvěrnou. Vlastní způsob fungování logistického centra není sám o sobě obchodním tajemstvím. Žalobkyně neuvedla, v čem se logistika jejího centra liší od logistických postupů subjektů poskytujících dopravní nebo montážní služby a postupů běžně publikovaných. Soud prvního stupně rovněž učinil skutkové zjištění, že žalobkyně skončila ve výběrovém řízení až na třetím místě.
Vzhledem k těmto skutkovým zjištěním nelze skutečně dovodit, že by závěr soudu prvního stupně, který potvrdil i soud odvolací, že jednání žalované nenabylo intenzity jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže, byl nesprávný.
Zásadní právní význam daného rozhodnutí nemůže založit ani námitka žalobkyně, že odvolací soud nesprávně právně posoudil porušení povinností plynoucích z rámcové smlouvy. Dovolatelka tvrdí, že žalovaná porušila zákaz konkurence sjednaný v rámcové smlouvě. Takové skutkové zjištění však soud prvního stupně ani soud odvolací neučinily. Ze skutkových zjištění vyplývá pouze to, že v článku V rámcové smlouvy si účastníci sjednali, že se zavazují zacházet důvěrně s veškerými obchodními a provozními tajemstvími a jinými informacemi, které pro ně vyšly ve známost v souvislosti s uzavřením a plněním této smlouvy a neposkytovat je třetím osobám bez předchozího písemného souhlasu druhé smluvní strany. Dále si sjednali zdržet se jakékoli činnosti, která by mohla ohrozit jejich zájmy včetně dobré pověsti. Obecně formulovaný zákaz jednání, které ohrožuje zájmy smluvních stran, nelze vyložit jako závazek vzájemné nekonkurence ve vztahu ke společnosti IKEA. V řízení pak nebylo zjištěno, že by se žalovaná dopustila takového porušení smluvních povinností, které by nabylo charakteru nekalé soutěže. Předmětem řízení je přitom nárok na přiměřené zadostiučinění podle ustanovení §53 obch. zák., nikoliv nárok z porušení smluvní povinnosti.
Vzhledem k tomu, že ze skutkového zjištění soudů obou stupňů nelze dovodit, že by žalovaná jednala v rozporu s dobrými mravy soutěže, Nejvyšší soud uzavřel, že závěru odvolacího soudu, že jednání žalované nenaplňuje znaky generální klauzule nekalé soutěže podle ustanovení §44 odst. 1 obch. zák., nelze vytknout jeho nesprávnost, aniž by bylo nutno zabývat se poslední námitkou dovolatelky, že odvolací soud nesprávně dovodil, že jednání žalované nebylo způsobilé přivodit újmu jinému soutěžiteli, v daném případě žalobkyni.
Dovolání žalobkyně není proto přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jelikož se nejedná o rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §150 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2012
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu