ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.4835.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 4835/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně IP & SADAL, spol. s r.o. v likvidaci, se sídlem Nehvizdy 8, identifikační číslo osoby 475 37 523, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, proti žalované J. Z., zastoupené JUDr. Zuzanou Žežulkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Belgická 32, za vedlejšího účastenství na straně žalobkyně Finančního úřadu Brandýs nad Labem – Stará Boleslav, se sídlem v Brandýse nad Labem, Boleslavská 31, o zaplacení úroků z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 50/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2010, č.j. 20 Co 500/2009-97, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 121 092 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Zuzany Žežulkové, advokátky se sídlem v Praze 2, Belgická 32.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 5. června 2008, č.j. 14 C 50/2005-64, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobkyni 4 594 933 Kč s 19% úrokem z prodlení p.a. od 14.4.1993 do zaplacení a výrokem II. až IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 29.3.1993 smlouvu o prodeji podniku ve smyslu §476 a násl. obchodního zákoníku. Rozsudkem Obvodního soudu Praha-východ ze dne 30.9.2002, sp. zn. 6 C 57/98, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26.3.2004, sp. zn. 29 Co 277/2003, bylo najisto postaveno, že vlastníkem podílu nemovitosti, prodané žalobkyni, není žalovaná, ale Fond národního majetku. Žalovaná se tak na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, přičemž výše bezdůvodného obohacení představuje kupní cenu ve výši 5 050 000 Kč, zaplacenou žalobkyní žalované, ač na žalobkyni vlastnické právo k převáděnému podílu nemovitosti nedošlo. Vzhledem k tomu, že exekucí byla po žalované vymožena částka 455 067 Kč, soud prvního stupně dovodil, že žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobkyni 4 594 933 Kč, je důvodná. Žalobkyni přiznal s odkazem na §517 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a nařízení vlády č. 142/1994 Sb. i úrok z prodlení ve výši 19% p.a. od 14.4.1993.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. února 2010, č.j. 20 Co 500/2009-97, jako soud odvolací, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o věci samé ohledně částky 4 594 933 Kč s 2% úrokem z prodlení od 1.4.2004 do zaplacení; výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl ohledně 19% úroku z prodlení od 14.4.1993 do 31.3.2004 a ohledně 17% úroku z prodlení od 1.4.2004 do zaplacení z částky 4 594 933 Kč; výroky III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení před oběma soudy.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v otázce posouzení nároku na vydání výše bezdůvodného obohacení, ale soudu prvního stupně vytknul nedostatečné zdůvodnění počátku prodlení se zaplacením přiznané částky a výše úroků z prodlení. Odvolací soud zjistil, že žalobkyně výzvou ze dne 3.3.2004 vyzvala žalovanou k zaplacení svého nároku z neplatné smlouvy nejpozději dne 31.3.2004, což žalovaná nechala dopisem ze dne 11.3.2004 bez odpovídající odezvy s tím, že neobdržela rozhodnutí krajského soudu. Odvolací soud z uvedeného dovodil, že žalovaná se dostala do prodlení dnem 1.4.2004 a od uvedeného dne náleží žalobkyni podle §517 obč. zák. úrok z prodlení ve výši dané nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 28.4.2005, proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jen co do výše 2% úroku z prodlení od 1.4.2004 do zaplacení a nad rámec tohoto přiznaného příslušenství žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl částečně změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ohledně výše úroků z prodlení, podala žalobkyně s odkazem na §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) dovolání z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně právně posoudil otázku počátku vzniku prodlení žalované s úhradou bezdůvodného obohacení. Je si vědoma, že Nejvyšší soud opakovaně v minulosti vyslovil právní názor k okamžiku vzniku splatnosti nároku věřitele na bezdůvodné obohacení v tom smyslu, že splatnost nároku je vyvolána odpovídajícím projevem vůle věřitele vůči dlužníkovi (kupř. dopisem), ale dovolatelka poukazuje na to, že v daném případě se jedná o specifický případ, kdy žalovaná sice byla výzvou žalobkyně ze dne 3.3.2004 prostřednictvím jejího právního zástupce vyzvána k plnění, nicméně k výzvě došlo až po jiných v minulosti nastalých okolnostech, kdy žalobkyně a žalovaná byly účastnice předcházejícího soudního řízení, z nichž žalovaná měla jednoznačnou povědomost o všech skutečnostech podstatných pro řádné vydání předmětu bezdůvodného obohacení již před 3.3.2004, tj. o výši kupní ceny, o právním důvodu bezdůvodného obohacení a neexistenci svého vlastnického práva v minulosti. Žalovaná tak nemohla být před 3.3.2004 v dobré víře, že jí majetek, vydaný dohodou z 1.10.1992, uzavřenou s Fondem národního majetku, patří, a že s ním může disponovat.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl ve výroku ve II. zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla jeho odmítnutí pro formální nedostatky a z důvodu, že právní otázka splatnosti bezdůvodného obohacení za specifických okolností daného případu postrádá potřebný judikatorní přesah. Poukazuje na to, že žalovaná konala v dobré víře, opírající se o privatizační projekt předmětné nemovitosti v souvislosti s jejím restitučním nárokem schváleným vládou ČR. Podle žalované nejsou pro posouzení splatnosti bezdůvodného obohacení v daném případě rozhodné dovolatelkou předložené rozsudky, podle kterých se domáhá vědomosti žalované o vzniklém nároku dovolatelky z bezdůvodného obohacení. Za rozhodující považuje, že žalobkyně požádala o vydání bezdůvodného obohacení až dne 3.3.32004 s určením termínu pro plnění 31.3.2004. Odvolací soud tedy správně rozhodl, že žalobkyně má právo na úroky z prodlení z nezaplacené částky až od 1.4.2004.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani takové vady nenamítá.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., kterým lze namítat, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Neuvedla však, v čem konkrétně spatřuje naplnění tohoto dovolacího důvodu.
Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nenastala situace, jež by naplňovala předpoklady tohoto dovolacího důvodu. Rozhodnutí o počátku vzniku prodlení vychází ze skutkového zjištění, které má v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a to z důkazu provedeného výzvou ze dne 3.3.2004, kterou žalobkyně požádala žalovanou o zaplacení svého nároku z neplatné smlouvy. Dovolatelka k tomuto skutkovému zjištění ani nic nenamítá.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl v posuzované věci uplatněn opodstatněně.
Dovolací soud dále přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení věci, jimž je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil nárok žalobkyně správně. V daném případě vztah z bezdůvodného obohacení vznikl v souvislosti s absolutním obchodem účastníků, je tedy namístě pro určení počátku vzniku prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení aplikovat obchodní zákoník. Pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena v obchodním zákoníku jeho splatnost. Nejvyšší soud ovšem již ve svém rozhodnutí ze dne 13.1.2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007 (pro veřejnost je rozhodnutí přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), dospěl k závěru, že lze při stanovení splatnosti nároku na bezdůvodné obohacení vycházet z §340 odst. 2 obch. zák. a za počátek prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení považovat uplynutí lhůty „bez zbytečného odkladu“ poté, kdy byl dlužník věřitelem o plnění požádán.
S ohledem na výše uvedenou judikaturu je tedy rozhodné pro určení počátku prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení a uplynutí lhůty „bez zbytečného odkladu“ ode dne, kdy byl dlužník věřitelem o plnění požádán. V daném případě odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně výzvou ze dne 3.3.2004 vyzvala žalovanou k zaplacení svého nároku z neplatné smlouvy nejpozději dne 31.3.2004, což žalovaná nechala dopisem ze dne 11.3.2004 bez odpovídající odezvy s tím, že neobdržela rozhodnutí krajského soudu. Odvolací soud proto s ohledem na toto skutkové zjištění dovodil, že žalovaná se dostala do prodlení dnem 1.4.2004 a od uvedeného dne náleží žalobkyni podle §517 obč. zák. úrok z prodlení ve výši dané nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 28.4.2005. Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by žalobkyně požádala žalovanou o plnění z titulu bezdůvodného obohacení ještě před 3.3.2004. Žalobkyně tuto skutečnost nepopírá ani v dovolání, pouze poukazuje na to, že žalovaná již před datem 3.3.2004 musela mít z vedení soudních sporů o předmětnou nemovitost povědomost o tom, že jí vzniklo vůči žalobkyni bezdůvodné obohacení. Pro počátek prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ale nestačí povědomost dlužníka o tom, že se na úkor jiného obohatil. Bez kvalifikované výzvy k plnění a poskytnutí lhůty (bez zbytečného odkladu) k plnění, nemůže započít prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení.
Dovolací soud uzavírá, že nemá důvod odchýlit se od dosavadní judikatury, podle níž je pro určení počátku prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení rozhodující doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení subjektu, kterému bezdůvodné obohacení vzniklo, a uplynutí lhůty „bez zbytečného odkladu“ od data, kdy byl dlužník věřitelem o plnění požádán.
Z uvedeného tedy vyplývá, že ani dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nebyl uplatněn důvodně, proto Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání, ve výši 100 610 Kč (§3 odst. 1, 2, §10 odst. 3, §16, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, v platném znění) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění) a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 20 182 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy celkem ve výši 121 092 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. března 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu