ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.486.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 486/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně JOHNSON CONTROLS AUTOMOBILOVÉ SOUČÁSTKY, k.s. , se sídlem v České Lípě, Dubická 1800, PSČ 470 00, identifikační číslo osoby 46711953, zastoupené JUDr. Irenou Wenzlovou, advokátkou, se sídlem v Litoměřicích, Sovova 709/5, proti žalovanému J.Z. , zastoupenému JUDr. Miroslavem Zvěřinou, advokátem, se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 20, o zaplacení částky 526.427,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19/16/14 Cm 179/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. srpna 2011, č. j. 7 Cmo 49/2011-252, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 29.058,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem, v pořadí třetím, ze dne 7. prosince 2010, č. j. 19/16/14 Cm 179/2005-205, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 526.427,50 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 526.427,50 Kč s příslušenstvím zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud se ztotožnil s podstatnou částí skutkových zjištění soudů prvního stupně. Neztotožnil se však s jeho právním posouzením věci. Odvolací soud tak vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o přepravě věci. Předmětem přepravy bylo 200 kusů takzvaných vysekávacích nožů. Žalovaný provedení přepravy zadal subdodavateli společnosti Čechofracht a.s. Při přejímce zboží od společnosti Čechofracht a.s. žalobkyně zjistila, že zboží je poškozeno a že se zásilkou bylo manipulováno. Nože byly přebaleny a takzvaně zafóliovány společností Čechofracht a.s. Přepravované vysekávací nože, u kterých je rozhodující jejich ostrost, nebyly proloženy vrstvou kartonu, ale byly naskládány přímo na sobě. Neodborným uložením nožů došlo k poškození jejich ostří, jejich ztupení a tím k jejich znehodnocení. Z 200 kusů přepravovaných nožů bylo 156 kusů nožů poškozených tak, že jsou nepoužitelné. Znehodnocením 156 kusů vysekávacích nožů měla žalobkyni vzniknout škoda ve výši 531.344,71 Kč.
Žalovaný v rámci své procesní obrany vznesl námitku promlčení uplatněného nároku s poukazem na ustanovení §359 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Odvolací soud, oproti soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že nešlo podle §399 obch. zák. o škodu vědomě způsobenou žalovaným. Práva vzniklá ze škody na dopravovaných věcech se tak promlčují uplynutím jednoho roku. Podle odvolacího soudu pojem „vědomě způsobená škoda“, jak jej používá ustanovení §399 obchodního zákoníku, nelze zaměnit se škodou způsobenou úmyslně. Nejde v tomto případě o to, že by škůdce chtěl uškodit, ale jde o případ, kdy ví, že v důsledku jeho jednání bude škoda způsobena. K takovému jednání může být donucen různými situacemi, například kdy za cenu zdržení některých přeprav udrží v provozu dopravní síť. Nejde o vědomé porušení povinností, ale o vědomé způsobení škody. Pokud se poškozený hodlá dovolávat čtyřleté promlčecí doby, musí prokázat, že v konkrétním případě byla škoda způsobena vědomě.
Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala, že škoda na přepravovaných věcech byla způsobena vědomě, že v důsledku jednání žalovaného (přebalení zásilky) bude způsobena škoda. Odvolací soud poučil žalobkyni podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti prokázat, že škoda na zásilce byla způsobena vědomě a rovněž o následcích nesplnění své důkazní povinnosti. Žalobkyně k důkazu navrhla zápis o škodě z 18. března 2003 a výslechy svědků, a to zástupce společnosti Čechofracht a. s. - pana H. a paní M.. Přes výzvu soudu žalobkyně nedoplnila adresy svědků a soudu sdělila, že již není možné opatřit další nové důkazy, poukázala na již provedené dokazování. Odvolací soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že žalobkyně nesdělila adresy navržených svědků a neoznačila žádné další důkazy k prokázání svých tvrzení (důkaz zápisem o škodě byl proveden v řízení před soudem prvního stupně), vyšel odvolací soud ze skutkového stavu zjištěného před soudem prvního stupně, na jehož základě nelze přijmout závěr o vědomém způsobení škody žalovaným. Pouhá skutečnost, že žalovaný porušil v průběhu přepravy svoji povinnost, když neoznámil žalobkyni, že došlo k sesunutí palety a že zásilku zabalil jiným způsobem, než byla původně zásilka zabalena, a že dle inspekční zprávy došlo k poškození vysekávacích nožů neodborným způsobem balení při přepravě, nestačí pro závěr, že škoda na zásilce byla žalovaným způsobena vědomě. Žalobkyně ani neprokázala, že informovala žalovaného při převzetí zásilky o jejím charakteru a o tom, jakým způsobem je třeba s daným zbožím zacházet. Pokud šlo o dopis společnosti Čechofracht, a. s. ze dne 16. října 2003, nelze podle odvolacího soudu z jeho obsahu zjistit, že dopravce byl při uzavření smlouvy informován o charakteru zásilky a že předmětem přepravy je zboží z křehké oceli.
Žalobkyně tak podle odvolacího soudu neprokázala, že žalovaný věděl, že v důsledku jeho jednání bude způsobena škoda na přepravovaném zboží. Promlčecí doba stanovená v ustanovení §397 obch. zák. se proto neuplatní. Podle závěru odvolacího soudu promlčecí doba počala běžet 19. srpna 2003, k jejímu marnému uplynutí došlo 19. srpna 2004. Byla-li žaloba podána až dne 29. září 2005, byla podána po uplynutí promlčecí doby. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru o tom, že škoda vzniklá žalobkyni nebyla žalovaným způsobena vědomě. Podle dovolatelky z důkazů provedených před soudy je možné dojít k závěru, že škoda byla dovolatelce způsobena vědomě. Dovolatelka poukazuje na to, že žalovaný během přepravy zjistil sesunutí palety, aniž by o této skutečnosti žalobkyni informoval, přebalil nože, které nalezl rozsypané na podlaze, do dvou menších palet a přepravu dokončil. Dovolatelka považuje za klíčový důkaz zprávu společnosti kancelář ITI TÜV, s. r. o., ze dne 29. března 2003. Podle této zprávy k poškození ostří vysekávacích nožů došlo nevhodným způsobem balení při přepravě, kdy jednotlivé vrstvy nožů nebyly od sebe odděleny balícím materiálem a tím došlo k přímému kontaktu ostří jednotlivých nožů. Dovolatelka v dalším obsahu dovolání opakovaně popisuje, jak k poškození nožů mělo dojít jejich chybným přebalením, nikoli sesunutím palet.
Podle dovolatelky se vědomou škodou rozumí škoda, o které zasilatel nebo dopravce věděl, že vzniká, bez ohledu na to, zda ji chtěl způsobit či nikoli. Škoda podle dovolatelky byla způsobena vědomou činností žalovaného, a to v přímém důsledku porušení jeho povinností. Dovolatelka dále polemizuje s významem atypičnosti přepravovaných nožů, zdůrazňuje, že bez ohledu na to je zcela obecnou znalostí, že v případě položení nožů přímo „kov na kov“ dojde k jejich poškození.
Dovolatelka konečně namítá, že při odvolacím jednání 21. června 2011 uplatnila rozpor námitky promlčení žalovaného s dobrými mravy. Odvolací soud se s touto námitkou nijak nevypořádal.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že je považuje za nedůvodné, ztotožnil se se závěry odvolacího soudu. Žalobkyně zcela pomíjí skutečnost, že ona je účastníkem řízení, který je povinen prokázat vědomost žalovaného o tom, že jeho jednáním vznikala škoda na přepravovaném zboží nebo že jeho jednáním škoda vzniknout mohla a to v časovém úseku před vznikem škody nebo v průběhu vzniku škody na přepravovaných věcech. Žalobkyně zaměňuje vědomost o příčině skutkového děje, kterým měla vzniknout škoda s vědomím následku skutkového děje, když poukazuje na to, že žalovaný věděl o následku určitého skutkového děje, tedy o tom, že škoda v minulosti vznikla. Pro prokázání vědomého způsobení škody je podle žalovaného třeba prokázat psychický vztah škůdce ke skutkovému ději vzniku škody předcházejícímu nebo ději se vznikem škody současně probíhajícímu. Toto žalobkyně neprokázala.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátkou, jíž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání v projednávané věci je přípustné (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), není však důvodné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají.
Dovolatelka se mýlí, domnívá-li se, že dovolacími námitkami směřujícími k závěru odvolacího soudu o tom, že nebylo v řízení prokázáno vědomé způsobení škody, zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem (uplatňujíc tak dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, která podle obsahu odůvodnění dovolání nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.). V podstatném obsahu dovolání navíc dovolatelka konstruuje vlastní skutkové závěry, které ze zjištění odvolacího soudu nevyplývají.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 1. července 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 22, ročník 1998, pod číslem 161, vysvětlil, že námitka, že se nestala okolnost, již měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. (nyní dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.), jestliže dovolatel současně nezpochybnil logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly z nařízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledkem hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 - §135 o. s. ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva. Z výše uvedeného vyplývá, že samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř., nýbrž na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat z jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývají jiná skutková zjištění a podobně.
Z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu se podává, že skutková zjištění o způsobu vzniku škody na připravovaných věcech mají oporu v provedeném dokazování, neboť jsou opřeny o v řízení provedené důkazy. Za situace, kdy ani při hodnocení důkazů dovolací soud žádný logický rozpor neshledal, nelze v tomto směru odvolacímu soudu vytýkat žádná pochybení a lze uzavřít, že k naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. nedošlo.
Nadto je třeba zdůraznit, že závěry odvolacího soudu jsou založeny na neunesení břemena důkazního, kdy dovolatelka přes poučení dle ustanovení §118a o. s. ř. neoznačila důkazy k prokázání svých tvrzení o tom, že škoda na přepravovaných věcech byla žalovaným způsobena vědomě. Podle ustanovení §399 obch. zák. práva vzniklá ze škody na dopravovaných věcech a z opožděného doručení zásilky vůči zasílateli se promlčují uplynutím jednoho roku. U práv vzniklých z celkového zničení nebo ztráty zásilky běží promlčecí doba ode dne, kdy zásilka měla být doručena příjemci, u ostatních práv ode dne, kdy zásilka byla doručena. Pro škodu vědomě způsobenou platí obecná promlčecí doba stanovená v §397 obchodního zákoníku. Důkazní břemeno prokázání vědomého způsobení škody má v takovém případě poškozený.
Nedůvodnou je rovněž námitka dovolatelky o rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Z obsahu spisu (včetně dovolatelem zmiňovaného protokolu z jednání odvolacího soudu ze dne 21. června 2011) nevyplývá, že by dovolatelka opřela uplatněnou námitku o nějaké tvrzené rozhodující skutečnosti, kromě jednání účastníků o možné dohodě před podáním žaloby. Přitom platí, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, mohou pouze nastat situace, že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo neuplatnil včas. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Takovými okolnostmi jednání účastníků o možné mimosoudní dohodě v projednávané věci není.
Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je tedy rozsudek odvolacího soudu správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2, věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 23.915,- Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a částky 4.843,-,- Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. července 2012
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu