ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.4952.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 4952/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně MHM computer a.s. , se sídlem v Praze 10 - Hostivař, U Pekáren č.o. 4, č.p. 1309, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 00539422, zastoupené Mgr. Adamem Sigmundem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Široká 5, proti žalované EMC Czech Republic s.r.o. , se sídlem v Praze 2, Moravská 1553/52, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 26499223, zastoupené JUDr. Lucií Bányaiovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Lazarská 13/8, o ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 162/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2010, č. j. 3 Cmo 321/2009-345, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. února 2009, č. j. 15 Cm 162/2005-294, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zdržet se v hospodářské soutěži s žalobkyní uvádění tvrzení zpochybňujících schopnost žalobkyně dostát jejím smluvním závazkům ze záruk na výpočetní techniku a platných servisních smluv z důvodu, že již žalobkyně není autorizovaným distributorem výrobků koncernu EMC, a to v ústní či písemné formě, včetně formy elektronické komunikace, uveřejnit v deníku Hospodářské noviny a časopisu COMPUTERWORLD sdělení s omluvou žalobkyni tohoto znění: „EMC Czech Republic s.r.o., se sídlem v Praze 2, Moravská 1553/52, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 26499223 se tímto veřejně omlouvá společnosti MHM computer s.r.o., se sídlem v Praze 10, Hostivař, U Pekáren č.o. 4, č.p. 1309, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 00539422, jakož i veškerým jejím zákazníkům, za šíření nepravdivého tvrzení o tom, že společnost MHM computer s.r.o. není schopna dostát svým smluvním závazkům z platných záruk na výpočetní techniku a platných servisních smluv vůči svým zákazníkům z důvodu, že již není autorizovaným distributorem výrobků koncernu EMC.“ a zaplatit ušlý zisk ve výši 758.995,09Kč (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu ve věci samé, ve výroku I., potvrdil, ve výroku II. jej změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 70.128,- Kč (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že základ vztahu mezi žalobkyní a koncernem EMC, kam náleží i žalovaná, byl založen Mezinárodní distributorskou smlouvou o distribuci a druhotném prodeji, uzavřenou dne 21. března 2002, mezi žalobkyní a společností EMC (Benelux) BV, se sídlem v Nizozemí, dle které bylo zřízeno zastoupení koncernu EMC žalobkyní na území ČR, a navazující Smlouvou o poskytování pozáručních servisních služeb, uzavřenou dne 4. září 2002 se společností EMC Computer Systems Austria GmbH, se sídlem v Rakousku. Na základě těchto smluv žalobkyně jednak prodávala svým zákazníkům (koncovým uživatelům) produkty společnosti EMC Corporation, se sídlem v USA, a dále jim poskytovala servisní služby s tím, že byla oprávněna poskytovat koncovým uživatelům podporu první úrovně, zatímco technicky složitější podporu druhé a třetí úrovně žalobkyně poskytovat oprávněna nebyla (tu byly schopny poskytovat pouze subjekty patřící do koncernu EMC). Tato podpora (druhé a třetí úrovně) byla zajišťována rovněž na smluvním základě žalovanou. Žalované tak musel být znám obsah smluv mezi žalobkyní a jejími zákazníky. Předmětná Mezinárodní distributorská smlouva byla uzavřena na dobu jednoho roku, Dodatkem k této smlouvě byla její platnost prodloužena na dobu ode dne 1. ledna 2003 do dne 31. prosince 2003. Oznámením ze dne 19. května 2005 byla ukončena Smlouva o poskytování pozáručních servisních služeb. Žalobkyně tudíž nemohla nadále zajišťovat poskytování podpory druhé a třetí úrovně pro své zákazníky prostřednictvím žalované, jak tomu bylo doposud, neboť nebyla oprávněna takové zabezpečení po koncernu EMC požadovat. Žalovaná však měla, i po ukončení Smlouvy o poskytování pozáručních servisních služeb s žalobkyní, povinnost pokračovat v poskytované podpoře výrobků EMC, na které se vztahovala záruka, jakož i EMC výrobků, jejichž podpora byla žalobkyní předplacena. Proto byl společností EMC Austria vypracován harmonogram obsahující období, po které bude žalovaná zákazníkům žalobkyně poskytovat podporu druhé a třetí úrovně, a tento byl předložen žalobkyni. Žalovaná informovala zákazníky žalobkyně, rozesílala jim dopisy obsahující data, k nimž přestanou být poskytovány služby druhé a třetí úrovně koncernem EMC prostřednictvím žalované.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého v dané věci žalobkyně a žalovaná nevystupovaly ve vztahu k zákazníkům žalobkyně jako vzájemní konkurenti, naopak spolu při poskytování služeb údržby a podpory pro systémy uchování dat vyvinuté a vyrobené v rámci koncernu EMC „spolupracovaly“. Dodal, že ze skutkových zjištění vyplývá, že ve vztahu ke koncovým zákazníkům žalobkyně a žalovaná spolu nesoutěžily s cílem tyto získat pro sebe a zaujmout tak výhodnější pozici na trhu. Měl za to, že jednání žalované, tedy upozornění koncovým zákazníkům žalobkyně o tom, že žalobkyně již není oprávněna poskytovat podporu druhé a třetí úrovně, lze sice s jistou výhradou považovat za jednání v hospodářské soutěži, neboť šlo o jednání v rámci zapsaného předmětu podnikání žalované, především se však jednalo o informaci o událostech, které v té době již byly koncovým zákazníkům žalobkyně dobře známy. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyni nelze přiznat z titulu ochrany proti nekalé soutěži jí uplatněné nároky proto, že zde nebyly splněny, a to kumulativně, podmínky, za kterých lze to které jednání za jednání nekalé soutěže považovat (nebyla tedy naplněna obecná skutková podstata nekalé soutěže dle ustanovení §44 odst. 1 zákona č. 513/1994 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „obch. zák.“). Tudíž nepřichází v úvahu ani přiznání nároků podle ustanovení §53 obch. zák., ať již jde o nárok zdržovací, nepeněžitou sankci, či náhradu škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně v celém rozsahu, podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odkazujíc co do dovolacích důvodů na ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., tj. namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v řešení otázek: 1) Zda je, a jaká je nezbytná míra možné spolupráce či propojenosti ohledně poskytování služeb, aby mohla vyloučit vzájemný vztah jako soutěžní i pro případ shodných služeb a vyloučila tak uplatnění zákazu nekalosoutěžního jednání na jednání mezi takovými osobami; 2) Zda je nekalosoutěžním jednáním informační sdělení vůči údajným zákazníkům, pokud jeden soutěžitel informuje o údajném omezení poskytování služeb druhým soutěžitelem jeho zákazníky, přičemž je současně vyzývá ke zkontaktování s ním za účelem dojednání přímého poskytování jeho služeb. Zda poskytnutí informačního sdělení vedené zřejmým soutěžním záměrem (i kdyby takto poskytnuté informace byly známy) je pouhou informací nepředstavující sdělení v soutěži bez ohledu na zřejmý záměr.
Dovolatelka usuzuje, že vztah žalobkyně a žalované je třeba považovat za soutěžní a z něj plynoucí jednání jako jednání v rámci soutěže a k druhé vymezené otázce zdůrazňuje, že jednání žalované spočívající v zaslání dopisů žalovanou zákazníkům dovolatelky je v rozporu s dobrými mravy soutěže, neboť v podobě informačního sdělení zcela zřejmě sledovalo soutěžní záměr. Je přesvědčena, že takovéto přímé oslovení zákazníků jednoho soutěžitele, kteří nebyli zákazníky žalované, odporuje povšechně uznávaným zásadám soutěže a nadto splňuje i znak zvláštní skutkové podstaty zlehčování dle ustanovení §50 obch. zák.
Za vady předchozího řízení považuje dovolatelka nepřezkoumatelnost rozsudků soudů nižších stupňů a jejich nesprávné zjištění skutkového stavu.
V závěru dovolatelka upozorňuje, že celým řízením prolíná problematika koncernu, který je soudem prvního i druhého stupně chápán nesprávně. Nesouhlasí se zjednodušením, když soudy pod zkratku EMC zahrnují několik odlišných subjektů s odlišnou právní subjektivitou.
S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně dle předkládací zprávy a obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a obsahuje stanovené náležitosti, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka předně zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem i soudem prvního stupně. Své dovolací námitky zakládá na přesvědčení, že soudy nižších stupňů nesprávně právně posoudily vztah mezi dovolatelkou a žalovanou jako nespadající do hospodářské soutěže a jednání žalované jako jednání, které není rozporné s dobrými mravy soutěže.
Dovolatelka těmito svými námitkami otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nezakládá.
Nekalou soutěží (podle generální klauzule i podle kterékoliv konkrétní skutkové podstaty) je takové jednání konkrétního subjektu (rušitele), které splňuje kumulativně všechny tři základní podmínky generální klauzule (§44 odst. 1 obch. zák.). Podle §44 odst. 1 obch. zák. je nekalou soutěží jednání v hospodářské soutěži nebo v hospodářském styku, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům, spotřebitelům nebo dalším zákazníkům. Nekalá soutěž se zakazuje.
Odvolací soud dospěl k závěru, že jednání žalované nelze kvalifikovat jako nekalosoutěžní, neboť nejsou splněny kumulativně všechny podmínky generální klauzule podle §44 odst. 1 obch. zák. Nicméně připustil (což zřejmě dovolatelka přehlédla), že by jednání žalované mohlo být považováno za jednání v hospodářské soutěži, tedy naplnění první podmínky stanovené obecnou skutkovou podstatou nekalé soutěže. Řešení první dovolatelkou vymezené právní otázky tak v projednávané věci zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založit nemůže.
Rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným ani další námitka dovolatelky, že jednáním žalované došlo ke kumulativnímu splnění i dalších dvou kritérií generální klauzule, tedy rozporu s dobrými mravy soutěže a jednání způsobilému objektivně přivodit újmu jiným soutěžitelům.
Pro posouzení, zda informace sdělené žalovanou koncovým zákazníkům žalobkyně mohly představovat jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže a byly způsobilé objektivně přivodit újmu žalobkyni, jsou rozhodující skutková zjištění soudů o konkrétních okolnostech případu, jimiž je dovolací soud v projednávané věci vázán. Z těchto skutkových zjištění vyplývá, že informace, které žalovaná koncovým zákazníkům žalobkyně sdělila, jim již byly známé. Nešlo proto o jednání, které by bylo ve vztahu k jinému soutěžiteli (žalobkyni) zákeřné, podvodné, znevažující či parazitující, jednání vedené s úmyslem přivodit žalobkyni újmu a na její úkor získat neodůvodněně výhodnější postavení v soutěži. Za situace, kdy rozhodný je způsob, okolnosti a důsledky takto sdělovaných informací (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2006, sp. zn. 32 Odo 1370/2005), není závěr odvolacího soudu o tom, že jednání žalované nebylo v rozporu s dobrými mravy soutěže, závěrem v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a dovolatelčina polemika s ním nezakládá otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Nebyl-li naplněn znak rozporu s dobrými mravy soutěže, je nadbytečné se zabývat otázkou zdali jednání žalované bylo způsobilé objektivně přivodit újmu žalobkyni, neboť znaky nekalé soutěže musí být splněny kumulativně.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z hlediska námitky týkající se problematiky chápání koncernu. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Na řešení otázky výkladu právní povahy koncernu rozhodnutí odvolacího soudu založeno nebylo.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Při respektování shora vymezených kritérií je potom pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamná námitka, jíž dovolatelka vytýká soudům nižšího stupně nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí, a kterou tedy vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelkou vytýkaná vada řízení podmínku otázky zásadního právního významu nezahrnuje.
Pokud dovolatelka nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů, které podle soudů vypovídají o tom, že účastníci nejsou vůči sobě v soutěžním vztahu a že dovolatelka neměla zajištěno poskytování podpory druhé a třetí úrovně, jsou její výhrady podřaditelné dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Uvedený dovolací důvod ovšem v případě posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. použitelný není.
Směřuje-li konečně dovolání žalobkyně výslovně rovněž do výroků o náhradě nákladů řízení, není její dovolání v tomto rozsahu rovněž přípustné, a to bez zřetele k povaze takových výroků (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Lze tak uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (ustanovení §243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), pro nepřípustnost usnesením odmítl (ustanovení §243b odst. 5, věta první, a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalované v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2012
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.,
předseda senátu