ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.676.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 676/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Česká pojišťovna a.s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 45272956, proti žalovanému P. B. , zastoupenému JUDr. Romanem Kudrličkou, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Husova 5, o zaplacení částky 941.914,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 15 C 258/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. listopadu 2011, č. j. 22 Co 2101/2011-240, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (pojistitel) se po žalovaném (pojištěném) domáhala regresní úhrady pojistného plnění, které vyplatila na pojistnou událost – dopravní nehodu způsobenou dne 30. prosince 2006 na místní komunikaci Srnín 20 žalovaným, a to podle ustanovení §10 odst. 1 písm. d) a písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) – dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 27. května 2011, č. j. 15 C 258/2010-197, zamítl návrh, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 941.914,- Kč s úrokem z prodlení z částky 541.436,- Kč od 24. března 2009 do zaplacení a z částky 400.478,- Kč od 30. října 2009 do zaplacení ve výši repo sazby vyhlašované Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí v němž trvá prodlení žalovaného, zvýšené o 7 procentních bodů (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně neuznal nárok žalobkyně uplatněný z titulu postižního práva vůči žalovanému za důvodný. Žalovaný porušil povinnost upravenou v ustanovení §8 odst. 1 i odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. Žalobkyně však má nárok na úhradu vyplacené částky podle ustanovení §10 odst. 1 písm. d), případně písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. pouze za předpokladu, že bez zřetele hodného důvodu žalovaný nesplnil povinnost podle zákona upravujícího provoz na pozemních komunikacích (tj. §47 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů) sepsat bez zbytečného odkladu společný záznam o dopravní nehodě nebo ohlásit dopravní nehodu, která je škodnou událostí, resp. bez zřetele hodného důvodu žalovaný nesplnil povinnost podle ustanovení §8 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 168/1999 Sb., a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele podle ustanovení §9 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb. Za podstatné soud prvního stupně považoval, že dopravní nehoda byla šetřena policií a soud rozhodl o vině i trestu žalovaného. Otázka, zda žalovaný před jízdou požil alkohol není dle soudu prvního stupně pro rozhodnutí soudu v projednávané věci podstatná. Ta by byla podstatná v případě, že by žalobkyně uplatňovala regresní nárok dle ustanovení §10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. Porušením povinnosti, kterého se dopustil žalovaný, nedošlo ke ztížení řádného šetření pojistné události žalobkyní. Došlo-li ke ztížení řádného šetření pojistné události, pak nikoliv vinou žalovaného, ale postupem Policie ČR. S odkazem na ustanovení §9 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb. soud prvního stupně doplnil, že v daném případě nedošlo ke ztížení šetření, ale jenom ke zdržení v likvidaci škody poškozeného J. Š.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 941.914,- Kč s úroky z prodlení z částky 541.436,- Kč od 24. dubna 2009 do zaplacení a z částky 400.478,- Kč od 30. října 2009 do zaplacení ve výši, která odpovídá v každém kalendářním pololetí trvání prodlení v procentech součtu čísla 7 a repo sazby vyhlašované ve Věstníku České národní banky ve výši platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně na posuzovaný případ nesprávně aplikoval právní normu správně určenou a také závěry z judikatury Nejvyššího soudu. Při svém rozhodování vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Neztotožnil se s jeho závěrem, že porušení povinností uvedených v ustanovení §8 odst. 1 a §8 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. žalovaným nemělo za následek ztížení možnosti šetření pojistitele, tedy žalobkyně. Stejně tak nesouhlasil s tím, jakým způsobem aplikoval soud prvního stupně závěry Nejvyššího soudu vyslovené v jeho rozhodnutí ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 25 Cdo 4585/2007, a ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 25 Cdo 1791/2008. Zdůraznil, že uváděné ztížení možnosti řádného šetření pojistné události pojistitelem podle ustanovení §9 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb. se vztahuje nejen k okolnostem významným pro plnění z pojištění odpovědnosti poškozenému, nýbrž i k důvodům, pro které může pojistitel vůči pojištěnému uplatit regresní nárok. Považoval z uvedeného pohledu za nepochybné, že v tomto konkrétním posuzovaném případě došlo porušením povinností žalovaného uložených v ustanovení §8 odst. 1 a §8 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. ke ztížení možnosti šetření žalobkyní, neboť tato by jinak mohla sama, případně podle průběžných výsledků trestního řízení, šetřit okolnosti dopravní nehody ve vztahu k posouzení výsledků trestního řízení, šetřit okolnosti dopravní nehody ve vztahu k posouzení odpovědnosti žalovaného jako pojištěného i ve vztahu k možnému spoluzavinění vzniklé škody poškozeného J. Š.. Dozvěděla-li se žalobkyně o škodné události až se zpoždění jednoho a čtvrt roku, a to navíc za situaci, kdy trestní řízení bylo pravomocně skončeno, je zřejmé, že to mělo negativní důsledky ve vztahu k možnosti žalobkyně zjišťovat okolnosti předmětné dopravní nehody, zejména ty, které nebyly dostatečně zjišťovány šetřením Policie ČR (především otázka ovlivnění žalovaného alkoholem), a to včetně případných podkladů pro uplatnění regresních nároků. Odvolací soud tedy dospěl k závěru o opodstatněnosti nároku uplatněného žalobkyní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Dovolatel namítá (odvolacím soudem učiněné) nesprávné právní posouzení otázky, došlo-li ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 168/1999 Sb., v rozhodném znění, v důsledku včasného neoznámení dopravní nehody pojistiteli ke ztížení možnosti řádného šetření žalobkyní ve smyslu ustanovení §9 odst. 3 cit. zákona. Upozorňuje, že soud prvního stupně při jednání dne 10. srpna 2010 vyzval usnesením žalobkyni k doplnění skutkových tvrzení o tom, čím a jak byla ztížena její možnost řádného šetření pojistitele při nesplnění povinnosti žalovaného podle ustanovení §8 odst. 1, 2, 3 zákona č. 168/1999 Sb. Na tuto výzvu žalobkyně reagovala podáním ze dne 24. srpna 2010, ve kterém však uvedla pouze obecné výhrady. Uvádí, že příčiny a mechanismus dopravní nehody byly šetřeny v průběhu trestního řízení, po jehož skončení měla žalobkyně jeho výsledky k dispozici. Žalobkyně tudíž nemůže argumentovat tím, že by průběh dopravní nehody nebyl objektivně znám nebo že by o průběhu nehody byly pochybnosti.
Dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká, že z jeho rozhodnutí nevyplývá, jak svým jednáním žalovaný způsobil, že žalobkyni ztížil možnost řádného šetření škodné události. Závěry odvolacího soudu jsou příliš obecné a obsahují pouze úvahy, jak by mohla žalobkyně postupovat, kdyby se o škodné události dozvěděla dříve. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť není zřejmé, ze kterých důkazů o „ztížených možnostech šetření“ odvolací soud vycházel a na základě jakých úvah dospěl ke svým závěrům.
Za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, považuje dále dovolatel to, že soudy obou stupňů se nezabývaly pojistnou smlouvou, na jejímž základě měla žalobkyně poskytnout pojistné plnění, neboť žalobkyně pojistnou smlouvu soudu nepředložila a obsah pojistné smlouvy tak nebyl součástí dokazování.
Žalobkyně se k dovolání žalovaného vyjádřila tak, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. K námitce žalovaného, že soud nevyžadoval předložení pojistné smlouvy, uvádí, že žalovaným nebyla nikdy existence pojistného vztahu rozporována.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou při splnění podmínky advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a odst. 4 o. s. ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se proto zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a ) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Z obsahu spisu se takové vady nepodávají.
Dovolací soud se dále zabýval namítaným nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem při aplikaci ustanovení §10 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 168/1999 Sb.
Nesprávné právní posouzení věci, které dále dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., ve znění do 31. prosince 2007, pojistitel má proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost podle zvláštního právního předpisu ohlásit dopravní nehodu, která je škodnou událostí, a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele podle §9 odst. 3 /písmeno d)/, bezdůvodně nesplnil povinnost podle §8 odst. 1 a 2 a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele podle §9 odst. 3 /písmeno e)/.
Podle ustanovení §9 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb., ve znění do 31. prosince 2007, pojistitel je povinen provést šetření škodné události bez zbytečného odkladu. Ve lhůtě do 3 měsíců ode dne, kdy bylo oprávněnou osobou uplatněno právo na plnění z pojištění odpovědnosti, je pojistitel povinen a) ukončit šetření pojistné události a sdělit poškozenému výši pojistného plnění, jestliže nebyla zpochybněna povinnost pojistitele plnit z pojištění odpovědnosti a nároky na náhradu škody byly prokázány, nebo b) podat poškozenému písemné vysvětlení k těm jím uplatněným nárokům na náhradu škody, které byly pojistitelem zamítnuty nebo u kterých bylo plnění pojistitele sníženo.
Podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., ve znění do 31. prosince 2007, pojištěný je povinen bez zbytečného odkladu písemně oznámit pojistiteli, že došlo ke škodné události s uvedením skutkového stavu týkajícího se této události, předložit k tomu příslušné doklady a v průběhu šetření škodné události postupovat v souladu s pokyny pojistitele. Podle §8 odst. 2 citovaného zákona Pojištěný je povinen pojistiteli bez zbytečného odkladu písemně sdělit, že a) bylo proti němu uplatněno právo na náhradu škody a vyjádřit se k požadované náhradě a její výši, b) v souvislosti se škodnou událostí bylo zahájeno správní nebo trestní řízení a neprodleně informovat pojistitele o jeho průběhu a výsledku, c) poškozeným byl uplatněn nárok na náhradu škody u soudu nebo u jiného příslušného orgánu, pokud se o této skutečnosti dozví.
Ustanovení §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., 31. prosince 2007, zakládá pojistiteli právo požadovat od pojištěného náhradu plnění, které za něj poskytl v souvislosti s jeho odpovědností za škodu způsobenou při provozu motorového vozidla. Předpokladem pro úspěšné uplatnění postihového práva je současné naplnění obou podmínek stanovených v uvedeném ustanovení, a to nesplnění oznamovací povinnosti uložené ustanovením §47 odst. 3 písm. b), věta před středníkem, zákona č. 361/2000 Sb., a zároveň negativní dopad nesplnění této povinnosti na možnosti pojistitele osvětlit příčiny a mechanismus dopravní nehody, včetně případných podkladů pro uplatnění regresních nároků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 25 Cdo 4585/2007). Smyslem této úpravy je totiž vytvoření podmínek pro to, aby pojistitel mohl řádně a dostatečně posoudit všechny okolnosti v souvislosti s jeho zákonnou povinností poskytnout poškozenému plnění za pojištěnou osobu. I když prvotním je samozřejmě zjištění údajů potřebných pro plnění poškozenému, patří sem i okolnosti promítající se do práva pojistitele požadovat náhradu poskytnutého plnění (jeho části) od pojištěné osoby, jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky. Jde totiž o vypořádání trojstranného právního vztahu mezi poškozeným, pojištěným a pojistitelem, který vzniká ve specifické sféře povinného smluvního pojištění odpovědnosti za škodu. Z uvedeného tedy vyplývá, že ztížení možnosti řádného šetření pojistné události pojistitelem podle §9 odst. 3 ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. se vztahuje nejen k okolnostem významným pro plnění z pojištění odpovědnosti poškozenému, nýbrž i k důvodům, pro které může pojistitel vůči pojištěnému uplatnit regresní nárok (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 25 Cdo 1791/2008).
Uvedenou povahu regresního nároku podle ustanovení 10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. lze vztáhnout i na nárok podle písmene e) citovaného ustanovení, jehož nesprávnou aplikaci odvolacím soudem dovolatel namítá. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že žalovaný bezdůvodně nesplnil povinnost podle §8 odst. 1 a 2 cit. zákona a neoznámil pojistiteli, že došlo ke škodné události a probíhá proti němu v této souvislosti trestní řízení. Zbývá tak posoudit, jestli v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření události pojistitelem.
Namítá-li dovolatel, že žalobkyně neuvedla dostatečná tvrzení, jak mělo dojít ke ztížení možnosti řádného šetření, přehlíží, že žalobkyně poukazovala na to, že neoznámení události mělo vliv na nemožnost uplatnit příp. regresní nároky, stejně jako šetření k okolnostem přítomnosti alkoholu v krvi žalovaného, když zkouška na alkohol nebyla provedena tak, aby o tom existoval věrohodný záznam. Ztížení šetření konečně žalobkyně spatřovala i v tom, že policie nepostupovala tak, aby v záznamu o nehodě byly údaje, které by mohly vést k závěrům o případném spoluzavinění poškozených, například tím, zda byli či nebyli připoutáni.
Ze skutkových zjištění soudů je dále zřejmé, že žalovaný v trestním řízení byl uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 trestního zákona. Po celou dobu popíral, že byl řidičem vozidla. Soudem v trestním řízení byl však prokázán opak. Spolu se žalovaným ve vozidle cestovala jedna osoba na předním sedadle a jedna osoba na zadním sedadle. V trestním řízení výslechem policisty Thona bylo prokazováno, že tento svědek „provedl zkoušku na alkohol, ale protože ta byla“, jak uvedl, „negativní, trubičku zahodil“.
V této souvislosti je třeba poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2004, sp . zn. 25 Cdo 1791/2008, kde dovolací soud v podmínkách tehdy projednávané věci dospěl závěru, že i když žalovanému v trestním řízení nebylo požití alkoholu před jízdou prokázáno, avšak jak v trestním řízení, tak v projednávané věci, se pravděpodobnost ovlivnění žalovaného alkoholem podávala, je nepochybné, že právě neohlášení dopravní nehody znemožnilo zjištění, zda žalovaný tuto důležitou povinnost neporušil; i z hlediska posouzení odpovědnosti pojištěného za škodu (a tedy též rozsahu povinnosti pojistitele poskytnout za něj poškozenému pojistné plnění) jde přitom o podstatnou okolnost.
Obdobně v nyní projednávané věci je třeba přisvědčit závěrům odvolacího soudu, že dozvěděla-li se žalobkyně o škodné události se zpožděním roku a čtvrt, kdy již bylo skončeno trestní řízení, došlo ke ztížení její možnosti zjišťovat okolnosti dopravní nehody a řádně tak šetřit událost. Je tomu tak zejména vzhledem k tomu, že v projednávané věci žalovaný po celou dobu trestního řízení popíral, že byl řidičem vozidla, ve kterém cestovali celkem tři lidé. Žalobkyně nemohla zjišťovat okolnosti ani pro případné regresní nároky. Ne zcela standardně došlo navíc k prověření, zda žalovaný požil alkohol před jízdou. Dovolatelova námitka o nesprávné aplikaci ustanovení §10 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 168/1999 Sb. proto není opodstatněná.
Dovolatel dále namítá, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Přezkoumatelným, tj. srozumitelným a řádně odůvodněným, je rozhodnutí, jež v souladu s požadavky §157 odst. 2 o. s. ř. obsahuje stručný a jasný výklad o tom, které skutečnosti měl soud za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, proč neprovedl další navrhované důkazy a z jakého důvodu neučinil žádná zjištění z některých provedených důkazů. Nezbytným požadavkem řádného odůvodnění rozhodnutí je soudem přijatý závěr o skutkovém stavu věci a na něj navazující právní posouzení věci. Z pohledu těchto požadavků nelze přisvědčit výhradě dovolatele o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu přes určitou strohost odůvodnění požadavkům §157 odst. 2 o. s. ř. vyhovuje; lze z něj zjistit, že při právním posouzení věci odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, a které skutečnosti měl za prokázané. Odvolací soud se sice stručně, ale přezkoumatelně vypořádal se skutkovými závěry soudu prvního stupně, skutkové závěry hodnotil po stránce právní. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz rozhodnutí Van de Hurk proti Nizozemí, 1994, oddíl A, číslo 288, str. 20, odst. 61), a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (viz rozhodnutí Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994). Shodně judikuje i Ústavní soud (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. května 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67). Vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by mohl být jen takový nedostatek odůvodnění napadeného rozsudku, jenž by jej činil pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů nepřezkoumatelný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006). O takový případ v projednávané věci nejde.
Nedůvodnou je i dovolatelova námitka obecně zpochybňující skutkové zjištění soudů o výplatě pojistného plnění žalobkyní. Dovolatel totiž neuvádí, v čem konkrétně mají být skutková zjištění nesprávná. Ani dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), o nějž podle obsahu dovolací námitky jde, tak nebyl dovolatelem uplatněn opodstatněně.
Jelikož se dovolateli správnost rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení jí však nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2012
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu