ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.1011.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 1011/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce V. B. , zastoupeného opatrovnicí M. B., bytem tamtéž, zastoupené JUDr. Josefem Biňovcem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dobrovského 15, proti žalované Allianz pojišťovně, a. s. , se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, IČO 47115971, o 4.853.900,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 60/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2009, č. j. 30 Co 353/2009-69, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 10. 2009, č. j. 30 Co 353/2009-69, potvrdil rozsudek ze dne 2. 4. 2009, č. j. 27 C 60/2008-53, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal náhrady škody na zdraví spočívající ve ztížení společenského uplatnění ve výši 4.853.900,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dne 19. 8. 2002 žalobce utrpěl vážná poranění s trvalými následky při dopravní nehodě zaviněné řidičem vozidla pojištěným pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla u žalované, která v řízení před soudem prvního stupně vznesla námitku promlčení. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem, že nárok žalobce vyplývá z ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) – dále též jen „zákon č. 168/1999 Sb.“ – ve spojení s §6 zákona č. 168/1999 Sb. a promlčuje se podle ustanovení §101 obč. zák. v obecné tříleté promlčecí době, která podle ustanovení §104 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2004 počíná běžet rok po pojistné události. Na rozdíl od soudu prvního stupně posoudil odlišně počátek běhu této roční lhůty, neboť za pojistnou událost nepovažoval okamžik dopravní nehody, nýbrž ustálení zdravotního stavu poškozeného natolik, že je zřejmé, zda a jaké nepříznivé následky poškození zdraví nastaly. Ze znaleckých posudků MUDr. J. C. ze dne 11. 7. 2003, MUDr. V. H. ze dne 2. 5. 2004 a MUDr. I. L. ze dne 2. 3. 2007 odvolací soud zjistil, že zdravotní stav žalobce se ustálil nejpozději dne 23. 4. 2004. Ze znaleckého posudku doc. MUDr. J. H., Ph.D., ze dne 22. 2. 2007 k otázce ustálení zdravotního stavu žalobce nevyvodil žádné závěry, neboť znalec vycházel pouze z údajů rodinných příslušníků. Běh promlčecí doby tak podle §104 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2004 započal dne 23. 4. 2005, tj. rok po ustálení zdravotního stavu žalobce, a posledním dnem promlčecí doby ve smyslu ustanovení §101 obč. zák. a současně posledním dnem pro včasné uplatnění práva žalobce vůči žalované byl den 23. 4. 2008. Žalobce však vůči žalované uplatnil právo u soudu až dne 9. 6. 2008, tj. po uplynutí promlčecí lhůty. S ohledem na promlčení práva, kterého se žalovaná dovolala, se odvolací soud shodl se soudem prvního stupně na závěru, že žalobci nelze právo vůči žalované přiznat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Je přesvědčen, že napadené rozhodnutí má „po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem.“ Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který ze znaleckých posudků dovodil, že k ustálení zdravotního stavu žalobce došlo nejpozději dne 23. 4. 2004. Namítá, že ze znaleckého posudku MUDr. I. L. ze dne 2. 3. 2007 vyplývá, že stav žalobce se podstatněji nemění, což podle žalobce znamená, že jeho zdravotní stav se sice ne podstatně, ale zcela jistě mění, není tedy ustálený. Vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl k závěru znalce doc. MUDr. L. H., Ph.D., který ve znaleckém posudku ze dne 22. 2. 2007 uvedl, že psychický stav žalobce se podle údajů rodinných příslušníků ustálil přibližně před dvěma lety. Podle žalobce nemůže soud hodnotit odbornou otázku sám, ale měl nechat vypracovat jiný znalecký posudek. Oba znalecké posudky z roku 2007 hodnotily závažné změny zdravotního stavu žalobce v oblastech, které dosud hodnoceny nebyly. Dovolatel proto nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že je jeho nárok promlčen a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že trvá na svých dřívějších vyjádřeních a na vznesené námitce promlčení. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl, neboť napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Námitkami opírajícími se o vlastní interpretaci obsahu znaleckých posudků, jimiž je napadána správnost závěrů odvolacího soudu ohledně okamžiku ustálení zdravotního stavu žalobce, dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž především skutková zjištění, na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce. Je tedy zřejmé, že uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze; tento důvod je uplatnitelný pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Jde navíc o posouzení konkrétních okolností, typických pouze pro tento jedinečný případ, aniž by šlo o závěry způsobilé mít vliv na rozhodování jiných obdobných případů, nejedná se proto ani z tohoto pohledu o otázku zásadního právního významu, pro kterou by se otevírala přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.
Ani namítaná případná vada řízení (výhrada, že soud nenechal vypracovat další znalecký posudek) nezakládá přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení; k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné, nejde-li o procesní otázky zásadního významu. O takový případ se nejedná, neboť dovolatel požaduje doplnění dokazování v této konkrétní věci, aniž by šlo o obecnější řešení procesní otázky s dopadem (tzv. judikatorním přesahem) do rozhodovací praxe soudů vůbec.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3, neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2012
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu