ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.1084.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 1084/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. E. B. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, proti žalovanému JUDr. J. H. , zastoupenému JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Přívoze, Škroupova 1114/4, o 491.499,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 C 72/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. října 2010, č. j. 8 Co 321/2010-274, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 491.499,- Kč s příslušenstvím, kterou mu měl žalovaný způsobit tím, že mu jako advokát poskytl právní služby „neúplně a nekvalifikovaně“, a v důsledku toho žalobci nebyly vráceny již zaplacené finanční prostředky správci daně podle platebních výměrů v celkové výši 454.599,- Kč; žalobce přitom vynaložil částku 36.900,- Kč na odměnu žalovaného.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 10. 2009, č. j. 37 C 72/2007-167, žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy o právním zastoupení udělil žalobce plnou moc žalovanému v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 15 Ca 87/2001. Ačkoli žalovaný rozvedl v kasační stížnosti otázku prekluze i skutečnost, že daňová kontrola proběhla až po uplynutí této lhůty, neshledal Nejvyšší správní soud námitku důvodnou. Ústavní stížnost, kterou žalovaný v zastoupení žalobce podal, Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. I. ÚS 243/2005. Podle soudu prvního stupně žalobce neprokázal, že žalovaný při jeho zastupování porušil některou z povinností uloženou mu zákonem o advokacii (§16 odst. 1, 2 a §24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii). Nejvyšší správní soud i Ústavní soud se podáními žalovaného zabývaly, z čehož je zřejmé, že žalovaný své námitky zmínil a rozvedl natolik, aby otázka prekluze mohla být podkladem pro rozhodování soudů. Není proto naplněna jedna ze základních podmínek pro odpovědnost žalovaného advokáta a není dán ani vztah příčinné souvislosti mezi výkonem advokacie a tvrzenou škodou. K námitce promlčení vznesené žalovaným soud uvedl, že žalobce se o možném vzniku škody dozvěděl doručením rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 2 Afs 16/2004, tj. dne 15. 3. 2005. Žaloba podaná u soudu dne 12. 3. 2007, byla proto včasná, neboť dosud neuběhla ani subjektivní dvouletá ani objektivní tříletá promlčecí lhůta ve smyslu §106 odst. 1 a 2 obč. zák.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 10. 2010, č. j. 8 Co 321/2010-274, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením, a to i v otázce promlčení. Doplnil k tomu, že samotná okolnost, že soudy opravným prostředkům sepsaným žalovaným advokátem nevyhověly, není naplněním podmínky, že výkon advokacie nebyl činěn řádně. Smlouva o poskytnutí právní pomoci, která je svým obsahem smlouvou příkazní ve smyslu §724 obč. zák., spočívá v provedení smluvně vymezené činnosti, kterou žalovaný bezezbytku splnil, nikoli v dosažení určitého výsledku.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním s tím, že jeho přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 6. 2009, č. j. Ncp 624/2009-145, bylo rozhodnuto o tom, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné soudy okresní, ačkoli vztah mezi ním a žalovaným byl vztahem obchodněprávním založeným smlouvou mandátní; s odkazem na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2010, Ncp 532/2010-94, dovozuje, že toto pochybení mohlo mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci. Dovolatel považuje napadené rozhodnutí za zásadně právně významné (tudíž přípustné) pro porušení práva na spravedlivý proces; soudy opomněly provést některé důkazy a svévolně je hodnotily bez racionálního logického základu, a zatížily tak řízení vadami, které mohly mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci. Podle dovolatele žalovaný nechránil a neprosazoval jeho zájmy a neřídil se jeho pokyny; kromě jiného neupozornil soud ani správce daně na fakt, že žalobce vedl účetnictví jednoduché, nikoli podvojné, z čehož vyplývají rozdílné daňové dopady. Neupozornil na to, že platební výměr nebyl žalobci ze strany správce daně řádně doručen. Posláním advokáta při zastupování účastníka v řízení o kasační stížnosti přitom není pouhé předložení údajů bez kvalifikovaného skutkového i právního rozboru; v řízení o kasační stížnosti, v němž je přezkoumávána zákonnost napadeného rozhodnutí, je tento rozbor nezastupitelný. Obsah a kvalita tohoto rozboru totiž předurčují obsah a detaily vypracování rozhodnutí soudu. Pouhé konstatování namítané prekluze bez bližšího zdůvodnění je proto nepřijatelné a zakládá vadu v postupu advokáta, resp. je porušením povinností podle §16 zákona o advokacii. Soud prvního stupně rovněž pochybil v názoru, že žalovaný nebyl povinen poukazovat na chybný postup finančního ředitelství podle §50 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků; odvolací orgán totiž musí postupovat odlišně v řízeních o přezkoumání rozhodnutí o dani stanovené dokazováním a podle pomůcek. Toto pochybení má podstatný vliv na procesní obranu daňového subjektu, např. možnost nahlížení do spisu či rozsah dokazování. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a soudu Ústavního žalobce shrnul všechna pochybení a opomenutí žalovaného, kterými zatížil řízení před oběma uvedenými soudy, a vyslovil závěr, že soudy neúplně a chybně zjistily skutkový stav věci, z nějž následně vyvodily nesprávný právní závěr, že žalobce neprokázal pochybení žalovaného. Opomenutí vypořádat se se všemi navrženými důkazy činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, a současně též protiústavní. Ze všech těchto důvodů je proto dovolatel přesvědčen, že nejednal-li by žalovaný contra legem, bylo možné důvodně očekávat zrušení napadeného rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu projednání s tím, že tento soud by následně zavázal ke zrušení rozhodnutí finančního ředitelství, případně i platebních výměrů správce daně; žalobce by potom měl nárok na vrácení neoprávněně zadržovaných prostředků i s příslušenstvím. Závěrem dovolatel nesouhlasí s postupem soudu prvního stupně, který bez zákonného podkladu nepřipustil rozšíření žaloby. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření uvedl, že dovolání žalobce nemůže být přípustné pro absenci otázky zásadního právního významu a jako takové by mělo být odmítnuto. Pro případ, že by bylo dovolání žalobce shledáno přípustným, vyjádřil nesouhlas s jednotlivými argumenty dovolatele a navrhl, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Namítá-li dovolatel nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění, nejedná se o posouzení věci po právní stránce, nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu a z něj vyvozených skutkových závěrů, tedy o námitky, které nezakládají přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění představují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), k němuž dovolací soud nemůže podle výslovné dikce §237 odst. 3 in fine o.s.ř. přihlédnout.
Obdobné platí pro namítané vady řízení (nesprávně určená věcná příslušnost soudu prvního stupně, opomenutí a nesprávné hodnocení některých důkazů, nedostatky v odůvodnění rozsudku, nevypořádání se s některými argumenty žalobce, nepřipuštění změny žaloby bez zákonného podkladu, připuštění zastoupení žalovaného kolegou – advokátem), které nezakládají přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení; k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné (srov. ustanovení §237 odst. 3 část věty za středníkem o.s.ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za zásadně právně významné ani z hlediska posouzení podmínek odpovědnosti žalovaného za pochybení při výkonu advokacie. Jedná se totiž o odpovědnost bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost), která je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Nesprávný výkon advokacie spočívající např. v nevhodně zvoleném způsobu uplatňování práv klienta v soudním řízení je přitom třeba posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem daného případu a charakteru pochybení; je rozdíl mezi tím, kdy advokát zastává určitý relevantně vyargumentovaný právní názor (který je později soudy odmítnut) a kdy například podá za svého klienta opravný prostředek opožděně, s formálními (technickými) nedostatky, apod. Odvolací soud proto v souladu s judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu (např. nález ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 913/09) dovodil, že žalobcem popisované nedostatky podání, které v jeho zastoupení žalovaný učinil, představovaly Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem nepřijatou právní argumentaci, nikoliv takové vady, které by znamenaly takovou nedostatečnost formálních předpokladů opravných prostředků, aby zakládaly odpovědnost advokáta za škodu.
Z pohledu uplatněných dovolacích námitek, jejichž vymezením je dovolací soud vázán, není tedy dovolání přípustné, a Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2012
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu