ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.1483.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 1483/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) Ing. S. S. a b) J. S., obou zastoupených JUDr. Vladimírem Rybářem, advokátem se sídlem v Kolíně IV, Politických vězňů 27, proti žalovanému T. R. , zastoupenému JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně III, Politických vězňů 98, o odstranění stavby a vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 927/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. října 2010, č. j. 26 Co 293/2010-281, ve znění usnesení ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 26 Co 293/2010-287, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3870,- Kč k rukám JUDr. Vladimíra Rybáře, advokáta se sídlem v Kolíně IV, Politických vězňů 27, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně poté, co byl jeho předchozí zamítavý rozsudek zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. března 2009, č. j. 26 Co 379, 380/2008-187, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, rozsudkem ze dne 16. prosince 2009, č. j. 13 C 927/2003-260, ve znění opravného usnesení ze dne 20. dubna 2010, č. j. 13 C 927/2003-275, uložil žalovanému povinnost odstranit na jižní hranici stavební parcely č. v katastrálním území Zibohlavy betonovou opěrnou zeď, odstranit zeminu v rozsahu popsaném ve výroku, a dále odstranit zeminu mezi severní obvodovou zdí domu čp. a betonovou opěrnou zdí, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vzal za prokázané, že žalovaný provedl na svých nemovitostech stavební úpravy (přístavbu prádelny, kůlny a garáže, úpravu opěrných zdí a dvora), v jejichž důsledku dochází k vlhnutí nemovitosti žalobců. Stavbou kůlny, vybudováním opěrné zdi a neexistencí odtokových rour v betonové podezdívce dochází k porušení přirozeného odtoku srážkových vod a k jejich soustředění do žlabu mezi pozemky účastníků a k propouštění vody pod základy domu žalovaných, což může při dlouhodobém působení vody vyvolat deformaci základové spáry a pokles základů, v budoucnu i trhliny v obvodovém zdivu a ztrátu stability obvodového zdiva. Severní stěna nemovitosti č. žalobců není řádně odizolována proti zemní vlhkosti, to je pouze jedním z důvodů vlhnutí nemovitosti. Stavební úpravy provedené žalovaným sice v současné době bezprostředně majetek žalobců neohrožují, avšak vyvolávají nebezpečí pro nemovitost žalobců spočívající v hromadění zvýšené vlhkosti, která se vsakuje pod základy a obvodové zdi jejich domu. Odstranění opěrné zdi a části navezené zeminy povede ke zlepšení vlhkostních poměrů v obvodovém zdivu domu žalobců, obvodová zeď také brání v provádění stavebních prací na nemovitosti žalobců, nemá žádné základy a při odstranění navážky ze dna koryta hrozí její zborcení a ohrožení nemovitosti žalobců. Znalec navrhl odstranění této opěrné zdi a vytvoření prostoru o šíři cca 1,5 m mezi stavbami účastníků, aby žalobci mohli provádět nutnou údržbu své severní zdi. Soud věc posoudil podle §126, §127 odst. 1 a §417 odst. 2 obč. zák. a dospěl k závěru, že vybudováním opěrné zdi a terénními úpravami již došlo a v budoucnu by dále docházelo ke vzniku škody na majetku žalobců, proto žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. října 2010, č. j. 26 Co 293/2010-281, ve znění opravného usnesení ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 26 Co 293/2010-287, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po zopakování dokazování se odvolací soud ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně. Dům žalobců sousedí severní zdí s jižní stranou pozemku žalovaného. Ze závěrů znaleckého posudku Ing. Levého jednoznačně vyplývá, že stavební činností žalovaného a terénními úpravami na jeho pozemku došlo k porušení odtoku srážkových vod a k prosakování vody do základů a obvodové zdi domu žalobců, což může vést ke ztrátě stability domu. Není podstatné, zda opěrná zeď přesahuje na pozemek žalobců a ani otázka umístění okna kuchyně žalobců, protože to nijak nesouvisí s vážným ohrožením nemovitosti. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že dům žalobců je vážně ohrožen a navrhované stavební úpravy jsou vhodným a přiměřeným opatřením k odvrácení hrozící škody ve smyslu §417 odst. 2 obč. zák. Námitku žalovaného, že mezi účastníky byl uzavřen ohledně předmětných úprav správní smír, odvolací soud neshledal důvodnou, neboť ujednání účastníků dne 17. 10. 2000 před Městským úřadem v Kolíně nesplňuje náležitosti správního smíru podle ust. §48 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, a nedošlo k jeho schválení správním orgánem.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., případně §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že odvodňovací příkop v byl vybudován na základě jednání Městského úřadu v Kolíně ze dne 17. 10. 2000, žalobci tehdy akceptovali existenci opěrné zídky nad odvodňovacím příkopem i zbudování plotu nad zídkou a toto ujednání zachycené v protokolu Městského úřadu v Kolíně má charakter správního smíru podle §48 tehdy platného správního řádu. Jako právní otázku zásadního významu dovolatel vymezuje otázku, zda správní smír zavazuje účastníky i v soukromoprávních vztazích. Dovozuje, že pokud účastníci v minulosti učinili úpravy podle tohoto smíru, nelze ho nyní činit odpovědným za to, že z jeho činnosti vznikla vlhkost v domě žalobců. Uvádí, že pro rozhodnutí je zcela bez významu, zda opěrná zeď přesahuje jeho pozemek o 0,09 m nebo 0,13 m, a je otázkou zásadního právního významu, zda bagatelní přesah hraničního oplocení oproti geometrem vyměřené hranici je z hlediska vlastnictví významný a zda je možno takovouto hranici vymezit i jinak, než oproti skutečnému průběhu hranice. Nesouhlasí s názorem znalce Ing. Levého, že příkop znemožňuje provádění stavebních prací, a uvádí možnosti, jak lze podle jeho názoru udržovací práce provést, a konstatuje různé metody odstranění zemní vlhkosti uvedené v odborné publikaci. Dovozuje, že příčinou vlhkosti domu žalobců není jeho činnost, ale umístění domu pod skalou a jeho stavební založení v minulosti, není proto dána příčinná souvislost mezi vlhnutím domu žalobců a jeho činností, nelze mu proto uložit, aby závadný stav domu žalobců odstranil. Další zásadní význam spatřuje žalovaný v posouzení, zda může být opatření podle §417 odst. 2 obč. zák. uloženo tomu, z jehož jednání újma nevznikla. Namítá, že ohrožení spočívající podle znalce v podmáčení a poklesech základů domu není reálné, neboť dům žalobců je založen na skalnatém podloží, závěr znalce je neodborný a nepodložený a není z oboru statiky staveb. Tím, že soudy založily své rozhodnutí na tomto posudku, zatížily řízení vadou podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatel je přesvědčen, že nejsou splněny podmínky pro uložení opatření podle §417 odst. 2 obč. zák., stavba žalobců není vážně ohrožena, neboť vlhkost zdiva není ohrožením samotným a pokles zdiva vzhledem ke skalnatému podloží nehrozí, vlhkost domu vznikla před terénními úpravami, jež provedl. Otázku zásadního významu spatřuje v posouzení, zda uzavřený správní smír vylučuje odpovědnost žalovaného podle §417 odst. 2 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že dovolatel zeminou ze svého pozemku zasypal obvodovou zeď jejich domu a zlikvidoval proluku sloužící k větrání zdiva, znemožnil jim tím údržbu nemovitosti a způsobil vlhnutí jejich domu. O správní smír mezi nimi nešlo, městský úřad pouze do protokolu zachytil existenci odvodňovacího příkopu. Úvahy ohledně vymezení hranic pozemků nejsou pro posouzení věci potřebné a dovolatel účelově zkresluje a převrací skutečný, dokazováním zjištěný stav věci i závěry znalce. Znalecké posudky jednoznačně uvádí, že příčinou vlhnutí domu žalobců je zvýšení terénu navážkou, nedostatečné provětrávání koridoru mezi stěnou domu žalobců a opěrnou zdí a prosakování srážkové vody nasypanou zeminou. Proto je bezpředmětná i otázka, zda může být opatření podle §417 odst. 2 obč. zák. uloženo tomu, z jehož jednání újma nevznikla. Žalobci navrhli, aby dovolání žalovaného jako zjevně bezdůvodné bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Pro posouzení přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je rozhodné, zda odlišné rozhodnutí soudu prvního stupně po zrušení původního rozsudku v odvolacím řízení je důsledkem vázanosti právním názorem soudu odvolacího vysloveným ve zrušovacím usnesení. Taková vázanost nastává za situace, kdy je rozhodnutí soudu prvního stupně vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právním názorem odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, případně jak má být právní předpis vyložen; za právní názor nelze považovat pokyny k doplnění dokazování, jestliže je rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno pro neúplnost skutkových zjištění (k tomu srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, publikované v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, ročník 1993, pod č. 16, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 216/2009, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Soud prvního stupně rozsudkem, jenž byl potvrzen napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, rozhodl jinak než ve svém předchozím rozsudku, nikoli však proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým v jeho zrušujícím usnesení ze dne 25. 3. 2009, č. j. 26 Co 379, 380/2008-187. Jak totiž vyplývá z uvedeného usnesení odvolacího soudu, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen z důvodu, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s ust. §127 odst. 1 o. s. ř. a posoudil sám skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí. Rozsudek soudu prvního stupně tedy byl zrušen v důsledku vady řízení. Přípustnost dovolání v dané věci tak není založena ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a řídí se podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně,
nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Otázka předložená dovolatelem k přezkumu, zda správní smír zavazuje i účastníky občanskoprávních vztahů a vylučuje odpovědnost žalovaného podle §417 odst. 2 obč. zák., nemá v dané věci právní význam. Jak vyplývá z výsledků řízení a z protokolu sepsaného dne 17. 10. 2000 o jednání před Městským úřadem v Kolíně, je zde sice zachyceno určité ujednání účastníků, nikoliv však rozhodnutí správního úřadu, jímž by byl schválen správní smír ve smyslu §84 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, ve znění účinném ke dni 17. 10. 2000. Vzhledem k tomu otázka předložená dovolatelem, jež je založena na existenci správního smíru, který však uzavřen nebyl, je tedy pouze hypotetická, bez reálného vztahu k dané věci, a není tak právní otázkou zásadního významu podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Ani další předložená otázka o bagatelním přesahu hraničního oplocení nemá zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích dospěly k závěru, že bagatelní přesah hraničního oplocení žalovaného na pozemek žalobců není rozhodný. Své rozhodnutí založily na skutkovém zjištění, že příčinou zvýšeného vlhnutí domu žalobců je vybudovaná opěrná zeď a navezená zemina k ní. Z hlediska §417 odst. 2 obč. zák. se zabývaly okolnostmi, jež znamenají hrozící nebezpečí pro stavbu žalobců, a z povahy věci je zřejmé, že touto okolností není přesah hraničního oplocení v řádu centimetrů na pozemek žalobců. Dovolatel nedůvodně namítá, že vyhověním žalobě se změnilo vymezení hranice mezi pozemky v jeho neprospěch a že se jedná o nepřípustné vyvlastnění. Jeho vlastnické právo k pozemku v rozsahu, v němž je zanesen do katastrální mapy, nebylo dotčeno, byla mu pouze uložena povinnost svůj pozemek na hranici upravit tak, aby bylo zabráněno vzniku škod na sousedící nemovitosti, neboť předchozí úpravou pozemku na jižní hranici vyvolal nebezpečí vzniku škody na majetku žalobců.
Otázka, zda může být opatření podle §417 odst. 2 obč. zák. uloženo tomu, z jehož jednání újma nevznikla, je otázkou hypotetickou, neboť její podstatou je skutkový stav prezentovaný dovolatelem, nikoli skutkový stav, jak byl zjištěn v soudním řízení, který není dovolací soud oprávněn přezkoumávat (srov. §237 odst. 3 a §241a odst. 3 o. s. ř.) a z něhož vyplývá, že nebezpečí škody vzniklo z jednání žalovaného. Navíc tato otázka předložená dovolatelem byla řešena judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudkem ze dne 3. 6. 1970, sp. zn. 6 Cz 42/70, uveřejněným pod číslem 3/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud dovolatel zpochybňuje závěry znaleckého posudku a nesouhlasí se skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů, uplatňuje těmito námitkami dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Užití tohoto dovolacího důvodu je však výslovně vyloučeno ust. §237 odst. 3 o. s. ř. stejně jako námitky, jež naplňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, dovolání proti němu tak není podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. přípustné. Dovolací soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření) v částce 2.925,- Kč (odměna z částky určené podle §10 odst. 3 a §8 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., krácená dvakrát o polovinu podle §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 téže vyhlášky a zvýšená o 30 % podle §19a této vyhlášky), náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., v částce 300,- Kč, tj. celkem 3.225,- Kč, a náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 20 % z této částky podle §137 odst. 3 o. s. ř. (645,- Kč), celkem tedy 3.870,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2012
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu