ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.1710.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 1710/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. D. , zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem v Prostějově, Sádky 1605/2, proti žalovanému A. C., zastoupenému JUDr. Boženou Kopeckou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 52, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 10 C 10/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. listopadu 2009, č. j. 17 Co 114/2009-259, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2009, č. j. 17 Co 114/2009-259, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 177.829,50 Kč s 9% úrokem z prodlení ročně od 1. 7. 2006 do zaplacení, se zamítá , jinak se dovolání odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 21.760,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Boženy Kopecké, advokátky se sídlem v Třebíči, Bráfova 52.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 26. 9. 2008, č. j. 10 C 10/2007-156, ve spojení s usnesením ze dne 21. 1. 2009, č. j. 10 C 10/2007-187, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 177.829,50 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu ohledně 177.829,50 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody, jež byla způsobena na jeho motocyklu YAMAHA, helmě, kombinéze, botách a rukavicích, v celkové výši 275.300,- Kč při dopravní nehodě s vozidlem Škoda 120L, provozovaným a řízeným žalovaným. Vedle věcné škody uplatnil žalobce i nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 80.359,- Kč. Soud zjistil, že se dne 13. 10. 2004 v T. v odbočce s účelovou komunikací vedoucí k čerpací stanici pohonných hmot střetl motocykl provozovaný a řízený žalobcem s osobním vozidlem žalovaného tak, že žalobce jedoucí po přímém úseku místní komunikace předjížděl osobní automobil žalovaného, který jel ve stejném směru jízdy a začal odbočovat vlevo na účelovou komunikaci vedoucí k čerpací stanici pohonných hmot. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že za škodu odpovídá žalovaný podle §415 a §427 obč. zák. z jedné poloviny, neboť na dopravní nehodě se podíleli oba účastníci, kteří v rozhodné době byli provozovateli předmětných dopravních prostředků. Nepodařilo se spolehlivě prokázat, že by žalovaný porušil pravidla silničního provozu ve smyslu §21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), tzn., že by při odbočování včas nebo vůbec nedal světelné znamení o změně směru jízdy a nedbal zvýšené opatrnosti, aby neohrozil řidiče jedoucího za ním; soud spatřuje porušení právní povinnosti ze strany žalovaného v tom, že řídil motorové vozidlo přes uložený zákaz řízení motorových vozidel, navíc k vozidlu nebylo sjednáno zákonné pojištění odpovědnosti a nemělo platnou technickou kontrolu. Rychlost automobilu před a při střetu byla minimální, tj. mezi 20 a 30 km/h, naopak žalobce výrazně překročil povolenou rychlost jízdy v obci 50 km/h, a z provedených důkazů, zejména ze znaleckých posudků, vyplývá, že jízda předepsanou rychlostí mohla, ale nemusela zabránit střetu, následky nehody však mohly být příznivější. Technickou příčinou dopravní nehody byla podle znaleckého posudku Ing. Diviše vysoká rychlost motocyklu a vjetí osobního automobilu do koridoru pohybu motocyklu, když řidič vozidla mohl zabránit nehodě, pokud by nezahájil manévr odbočování a řidič motocyklu při nižší rychlosti by měl více času na vyhodnocení vzniklé situace a mohl minimálně zmírnit následky dopravní nehody.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 11. 2009, č. j. 17 Co 114/2009-259, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Na základě zjištěného skutkového stavu neshledal správným právní posouzení věci soudem prvního stupně, neboť vzhledem k tomu, že škoda vznikla v důsledku střetu provozů dvou provozovatelů dopravních prostředků, bylo třeba právní vztah účastníků posoudit podle ustanovení §431 obč. zák. Provozovatelé, jde-li o vzájemné vypořádání mezi nimi, odpovídají za škodu podle účasti na způsobení vzniklé škody, jež je dána především těmi skutkovými okolnostmi, které byly hlavními příčinami škody, a to jak objektivní, tak také subjektivní povahy, přičemž provozovatelé odpovídají objektivně a zavinění na straně některého z nich se hodnotí v rámci jejich účasti na vzniku škody. Při vypořádání škody mezi provozovateli se tedy posuzuje míra, jakou se jednotlivá okolnost podílela na vzniku škody, a podle toho se porovnává účast každého z nich na střetu provozů. I když bylo nesporné, že žalovaný řídil osobní automobil v době, kdy měl zákaz řízení motorových vozidel, a že tento osobní automobil nebyl zákonně pojištěn a neprošel platnou technickou kontrolou, nejsou tyto okolnosti pro posouzení odpovědnosti žalovaného za škodu ve věci významné, neboť nebyly příčinou vzniklé škody. Soud prvního stupně proto pochybil, pokud v tomto jednání žalovaného spatřoval jednu z příčin dopravní nehody a vyvodil z něj jeho odpovědnost za vzniklou škodu, byť pouze z jedné poloviny. Po zopakování dokazování výslechy svědků P. Š., P. S., V. H. a J. C. a soudem ustanoveného znalce Ing. Josefa Diviše a přečtením podstatného obsahu připojeného spisu Policie ČR a dalších listin dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalovaný neporušil pravidla silničního provozu o odbočování. Uvedl-li soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku, že „se nepodařilo spolehlivě prokázat, že by žalovaný porušil pravidla silničního provozu ve smyslu ust. §21 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb.“, bylo jeho povinností poučit žalobce podle §118a odst. 3 o.s.ř. Vzhledem k závěru odvolacího soudu, že se žalovaný nedopustil porušení pravidel silničního provozu o odbočování, a tudíž jeho jednání nemohlo být příčinou vzniklé škody, nepřihlédl odvolací soud k této vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud totiž z výpovědí svědkyň J. C. a P. Š., o jejichž pravdivosti a hodnověrnosti neměl důvod pochybovat, zjistil, že osobní automobil řízený žalovaným dával znamení o změně směru jízdy doleva a byl najetý ke středu vozovky, takže bylo zjevné, že hodlá odbočovat vlevo. Také z dalších důkazů vyplývá, že vozidlo žalovaného bylo u středu vozovky a pohybovalo se velmi pomalu. Výpověď svědka V. H. o tom, že osobní automobil náhle vybočil ze svého původního směru jízdy, aniž by dával znamení o změně směru jízdy, ve chvíli, kdy byl již motocyklem žalobce předjížděn, byla vyvrácena ostatními důkazy a odvolací soud jí stejně jako soud prvního stupně neuvěřil s ohledem na okolnosti, za nichž svědek vypovídal, a které způsobují nevěrohodnost tohoto svědka, proto k jeho výpovědi nepřihlédl. Pochybnost o výpovědi svědkyně Š., která se v době střetu dopravních prostředků nacházela před osobním automobilem a mohla tak vidět funkční ukazatel o změně směru jízdy pouze z pohledu zepředu, byla vyvrácena protokolem Policie ČR o nehodě, z něhož vyplývá, že vizuální kontrolou činnosti ukazatelů směru jízdy osobního automobilu nebyly zjištěny žádné závady. Odvolací soud tak uzavřel, že žalovaný dne 13. 10. 2004 při odbočování vlevo z předmětné pozemní komunikace dal řádně a včas znamení o změně směru jízdy, způsobem své jízdy dbal zvýšené opatrnosti a řidiče motocyklu jedoucího za ním nijak neohrozil. Neporušil-li pravidla silničního provozu, nebyl způsob jeho jízdy příčinou střetu dopravních prostředků. Na druhou stranu bylo zjištěno, že žalobce poměrně značně překročil rychlost jízdy povolenou v obci, když se v době střetu, tedy poté, co brzdil, pohyboval rychlostí od 58 do 73 km/h, žalobce tak zcela nepochybně porušil pravidla silničního provozu překročením povolené rychlosti v obci. Za situace, kdy nelze jednoznačně dovodit, že při dodržení předepsané rychlosti motocyklu by ke střetu obou dopravních prostředků a tím i ke vzniku škody nedošlo, byla podle odvolacího soudu rychlost jízdy motocyklu řízeného žalobcem výlučnou příčinou předmětné dopravní nehody. Způsob jízdy žalobce je v příčinné souvislosti se vzniklou škodou, čímž je naplněn jeden ze základních zákonných předpokladů pro vznik jeho odpovědnosti za škodu. Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a odůvodňuje je podle §241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o.s.ř. Vady řízení spatřuje zejména v absenci poučení podle §118a odst. 3 o.s.ř. a nepřezkoumatelnosti rozsudků soudů obou stupňů. Za situace, kdy odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevyhovuje požadavkům ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř., měl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušit jako nepřezkoumatelný a věc mu vrátit k dalšímu řízení; tím, že tak neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu spatřuje dovolatel v tom, že se nevypořádal se všemi zásadními skutkovými zjištěními a nevzal při hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř. v úvahu skutková zjištění, která vyplývají ze spisu, a že porušil zásadu dvojinstančnosti. Dovolatel nesouhlasí s posouzením hodnověrnosti svědka H., když v postupu žalobce a jeho právního zástupce před navržením výslechu tohoto svědka nelze spatřovat nic, co by mohlo mít vliv na jeho věrohodnost. Pravdivost výpovědi svědka H. osvědčují další důkazy, které potvrzují, že žalovaný před nárazem strhl řízení doprava, což nebylo při hodnocení důkazů zohledněno. Dovolatel se dále dovolává nepoužitelnosti znaleckého posudku Ing. Krejsy z důvodu logických rozporů se skutkovými zjištěními. Vytýká odvolacímu soudu, že sice vyšel z výpovědi svědkyně Š., nepřihlédl však k její výpovědi před soudem prvního stupně, kdy uvedla, že ve chvíli, kdy se otočila, vyjela motorka do protisměru a bylo patrno, že hodlá předjíždět osobní automobil. Odvolací soud by tak nemohl mít za prokázané, že motocykl se po celou dobu pohyboval za autem, aniž by jej začal předjíždět. Skutečnost, že žalobce žalovaného již předjížděl v levé části vozovky vyplývá i z jiných důkazů a skutečností. Odvolací soud také pominul, že s ohledem na brzdnou stopu žalobce v levém jízdním pruhu vozovky lze dojít k závěru, že žalobce musel od počátku akcelerace jet v levém jízdním pruhu vozovky, tudíž konat předjížděcí manévr, přestože z této a výše uvedených okolností vyplývají zásadní skutečnosti ohledně vzniku povinnosti žalovaného ve smyslu §21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. Odvolací soud vůbec nezohlednil to, že žalovaný, pokud skutečně zapnul ukazatel změny směru, mohl změnu směru jízdy začít ukazovat teprve poté, co jej začal žalobce předjíždět. Žalobce tak nemohl tušit, že žalovaný bude odbočovat, navíc automobil žalovaného ani nemá boční ukazatel změny směru. Tím, koho tíží důkazní břemeno ohledně zapnutí ukazatele změny směru, je žalovaný, což však odvolací soud nezohlednil. Dovolatel je přesvědčen, že žalovaný porušil povinnost dbát zvýšené opatrnosti a neohrozit při odbočování mimo pozemní komunikaci řidiče jedoucího za ním, neboť s ohledem na „naprostou přehlednost a téměř dokonalou rovnost komunikace“, výkonný přední světlomet motocyklu žalobce a hlasitost motocyklu při akceleraci, je nemožné, aby žalovaný skutečně žalobce ve zpětných zrcadlech neviděl. Porušení povinnosti žalovaného tak je v příčinné souvislosti se vznikem dopravní nehody. Dovolatel zpochybňuje věrohodnost výpovědi svědkyně C. vzhledem k jejímu vztahu k žalovanému (manželka) a svědkyně Š., která po každé odpovědi kontrolovala pohledem žalovaného a nezvykle rychle odpovídala na jeho otázky. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřuje dovolatel v nesprávném posouzení právní otázky porušení povinnosti žalovaného založené §21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., která neobsahuje pouze povinnost zapnout ukazatel změny směru, ale odvolací soud měl zkoumat také otázku, zda nebyl žalovaný v době zapnutí ukazatele směru, byl-li vůbec zapnutý, již předjížděn. I při zapnutém ukazateli změny směru je povinností odbočujícího dbát zvýšené opatrnosti a neohrozit řidiče jedoucí za ním, případně přerušit odbočovací manévr a zabránit tak hrozícímu střetu. Pak je významné skutkové zjištění, kdy skutečně došlo k zapnutí ukazatele změny směru a zda se tak stalo s dostatečným předstihem, které odvolací soud neprověřoval. Další právní otázkou je, zda již samotné nesledování provozu za sebou neznačí porušení povinnosti podle §21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., jelikož je nemožné, aby žalovaný sledoval provoz za sebou a přitom žalobce neviděl. Dovolatel dále tvrdí, že žalovaný porušil ustanovení §18 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. tím, že s automobilem bezdůvodně zastavil, a odvolací soud pochybil, pokud takové jednání žalovaného nekvalifikoval jako porušení pravidel silničního provozu a nezkoumal, zda nebylo v příčinné souvislosti se vznikem dopravní nehody, jelikož žalobce mohl bezdůvodně zastavené vozidlo žalovaného považovat za překážku v provozu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobce uvedl, že účastníci byli vyzváni k označení důkazů k prokázání všech sporných skutečností a řádně poučeni o následcích nesplnění této výzvy, a poukázal na to, že odvolací řízení je pouze neúplnou apelací a že v řízení před odvolacím soudem nedošlo k doplnění dokazování, ale k zopakování důkazů provedených soudem prvního stupně. K dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. uvádí, že pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno nebo ze kterých soud učinil logicky vadné skutkové závěry. Žalovaný neporušil §18 odst. 2 a §21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., neboť bylo prokázáno, že včas zapnul ukazatel směru jízdy v době, kdy nebyl dovolatelem předjížděn, a ani jej nemohl spatřit. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání je zčásti přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není však důvodné, a ve zbývající části posoudil dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutím odvolacího soudu (ač je jeho výrok formulován jako měnící) bylo rozhodnutí soudu prvního stupně z obsahového hlediska zčásti potvrzeno, a uzavřel, že dovolání v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaný před odbočovacím manévrem dal znamení o změně směru jízdy, najel ke středu vozovky a zpomalil odpovídajícím způsobem rychlost jízdy, přičemž vzhledem ke způsobu jízdy žalobce na motocyklu nemohl včas ve zpětném zrcátku zaznamenat, že jej začal předjíždět. Žalobce totiž na veškeré znaky chystaného odbočování nereagoval a předjížděl vlevo odbočující vozidlo žalovaného zleva a jel přitom v obci nepovolenou rychlostí. Dovolatel tyto skutkové závěry zpochybňuje uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování) a namítá, že závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování.
O nesprávné skutkové zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., se jedná v případě, že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani nevyšly v řízení nijak najevo, nebo naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, popř. v jeho hodnocení důkazů a dalších poznatků, jež vyšly v řízení najevo, je logický rozpor z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti apod., nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Nesprávnost skutkového zjištění, které je výsledkem činnosti soudu při hodnocení důkazů, lze tedy vyvodit ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl či neměl uvěřit určitému tvrzení účastníka nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Nesouhlas s hodnocením důkazů soudem totiž není sám o sobě způsobilým dovolacím důvodem.
Odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, některé důkazy zopakoval a své závěry ohledně skutečností, které z nich vyplývají, i ohledně toho, jak jednotlivé důkazy hodnotil, podrobně a logicky zdůvodnil. Důkazy, na něž dovolatel poukazuje, neobsahují žádné takové údaje, které by byly v rozporu se skutkovým závěrem odvolacího soudu, a dovolateli nelze přisvědčit, pokud sám - namísto soudu - přiřazuje jednotlivým důkazům určitou váhu a věrohodnost a provádí tak jejich hodnocení, na jehož základě dovozuje skutkový stav jiný, pro něj příznivější. Námitkou, že některým důkazům soud měl či neměl uvěřit, nelze totiž - jak bylo shora uvedeno - zjištěný skutkový stav zpochybnit. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který nepochybil, když věrohodnost svědků a relevanci jimi uváděných údajů hodnotil v souvislosti s ostatními důkazy provedenými v řízení, a v jeho hodnocení důkazů, popř. dalších poznatků, jež vyšly v řízení najevo, není ani logický rozpor. Skutkový závěr, z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, vyplývá z důkazů provedených v řízení a nejde tedy o situaci, že by při zjišťování skutkového stavu věci soud opomenul nějaké rozhodné skutečnosti, jež byly v řízení prokázány, nebo že by pro svá skutková zjištění neměl oporu v provedeném dokazování.
Z tohoto pohledu je zřejmé, že řízení před odvolacím soudem není postiženo ani vadami, které dovolatel namítá. Tvrzená nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně není vadou postupu soudu odvolacího, jehož rozhodnutí zároveň nepřezkoumatelností samo netrpí, neboť odvolací soud podrobně a výstižně vyložil, jak hodnotil provedené důkazy, jaký z nich zjistil skutkový stav a jak jej právně posoudil.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel rovněž uplatňuje jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §431 obč. zák. střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle účasti na způsobení vzniklé škody.
Toto ustanovení, které upravuje odpovědnost provozovatelů dopravních prostředků za škodu a způsob vypořádání mezi nimi při střetu provozů, navazuje na právní úpravu objektivní odpovědnosti podle ustanovení §427 a §428 obč. zák. Rozhodná je účast, kterou měli provozovatelé na způsobení celkové škody vzniklé ze střetu, tedy ty okolnosti konkrétního případu, které byly hlavními příčinami vzniklé škody. Mezi tyto okolnosti patří veškeré projevy vozidla při jeho pohybu na komunikaci, mají-li původ v jeho povaze. Protože pohyb silničních motorových vozidel po pozemních komunikacích je upraven podrobnými pravidly, je většinou součástí úvahy o účasti na střetu též posouzení, zda a jak který z účastníků tato pravidla respektoval a zda a nakolik jejich případné porušení vedlo ke střetu a ke škodlivému následku.
Domáhá-li se v posuzované věci žalobce náhrady za poškození motocyklu při dopravní nehodě, kdy došlo ke střetu dopravních prostředků, jejichž provozovateli byli oba účastníci srážky, jejich odpovědnost za škodu se posuzuje podle ustanovení §431 obč. zák. Z tohoto pohledu není namístě vytýkat odvolacímu soudu nesprávné právní závěry, neboť aplikoval odpovídající ustanovení zákona, správně je vyložil a přiléhavě zdůvodnil, jak dopadá na zjištěný skutkový stav věci. K dovolacím námitkám je třeba doplnit, že odvolací soud správně vyložil i právní úpravu týkající se pravidel pro odbočování vlevo a předjíždění.
Podle §21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. při odbočování na křižovatce nebo na místo ležící mimo pozemní komunikaci musí řidič dávat znamení o změně směru jízdy; při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti. Podle odstavce 3 věty druhé tohoto ustanovení před odbočováním vlevo se musí zařadit co nejdále vlevo v části vozovky určené pro jeho směr jízdy s ohledem na rozměry vozidla nebo nákladu a šířku vozovky.
Podle §17 odst. 1 věty první a druhé zákona č. 361/2000 Sb. se předjíždí vlevo. Vpravo se předjíždí vozidlo, které mění směr jízdy vlevo a není-li již pochybnosti o dalším směru jeho jízdy. Podle odstavce 5 písmena e) tohoto ustanovení řidič nesmí předjíždět, dává-li řidič vpředu jedoucího vozidla znamení o změně směru jízdy vlevo a není-li možné předjetí vpravo podle odstavce 1 nebo předjetí v dalším volném jízdním pruhu vyznačeném na vozovce v tomtéž směru jízdy.
Z této úpravy vyplývá povinnost řidiče odbočujícího vlevo upravit rychlost jízdy tak, aby nedošlo k ohrožení vozidla jedoucího za ním (zejména prudkým zabrzděním), a směr jízdy tak, aby jednak bylo zřejmé, že hodlá odbočovat vlevo, jednak aby vytvořil prostor pro předjetí zprava pro vozidla jedoucí za ním; povinností je samozřejmě dát znamení o změně směru jízdy před započetím těchto jízdních manévrů. Řidič vozidla jedoucího za vozidlem, které odbočuje vlevo, je oprávněn je předjet zprava, zatímco předjíždění zleva, které je jinak pravidlem, je v takové situaci výslovně zakázáno. Jestliže v posuzované věci nebylo zjištěno působení dalších okolností, které by se projevily při pohybu obou vozidel a měly pak potažmo vliv na příčiny jejich střetu, je pro posouzení míry účasti obou provozovatelů rozhodující, nakolik dostáli povinnostem vyplývajícím pro tuto typovou dopravní situaci ze zákona.
Jestliže tedy podle zjištěného skutkového stavu žalovaný před odbočováním z přímého úseku hlavní silnice dal znamení o změně směru jízdy vlevo, najel ke středu vozovky a zpomalil odpovídajícím způsobem rychlost jízdy, aniž vzhledem ke způsobu jízdy žalobce na motocyklu mohl včas ve zpětném zrcátku zaznamenat jeho předjížděcí manévr, je správný závěr odvolacího soudu o výlučné účasti žalobce na způsobení vzniklé škody. Žalobce totiž na veškeré znaky chystaného odbočování nereagoval a předjížděl vlevo odbočující vozidlo žalovaného zleva a jel přitom v obci nepovolenou rychlostí; byl to tedy on, kdo způsobem své jízdy vyvolal střet vozidel. Podle dovolatele povinnost odbočujícího řidiče nezahrnuje pouze povinnost zapnout ukazatel změny směru, ale také povinnost dbát zvýšené opatrnosti a neohrozit řidiče jedoucí za ním, případně přerušit odbočovací manévr a zabránit tak hrozícímu střetu s tím, že již samotné nesledování provozu za sebou značí porušení povinnosti o odbočování. Takové argumentaci nelze přisvědčit, neboť způsob jízdy žalovaného předtím, než začal odbočovat, nepředstavoval ohrožení za ním jedoucího vozidla, vždyť zpomalením ani najetím ke středu vozovky nebyla situace žalobce nepříznivě ovlivněna. Došlo-li ke střetu vozidel poté, co žalovaný začal odbočovat, zatímco žalobce jej v tu chvíli již předjížděl zleva, nejde o situaci předvídanou ustanovením §18 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. Tvrzení dovolatele, že žalovaný porušil toto ustanovení tím, že bezdůvodně zastavil a žalobce ho mohl považovat za překážku v provozu, je pak tzv. novotou v dovolacím řízení, kterou zákon nepřipouští (§241a odst. 4 o.s.ř.).
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů správný, proto Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zčásti zamítl.
Aby bylo dovolání přípustné také v části, kterou dovolatel napadá potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, musel by Nejvyšší soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Protože však důvody, pro které napadené rozhodnutí v části přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. obstálo a které byly shora vyloženy, platí i pro tuto část dovolání, nelze napadené rozhodnutí v této části považovat za zásadně právně významné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., a dovolací soud je proto v tomto rozsahu odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem. Výše odměny byla vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (355.659,- Kč), podle §3 odst. 1 bod 8 a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., sazba byla snížena na o 50 % podle §18 odst. 1 věty první citované vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon – vyjádření k dovolání) na výsledných 21.460,- Kč; žalovanému kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu