ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.1812.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 1812/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně J. P. , zastoupené JUDr. Pavlem Ondrou, advokátem se sídlem Praha 2, Tylovo nám. 699/1, proti žalovaným: 1) městské části Praha 11 , se sídlem Praha 4, Ocelíkova 672/1, 2) Technické správě komunikací hl. m. Prahy, příspěvkové organizaci, IČO 63834197, se sídlem Praha 1, Řásnovka 770/8, zastoupené JUDr. Michaelou Strnadovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Stroupežnického 30, 3) hlavnímu městu Praha , se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem Praha 2, Na Slupi 15, 4) České republice – Ministerstvu financí , se sídlem Praha 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 17/736, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 301/2006, o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2011, č.j. 13 Co 73/2011-287, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 mezitímním rozsudkem ze dne 27. 7. 2010, č.j. 42 C 301/2006-238, rozhodl, že za škodu vzniklou úrazem žalobkyně dne 23. 12. 2004 odpovídá třetí žalovaný, proti první, druhé a čtvrté žalované soud žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 23. 12. 2004 dopoledne upadla na zledovatělém chodníku, kde se smekla a zlomila si nohu. Místem úrazu byl pozemek p.č. 2014/1 v k.ú. Chodov, jehož vlastníkem je třetí žalovaný. Soud prvního stupně se na základě předchozího zrušujícího rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 469/2008 zabýval otázkou, zda se úraz stal na místní či účelové komunikaci, a dospěl k závěru, že se ve smyslu ustanovení §7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, jednalo o místní komunikaci, proto se odpovědnost třetího žalovaného jako vlastníka komunikace posuzuje podle §27 odst. 3 citovaného zákona. Vlastnické právo na třetího žalovaného přešlo na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, když sice na předmětný pozemek byl uplatněn restituční nárok, nicméně, jak vyplývá ze spisu Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha, sp. zn. PÚ 1219/92/6, restituenti v řízení nebyli úspěšní, takže nemůže obstát námitka třetího žalovaného, že není vlastníkem vzhledem k blokačnímu ustanovení §4 zákona č. 172/1991 Sb. Soud prvního stupně uzavřel, že odpovědnou osobou je výlučně třetí žalovaný, a neshledal žádné spoluzavinění žalobkyně na vzniku škody.
K odvolání třetího žalovaného do výroku o věci samé a druhé žalované do výroku o náhradě nákladů řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 2011, č.j. 13 Co 73/2011-287, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé tak, že odpovědnost hlavního města Prahy je dána ze 3/4, dále rozsudek potvrdil ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhou a čtvrtou žalovanou, ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil; ve vztahu mezi žalobkyní a druhou a čtvrtou žalovanou nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou charakteru předmětné komunikace, tedy tím, zda se jedná o komunikaci místní, jak uzavřel soud prvního stupně, či zda jde o komunikaci účelovou. Ze sdělení Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 21. 7. 2008 soud zjistil, že chodník není zařazen do sítě místních komunikací, proto se jedná o komunikaci účelovou s veřejným přístupem. V tomto případě odpovědnost za škodu nevyplývá z ustanovení §27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., ale je třeba ji posuzovat podle obecných ustanovení o náhradě škody, tedy podle ustanovení §420 a §415 obč. zák., a jde na rozdíl od speciální úpravy o odpovědnost subjektivní, kdy je třeba zkoumat otázku zavinění. K okolnostem vzniku škody soud uvedl, že dne 23. 12. 2004 měla žalobkyně dovolenou a byla doma se svým synem. Po 9.00 hodině se rozhodla zajít na poštu, kde chtěla vyzvednout balík, cestou pak došlo k pádu na zledovatělém chodníku, při kterém žalobkyně utrpěla úraz. Z výpovědi svědků vyplývá, že chodník (komunikace), který se běžně užívá jako cesta ze sídliště na poštu a do školy, v rozhodné době nebyl ošetřen, tvořila se ledovka a všichni chodci měli na něm problém s chůzí. Odvolací soud na základě doplněného dokazování dospěl k závěru, že třetí žalovaný porušil prevenční povinnost, když jednak cesta nebyla v inkriminované době řádně ošetřena ani posypem ani chemicky, ač bylo předem s předstihem více než 12 hodin známo, že dojde ke změně počasí a bude se tvořit ledovka, žalovaný neučinil nic ani v tom smyslu, že by například na cestu umístil upozornění, že nebude možné v případě náhlých klimatických změn cestu řádně udržovat. Obecnou prevenční povinnost porušila podle odvolacího soudu též žalobkyně, která ač věděla, že se tvoří ledovka, měla celý den dovolenou a nebyla nucena v ranních hodinách odejít na poštu, přesto tak učinila a nepřizpůsobila své chování momentálním povětrnostním okolnostem. Míru spoluzavinění žalobkyně ve světle shora uvedených skutečností odvolací soud hodnotil v rozsahu 1/4, takže odpovědnost třetího žalovaného za vzniklou škodu je dána ze 3/4.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn ve výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně, podal třetí žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a uplatňuje důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že mu nevznikla odpovědnost podle §420 ve spojení s ustanovením §415 obč. zák., neboť škodu, která žalobkyni vznikla, nezavinil. Nebylo totiž objektivně možné, aby předmětný chodník pravidelně udržoval. V kritický den pokryla celé území Prahy ledovka a nebylo v jeho silách v rozmezí několika hodin zabezpečit údržbu všech pěších komunikací v jeho vlastnictví do té míry, aby předešel možnému vzniku škody. Označuje za absurdní názor odvolacího soudu, že by musel označit všechny pěší komunikace v jeho vlastnictví. Nesouhlasí s odvolacím soudem ohledně závěru, že spoluzavinění žalobkyně je dáno pouze z ¼. Poukazuje na skutečnost, že žalobkyn ě přestože věděla o tvorbě ledovky na celém území ČR, rozhodla se v dopoledních hodinách jít na poštu a nechat svého sedmiletého syna samotného doma, ačkoli tak mohla učinit v hodinách odpoledních a vzít svého syna s sebou, neboť měla celý den dovolenou. Uvedeným jednáním tak porušila svou prevenční povinnost podle ustanovení §415 obč. zák., když nepřizpůsobila své chování povětrnostním okolnostem, ačkoli mohla. Chování žalobkyně tak bylo podle dovolatele jedinou příčinou vzniku škody. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání třetího žalovaného se žalobkyně vyjádřila s tím, že rozsudkem odvolacího soudu sice došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně, avšak ve prospěch třetího žalovaného, proto by mělo být předmětné dovolání odmítnuto, jelikož z dovolání není patrné, v čem by měl rozpor ve skutkových zjištěních spočívat, a právní posouzení věci je podle žalobkyně správné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [(písm. a)], jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [(písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [(písm. c)].
Předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. splněny nejsou, jelikož ve skutečnosti má rozhodnutí odvolacího soudu povahu měnícího rozsudku pouze v rozsahu ¼ uplatněného nároku (a v tomto rozsahu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve prospěch třetího žalovaného, který tudíž není oprávněn do měnícího výroku podat dovolání), zatímco v rozsahu ¾ nároku jde z obsahového hlediska o rozsudek potvrzující, proti němuž by přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto ustanovení bylo sice nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby je však součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu.
Uplatňuje-li dovolatel dovolací důvod skutkové povahy, jde o důvod nezpůsobilý (§237 odst. 3, §241a odst. 3 o. s. ř.).
Navrhuje-li dovolatel provedení dalších důkazů, přehlíží, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§241a odst. 4 o. s. ř. ) a dokazování provádí dovolací soud jen k prokázání důvodů dovolání (§243a odst. 1 o. s. ř.), proto je-li jediným způsobilým dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, je dokazování tohoto dovolacího důvodu z povahy věci vyloučeno.
Odpovědnost za škodu vzniklou uživateli účelové komunikace se posuzuje podle občanského zákoníku, jak ostatně i za předchozí právní úpravy dovodila judikatura (srov. rozsudek 1 Cz 61/1988, na nějž odkázal soud prvního stupně, a za účinnosti nynější právní úpravy např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 65/2005). Základ odpovědnosti třetího žalovaného za škodu na zdraví žalobkyně dovodil tedy odvolací soud správně z ustanovení §420 obč. zák. za porušení prevenční povinnosti třetího žalovaného při zimní údržbě komunikace ve smyslu §415 obč. zák., a v tomto směru mu nelze vytknout pochybení při právním posouzení věci. Porušení prevenční povinnosti žalovaného nespočívá jen v nedostatečné zimní údržbě cesty pro pěší, nýbrž i v chybějícím upozornění chodcům pro případ, že by včasné odstranění následků klimatických jevů nebylo v zimním období možné. I takové opatření by totiž mohlo škodě, jež vznikla, zabránit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006).
V rozsahu, v jakém se sám poškozený podílel na způsobení škody, není dána odpovědnost toho, kdo za škodu odpovídá. Chybí totiž jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce. Porušení prevenční povinnosti samotným poškozeným může zakládat jeho spoluzavinění na vzniku škody (§441 obč. zák.), neboť je povinností každého chovat se tak, aby nezpůsobil škodu, a to nejen ve vztahu k ostatním, ale i vůči sobě samému. Jestliže odvolací soud uzavřel, že žalobkyně nese škodu sama v rozsahu 1/4, protože úraz si částečně způsobila vlastní neopatrností, a to s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti, nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že by ve věci rozhodl nesprávně, když zvážil, jak která okolnost se podílela na vzniku škody (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006).
Pokud dovolatel dále hodnotí, jak která okolnost na jeho straně a na straně žalobkyně přispěla či nepřispěla ke vzniku škody, jejíž náhrada je požadována, a dovozuje, že jedinou příčinou škody bylo chování žalobkyně, je třeba zdůraznit, že otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001), a jako taková – jak již bylo řečeno – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Ustanovení §441 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké okolnosti na straně poškozeného a v jaké míře se podílely na vzniku škody. Vzhledem k tomu, že aplikace relativně neurčité hypotézy na konkrétní případ je závislá na zhodnocení individuálních okolností dané věci a je spjata s posouzením jedinečného skutkového základu, není zobecnitelná, a nemá tak zpravidla zásadní právní význam. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud [jde-li o dovolání, jež může být přípustné pouze dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010). O takový případ se však v souzené věci nejedná. Na občanech lze stěží rozumně požadovat, aby 23. 12. za účelem eliminace rizika uklouznutí na zasněženém či namrzlém chodníku neopouštěli svá obydlí, dokud se nezlepší povětrnostní podmínky, jak dovozuje dovolatel. Okolnost (zdůrazňovaná dovolatelem), že žalobkyně nechala svého sedmiletého syna samotného doma, ač mohla jít na poštu až odpoledne a vzít ho s sebou, neboť měla celý den dovolenou, není pro posouzení věci dle §441 obč. zák. relevantní.
Protože dovolání třetího žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud proto jeho dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť dovolání směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto mimo jiné o odvolání třetího žalovaného proti mezitímnímu rozsudku soudu prvního stupně; o všech dosavadních a dalších nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a třetím žalovaným bude proto rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu