ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.2345.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 2345/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně M. M., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Praha 1, Politických vězňů 21, proti žalované GynCentrum, spol. s r.o., se sídlem Praha 9 - Hloubětín, Hloubětínská 3/13, zastoupené JUDr. Ludvíkem Hynkem, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské nám. 37, o 1.067.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 17/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2009, č. j. 29 Co 254/2009-40, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Viktora Paka, advokáta se sídlem Praha 1, Politických vězňů 21.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 11. 2009, č. j. 29 Co 254/2009-40, potvrdil rozsudek pro uznání ze dne 2. 4. 2009, č. j. 19 C 17/2009-19, jímž Obvodní soud pro Prahu 9 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.067.400,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že ve smyslu ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, neboť žalovaná se v třicetidenní lhůtě stanovené ve výzvě podle §114b o. s. ř. nevyjádřila k žalobě, jež jí byla doručena dne 11. 2. 2009, a ani nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom brání. Nastala proto podle §114b odst. 5 o. s. ř. fikce uznání nároku a na tom nemohla nic změnit ani námitka žalované, že vyhovění výzvě zabránil zhoršený zdravotní stav jejího právního zástupce, který nebyl schopen zajistit vyhotovení vyjádření ve věci. Odvolací soud uzavřel, že nic nebránilo žalované ani jejímu právnímu zástupci, aby soudu prvního stupně sdělili důvod bránící ve splnění výzvy soudu ještě před uplynutím uvedené lhůty. Návrh žalované na přistoupení vedlejšího účastníka do řízení podle §93 o. s. ř. soud neakceptoval s ohledem na stanovisko označeného subjektu.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Vadu řízení spatřuje v tom, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s jejím tvrzením o tak závažném důvodu, který neumožnil byť jen sdělit soudu, že nastal vážný důvod bránící včasnému podání písemného vyjádření. Další vadu spatřuje v nesplnění podmínek pro vydání usnesení s výzvou k vyjádření podle §114b o. s. ř. a poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1109/2004. Uvádí, že z obsahu spisu nevyplývaly žádné mimořádné skutečnosti vedoucí k závěru, že bez písemného vyjádření žalované nemůže být první jednání ve věci připraveno tak, aby při něm bylo rozhodnuto. Předpokládat možnost rozhodnutí ve věci při prvním jednání soudu v tomto případě je naprosto nereálné, zejména proto, že ve většině případů je vyhotovován znalecký posudek pro stanovení výše náhrady škody a v tomto směru je možná dohoda účastníků za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované (pojišťovny). Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že považuje rozsudky soudů obou stupňů za správné, v napadeném rozhodnutí nespatřuje zásadní význam, neboť věc nebyla řešena z hlediska odpovědnosti žalované za škodu a nelze spatřovat vadu řízení v tom, že soud žalovanou vyzval k vyjádření. Odvolací soud se řádně vypořádal se všemi námitkami žalované a žalobkyně považuje její dovolání za nedůvodné a navrhla jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen pro řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Žádná z námitek v dovolání nepředstavuje otázku zásadního právního významu.
K námitkám, jež zpochybňují závěr odvolacího soudu o fikci uznání nároku uplatněného žalobou, lze odkázat na závěry formulované právě v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněném pod č. 21 Sbírky rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, totiž že podal-li žalovaný vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (§114b odst. 5 o. s. ř.).
V dané věci žalovaná na výzvu soudu prvního stupně podle ustanovení §114b o. s. ř. k podání písemného vyjádření ve věci písemné vyjádření ve stanovené lhůtě nepodala a ani soudu nesdělila, že by jí v tom bránil vážný důvod. Písemné vyjádření pak podala opožděně dne 5. 5. 2009 s tím, že dne 9. 3. 2009, krátce před uplynutím lhůty pro vyjádření, se zdravotní stav jejího právního zástupce natolik zhoršil, že mu byl lékařkou nařízen klid na lůžku, a předložila doklad o jeho dočasné pracovní neschopnosti. Názor odvolacího soudu, že tvrzený vážný důvod nemohl vést k závěru o tom, že fikce uznání nároku nenastala, neboť jí samotné v žádném případě nemohl zabránit, aby o tomto důvodu ve stanovené lhůtě vyrozuměla soud prvního stupně, plně respektuje uvedené závěry judikatury. Dovolací soud nemá důvod ani v dané věci se od těchto závěrů odchýlit a napadenému rozsudku tak nelze připisovat zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a to ani z hlediska námitky, že nebyly splněny předpoklady pro vydání usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř.
Podmínkou pro vydání této výzvy není, že věc musí být při jediném jednání rozhodnuta, předpokladem pro vydání tohoto usnesení je jak povaha věci vyžadující mimořádně obtížně zjišťování skutkového stavu, tak i jiné okolnosti případu, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nebude první jednání připraveno tak, aby bylo vůbec možno při něm rozhodnout. Vydání usnesení podle §114b o.s.ř. je vyloučeno jen ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 173/2004). Ovšem žaloba o náhradu škody na zdraví způsobené při chirurgickém zákroku ve zdravotnickém zařízení obvykle vyžaduje podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání.
Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustný.
Proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé a přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud proto dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Za situace, kdy dovolání bylo odmítnuto, náleží žalobkyni náhrada nákladů dovolacího řízení vzniklých v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za tento úkon právní služby náleží odměna za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč [odměna z částky určené podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 5. vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, krácená dvakrát o polovinu podle §18 odst. 1, §15 a §14 odst. 1 téže vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb. v částce 300,- Kč, vše zvýšeno o 20% DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. celkem 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2012
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu