ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.2528.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 2528/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně KÁMEN Zbraslav, spol. s r. o. , IČO 45798222, se sídlem Praha 5, Žitavského 1178, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 16, proti žalovanému Z. H. , zastoupenému JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Praha 9, Jandova 8, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 85/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2011, č.j. 53 Co 435/2010-251, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Stránského, advokáta se sídlem Praha 9, Jandova 8, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady škody ve výši 940.986,- Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout tím, že žalovaný uzavřel přístupovou komunikaci do dobývacího prostoru kamenolomu provozovaného žalobkyní, čímž mělo dojít k zastavení výroby, znemožnění expedice z kamenolomu, přerušení dodávek kamene do betonárny a nutnosti vybudovat náhradní komunikaci za účelem zpřístupnění dobývacích prostor.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 24. 3. 2010, č.j. 9 C 85/2006-202, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zjistil, že v letech 1981-1983 byla zbudována komunikace ke kamenolomu, která byla kolaudována jako účelová komunikace využívaná ze strany organizací oprávněných těžit výhradní ložiska. Žalovaný se stal na základě kupní smlouvy ze dne 12. 1. 2005 vlastníkem pozemku, přes který uvedená komunikace vede. Dne 3. 5. 2005 byla na dobu 2 – 3 hodin žalovaným uzavřena část účelové komunikace vedoucí přes jeho pozemek v délce přibližně 80 m za pomoci signální pásky a asistenční služby. Žalobkyně téhož dne započala s budováním náhradní přístupové komunikace k dobývacímu prostoru. Na žádost žalobkyně byl vypracován znaleckým ústavem posudek, který dospěl k závěru, že v důsledku zastavení výroby a zamezení expedice vznikla žalobkyni škoda ve výši 325.500,- Kč, náklady na výstavbu a odstranění provizorní komunikace činily 603.900,- Kč a náklady na uhrazení pokut 100.000,- Kč. Dne 3. 5. 2005 nebyla komunikace v části ležící na pozemku žalovaného průjezdná a všichni zaměstnanci kamenolomu pracovali na zbudování komunikace náhradní. Na základě zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by došlo k zastavení výroby a expedice z kamenolomu, kamenivo se expedovalo, avšak v nižším objemu než byl denní průměr; přehrazení komunikace na pouhé 2-3 hodiny na průběh výroby nemělo vliv a nebyla ohrožena činnost betonárky, kam byl materiál dodáván. V lomu se neustále pracovalo, v případě vzniku prodlevy v expedici bylo možno těžit do zásoby. Pokud výroba neprobíhala v odpoledních hodinách, stalo se tak podle soudu v důsledku protiprávního jednání žalobkyně, která přistoupila k budování náhradní komunikace bez stavebního povolení v chráněné přírodní lokalitě. Zavinění žalovaného na vzniku škody tak nebylo dáno a byla přerušena i příčinná souvislost mezi jeho jednáním a tvrzeným následkem. Soud zdůraznil, že kamenivo zůstalo v dispozici žalobkyně a bylo expedováno v následujících dnech, proto nedošlo k žádnému omezení dodávky pro koncového zákazníka. Také tvrzené zmenšení majetku žalobkyně spočívající v zaplacení uložených pokut za neoprávněně budovanou náhradní komunikaci a v nákladech na odstranění této komunikace nevzniklo v důsledku jednání žalovaného, nýbrž v důsledku protiprávního jednání žalobkyně.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 2. 2011, č.j. 53 Co 435/2010-251, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu žalobkyně v převážné části neprokázala, že by jí škoda vznikla, v části zbývající pak tvrzený úbytek v její majetkové sféře nelze přičítat žalovanému, když jde o náhradu nákladů, které žalobkyně vynaložila na zbudování náhradní komunikace a její odstranění, a na peněžité sankce, jimiž byla za toto své protiprávní jednání postižena. K tvrzené nemožnosti výroby kameniva odvolací soud uvedl, že byla-li podstatná část denní produkce spotřebována na náhradní komunikaci, na jejímž budování se podíleli všichni zaměstnanci, není dána příčinná souvislost s jednáním žalovaného, naopak toto jednání jako protiprávní a nepřiměřené zatěžuje výlučně žalobkyni. Odvolací soud poukázal na to, že žalobkyně neprokázala, že by v kritické době nemohla těžit, a zdůraznil, že znalecký posudek výslovně hovoří o ztrátách předvídatelných, jejich vznik v důsledku jednání žalovaného však rovněž nebyl prokázán.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně obsáhlé dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci a vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vytýká odvolacímu soudu, že v rozporu s procesním právem požadoval po žalobkyni povinnost vyvracet opačná tvrzení protistrany. Namítá, že odvolací soud nesprávně hodnotil jí předložené důkazy, zejména účetní a provozní doklady ke stavu provozu kamenolomu, pominul předložený znalecký posudek, nerespektoval závěr znalce o „předvídatelných“ ztrátách a nahradil jej vlastním názorem. Má za to, že odvolací soud své rozhodnutí řádně nezdůvodnil, když odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Odmítá též úvahy odvolacího soudu vztahující se k postupu žalobkyně při budování náhradní přístupové cesty ke kamenolomu a od těchto úvah dovozovanou absenci vzniku škody na straně žalobkyně v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaný ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že není dána jeho odpovědnost, jelikož ke vzniku škody na straně žalobkyně nedošlo v důsledku jeho jednání, nýbrž výroba byla zastavena kvůli převedení zaměstnanců žalobkyně na vybudování nelegální cesty. Žalobkyní uplatňované dovolací důvody označuje za nezpůsobilé založit přípustnost dovolání a jí vznášené otázky nepokládá za zásadně významné. Dovolání považuje za nepřípustné, nedůvodné a účelové a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně zamítl a přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [(písm. a)], jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [(písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [(písm. c)].
Předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. splněny nejsou, zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby je však součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu.
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V řízení o náhradu škody je žalobce (poškozený) povinen tvrdit a prokázat splnění všech podmínek odpovědnosti za škodu ve smyslu ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. (s výjimkou zavinění, které se předpokládá). Závěr odvolacího soudu, že žalobkyni nelze přiznat požadované plnění, pokud neprokázala vznik škody, je v souladu s ustálenou judikaturou (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1409/2003, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1394/2007, uveřejněného pod č. 59/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje dovolatelka především v nesprávném hodnocení důkazů, resp. v tom, že skutková zjištění učiněná z předloženého znaleckého posudku neodpovídají jeho obsahu. Pokud tedy žalobkyně nesouhlasí se závěrem, že na její straně ke vzniku škody v důsledku jednání žalovaného nedošlo, a odůvodňuje své dovolání tím, že odvolací soud nehodnotil správně jí předložený listinný důkaz - znalecký posudek č. 1325-62/29 ze dne 28. 5. 2009 vypracovaný Ústavem kvalifikovaným pro znaleckou činnost INFO 7- znalecká organizace, s. r. o., popřípadě další provedené důkazy, nesouhlasí se skutkovým závěrem učiněným na základě dokazování a vznáší námitky či připomínky k hodnocení důkazů při zjišťování vzniku tvrzené škody a jejích příčin; je tedy zřejmé, že v tomto směru dovolatelka napadá nikoliv právní, nýbrž skutkový závěr soudu, který je výsledkem hodnocení důkazů provedených v řízení.
Pochybení při hodnocení důkazů projevující se rozporem skutkových zjištění s obsahem konkrétních důkazů, popř. pominutí skutečností z provedených důkazů vyplývajících, však lze namítat toliko prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod je uplatnitelný pouze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§241a odst. 3 o. s. ř.) a přípustnost dovolání nezakládá; pro přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou relevantní pouze v dovoláním napadeném rozhodnutí řešené právní otázky (§237 odst. 3 o. s. ř.).
K vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [stejně jako k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] sice dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny, avšak pouze je-li dovolání již jinak přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), vady samotné přípustnost dovolání nezakládají, nejedná-li se o řešení sporného výkladu procesněprávních otázek, jimž lze z pohledu obecné soudní praxe přiznat zásadní právní význam, a podřaditelných tak dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelkou namítané nedostatečné odůvodnění rozsudku takovou otázku zásadního právního významu nepředstavuje, a takto vytčená vada řízení proto rovněž nebyla způsobilá přípustnost dovolání založit.
Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro výši ušlého zisku je rozhodující, jakému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce, tedy konkrétně o jaký reálně dosažitelný (nikoli hypotetický) prospěch poškozený přišel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005). Nelze tudíž přisvědčit názoru dovolatelky, že pro posouzení vzniku a výše škody je postačujícím důkazem pokles produkce a expedice v daném období, a že je tudíž bez významu, zda v důsledku přehrazení komunikace dovolatel nesplnil závazky vůči svým odběratelům a zda byl za nesplnění závazků nějak sankcionován.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 86/2002). Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/1998). Pokud odvolací soud uzavřel, že důkazní břemeno ohledně vzniku škody a její příčinné souvislosti s jednáním žalovaného leží na žalobci, přičemž nekladl na žalobce požadavek vyvrátit tvrzení žalovaného, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou, a nejde tudíž o otázku zásadního právního významu.
Jelikož v dané věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 12.360,- Kč včetně 20 % DPH (§3 odst. 1 bod 5, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. května 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu