ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.2930.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 2930/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce Ing. F. L. , zastoupeného JUDr. Petrem Svatošem, advokátem, se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Sadová 1585/7, proti žalovanému JUDr. Ludvíku Suchánkovi, se sídlem Krnov, Revoluční 30, správci konkursní podstaty úpadce Státního statku Staré Město, státního podniku, se sídlem ve Starém Městě, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované České kanceláře pojistitelů, se sídlem Praha 5, Štefánikova 32, zastoupené Českou pojišťovnou a. s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 7 C 54/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. února 2010, č.j. 57 Co 411/2009-224, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném podle §449 obč. zák. domáhal náhrady nákladů na výpomoc v domácnosti za období od listopadu 2003 do června 2008 ve výši 251.672,- Kč a 196.268,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že utrpěl poškození zdraví při dopravní nehodě způsobené zaměstnancem právního předchůdce Státního statku Staré Město, jeho zdravotní stav se zhoršuje, je odkázán na pomoc manželky, přičemž náklady na výpomoc v domácnosti jsou hrazeny z titulu pojištění jen zčásti.
Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově rozsudkem ze dne 15. 5. 2009, č.j. 7 C 54/2005-206 (vydaným poté, co byl jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 1. 3. 2007, č.j. 7 C 54/20005-131, zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2007, č.j. 57 Co 547/2007-154), žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Mezi účastníky je nesporné, že žalobce v minulosti utrpěl závažné poškození zdraví, za něž z titulu právního nástupnictví odpovídá žalovaný. Zdravotní stav žalobce vyžaduje pomoc další osoby. Pomoc mu poskytuje manželka, přičemž se jedná o úkony a ošetřování nad rámec běžné pomoci mezi manžely a péče o domácnost, a ze strany vedlejšího účastníka byla žalobci v předmětném období náhrada nákladů na výpomoc v domácnosti poskytována; od ledna 2007 je žalobci vyplácen Magistrátem města Olomouc rovněž příspěvek na péči podle zákona č. 108/2006 Sb. K výzvě soudu podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. žalobce předložil tzv. modelový denní pracovní výkaz manželky při péči o žalobce a rozepsal požadované denní částky (po započtení plnění poskytovaného vedlejším účastníkem a Magistrátem města Olomouce) za celé dotčené období.
Soud prvního stupně uzavřel, že v případě žalobce je nutné zahrnout mezi účelně vynaložené náklady podle §449 odst. 1 obč. zák. i náklady spojené s pomocí jiné osoby – manželky; žalobce však nedoložil, jak se tvrzená škoda promítla do jeho majetkové sféry.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 2. 2010, č.j. 57 Co 411/2009-224, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud konstatoval, že s ohledem na zdravotní stav žalobce je možno náklady vynaložené na péči jiné osoby za účelem zlepšení nebo obnovení jeho zdraví zahrnout pod pojem účelně vynaložené náklady ve smyslu ustanovení §449 odst. 1 obč. zák., přičemž je však nezbytné, aby žalobce zcela konkrétně doložil, jak se vzniklá škoda promítla do jeho majetkové sféry. Žalobce sice soudu předložil souhrn denních částek, které by mu měly za předmětné období náležet, neuvedl však žádné konkrétní náklady, které vedly ke zmenšení jeho majetkového stavu. Žalobce tak nedostál své povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Proto také nebyly splněny podmínky pro postup podle §136 o. s. ř., neboť soud neměl k dispozici žádné relevantní podklady pro určení výše nároku úvahou. Úpravu ohodnocení pečovatelských úkonů podle vyhlášky č. 182/1991 Sb. by pro určení hodnoty péče poskytované žalobci jeho manželkou bylo možno užít pouze podpůrně a za předpokladu, že by žalobce konkretizoval tvrzení ohledně majetkové újmy, jež mu měla vzniknout.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s odůvodněním, že napadeným rozsudkem řešená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Za zásadní považuje otázku okamžiku vzniku škody ve smyslu §449 odst. 1 obč. zák. v případě, kdy ošetřovatelské úkony provádí manžel poškozeného. Domnívá se, že v takovém případě škoda vzniká v okamžiku realizace ošetřovatelského úkonu, neboť s ohledem na specifika vztahu mezi manžely (zákaz zaměstnávání mezi manžely, veškeré finanční prostředky v režimu společného jmění manželů) nejsou, ani nemohou být, za poskytování ošetřovatelské péče či výpomoc v domácnosti fakticky vynakládány prostředky z majetku poškozeného, které by bylo možno v soudním řízení jednoznačně doložit. Samotné vyčíslení škody je dle dovolatele pouze technickou záležitostí. Závěr, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí, v podstatě zbavuje poškozeného, jemuž je ošetřovatelská péče poskytována manželkou, možnosti domáhat se náhrady nákladů účelně vynaložených v souvislosti s léčením; tím dochází k porušení principu rovnosti. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v daném případě nejde (odlišné rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku vázanosti právním názorem vyjádřeným ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu) a Nejvyšší soud neshledal ani přípustnost dovolání podle písmene c), které vyžaduje, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím zásadního právního významu.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Otázkou aplikace §449 obč. zák. v případě, kdy poškozený bezúplatně přijímá péči osob blízkých, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a formuloval závěr, že poškozenému, jenž prostředky na zajištění ošetřovatelské péče sám nevynakládá, nelze ve smyslu ustanovení §449 odst. 3 obč. zák. přiznat náhradu nákladů, které nevynaložil. Jelikož v době léčení poškozeného se na činnostech směřujících ke zlepšení jeho zdravotního stavu mohou podílet i jiné osoby, občanský zákoník v ustanovení §449 odst. 3 tyto osoby výslovně legitimuje k uplatnění nároků vlastním jménem. Účelně vynaložené náklady léčení tedy není možno nahradit jinému, než tomu, kdo je skutečně vynaložil a kdo tedy má přímý nárok na jejich náhradu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2079/97, publikovaného pod č. 30/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a odůvodnění rozsudku téhož soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2365/2008).
V posuzovaném případě je podstatný rovněž charakter plnění, jehož náhrada je požadována. Jak vyjádřil Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2365/2008, ustanovení §449 odst. 1 obč. zák. zakládá - jako jeden z nároků ze škody na zdraví upravených v ustanoveních §444 až §449a obč. zák. - nárok na náhradu nákladů léčení, jejichž účelem je obnovení zdraví nebo alespoň zlepšení zdravotního stavu poškozeného po úrazu, nikoliv nákladů, byť skutečně vynaložených, na zajištění pomoci při životních úkonech poškozeného či zajištění chodu jeho domácnosti, které poškozený vzhledem k trvalým následkům poškození zdraví nemůže sám vykonávat. Výdaje na úkony, které pro poškozeného vykonává jiná osoba, jsou tedy podřaditelné pod §449 obč. zák., jen jde-li o náklady spojené s léčením poškozeného (srov. rovněž např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2456/2008). Odškodnění jiných nákladů spojených s péčí o poškozeného a jeho domácnost platná občanskoprávní úprava neumožňuje a soud nemůže svým rozhodnutím konstituovat nárok na náhradu škody, který není upraven v zákoně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4576/2008, ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. II.ÚS 2523/11).
Nejvyšší soud nemá důvod se od uvedených právních názorů odchylovat, proto neshledal rozhodnutí odvolacího soudu spočívající na závěru, že pokud žalobce neprokázal, že jemu samému vznikly náklady v souvislosti s poskytováním péče směřující k obnovení nebo zlepšení jeho zdravotního stavu, není jím uplatněný nárok důvodný, zásadně významným po stránce právní ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy ostatním účastníkům náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu