ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.3086.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 3086/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně L. K. , zastoupené JUDr. Robertem Jehne, advokátem se sídlem Praha 1, Washingtonova 1567/25, proti žalované Generali Pojišťovně, a.s. , IČO 61859869, se sídlem Praha 2, Bělehradská 132, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 18 C 204/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2011, č.j. 16 Co 34/2011-102, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 96.235,- Kč s příslušenstvím z důvodu, že dne 25. 8. 2006 při dopravní nehodě byla poškozena na zdraví, v období od 25. 8. 2006 do 27. 11. 2006 byla v pracovní neschopnosti a v důsledku toho přišla o část podílu na zisku ze společného podnikání s manželem.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 7. 7. 2010, č.j. 18 C 204/2009-82, uložil žalované pojišťovně zaplatit žalobkyni 96.235,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud zjistil, že žalobkyně utrpěla v důsledku dopravní nehody ze dne 25. 8. 2006, kterou nezavinila, poškození zdraví a v období od 25. 8. 2006 do 27. 11. 2006 byla v pracovní neschopnosti. Před dopravní nehodu pracovala jako osoba samostatně výdělečně činná a spolupracující osoba ve „firmě“ svého manžela. V letech 2003 až 2005 činil podíl žalobkyně na příjmech firmy 50 %. V roce 2006 představoval podíl na zisku částku 237.685,- Kč, celkový zisk firmy byl 700.743,- Kč, tedy podíl manžela žalobkyně na příjmech a výdajích v roce 2006 činil 66,081%. Žalobkyni byla z nemocenského pojištění vyplacena částka 16.450,- Kč; částku ve výši 96.236,- Kč žalobkyně uplatnila u žalované jako náhradu škody, žalovaná však této žádosti nevyhověla. Po právní stránce soud posoudil věc podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, podle kterého škodu způsobenou žalobkyni dopravní nehodou ze dne 25. 8. 2006 je povinna nahradit žalovaná, neboť osoba, která způsobila dopravní nehodu, měla v rozhodném období u žalované sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. Žalovaná částka však podle soudu nemohla představovat ušlý zisk, tedy to, co mělo žalobkyni v důsledku pojistné události ujít, neboť pro takový závěr zcela chyběla skutková tvrzení. Soud na uvedenou částku pohlížel jako na specifický druh věcné škody, která žalobkyni vznikla tím, že po dobu pracovní neschopnosti nemohla vyvíjet pracovní činnost, tudíž procentuální podíl na příjmech a výdajích při výkonu podnikatelské činnosti realizované společně s manželem za rok 2006 činil pouze 33,919 %. Z tohoto důvodu žalobě v plném rozsahu vyhověl.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 3. 2011, č. j. 16 Co 34/2011-102, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se plně se závěrem soudu prvního stupně, že se nejedná o ušlý zisk ve smyslu §6 odst. 2 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb. V daném případě by se mohlo o ušlý zisk jednat za situace, kdyby žalobkyně byla osobou vykonávající samostatnou činnost vlastním jménem a nikoli osobou „spolupracující ve firmě svého manžela“. Zdůraznil, že v řízení nebylo tvrzeno, že by firma manžela v předmětném období utrpěla ztrátu v podnikání, naopak žalobkyně tvrdila, že manžel zvýšeným úsilím vykonal práce, které by vykonávala ve firmě ona, a že firma z toho důvodu neutrpěla žádnou ztrátu. Odvolací soud nepovažoval uplatněný nárok za škodu vzniklou poškozením, zničením nebo ztrátou věci či jejím odcizením, tj. skutečnou škodu, ani jako náhradu škody na zdraví. Dospěl k závěru, že uplatněný nárok žalobkyně neupravuje žádné ustanovení o náhradě škody, resp. o jejím rozsahu, tj. zákon neupravuje odpovědnost v tomto směru, a tedy ani není založena podle §6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. povinnost žalované k požadovanému plnění. Hodnotu práce jako specifický druh věcné škody zákon nezná a její odškodnění nepředpokládá. Odvolací soud uzavřel, že soud sám nemůže rámec nároků, které se podle zákona při škodě na zdraví uspokojují, bez zákonného zmocnění překročit, neboť je zákonem vázán.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jímž odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud zejména opomněl, že firma manžela žalobkyně neutrpěla žádnou ztrátu z důvodu zvýšeného pracovního úsilí manžela, z tohoto důvodu se pak zvýšil jeho podíl na příjmech na 66 %, oproti 50 % v předchozích letech. Při výkladu ustanovení týkajícího se ušlého zisku je třeba podle názoru žalobkyně vycházet z toho, že k té části zisku, kterou poškozený získá po skončení pracovní neschopnosti vynaložením zvýšeného úsilí, se při vyčíslení ušlého zisku nepřihlíží. Podle dovolatelky nemůže mít škůdce prospěch z toho, že poškozený (resp. v daném případě spolupracující osoba) zvýšením úsilí, které po něm nelze jinak spravedlivě požadovat, dosahuje stejného výdělku. Poukazuje na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 837/06 a rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2933/2005 a 25 Cdo 1920/99. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. představuje taxativní výčet nároků poškozeného na náhradu škody, naopak je třeba považovat toto ustanovení za dispozitivní z hlediska nutnosti interpretovat jeho obsah s ohledem na potřeby skutečného života. Podle názoru dovolatelky se v daném případě jedná o specifický druh ušlého zisku, představovaný rozdílem mezi dosaženým ziskem firmy a ziskem po odpočtu zvýšeného pracovního úsilí manžela. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně se žalovaná ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu, co do jeho skutkových zjištění i právního posouzení, a navrhuje, aby dovolací soud dovolání pro (zjevnou) bezdůvodnost zamítl, popřípadě odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení věci v úvaze odvolacího soudu o výkladu ustanovení §6 odst. 2 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, pro přiznání pojistného plnění představujícího náhradu škody, jež má spočívat v tom, že žalobkyně se v důsledku poškození zdraví nemohla podílet na podnikání svého manžela v dosavadním rozsahu.
Podle §6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění účinném do 31. 12. 2007, nestanoví-li tento zákon jinak, má pojištěný nárok, aby pojistitel za něho nahradil v rozsahu a ve výši podle zvláštního právního předpisu poškozeným uplatněné a prokázané nároky na náhradu a) škody na zdraví nebo usmrcením, b) škody vzniklé poškozením, zničením nebo ztrátou věci, jakož i škody vzniklé odcizením věci, pozbyla-li fyzická osoba schopnost ji opatrovat, c) škody, která má povahu ušlého zisku, d) účelně vynaložených nákladů spojených s právním zastoupením při uplatňování nároků podle písmen a) až c), pokud ke škodné události, ze které tato škoda vznikla a za kterou pojištěný odpovídá, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti. Škoda se hradí v penězích, maximálně však do výše limitu pojistného plnění stanoveného v pojistné smlouvě.
Z této úpravy je zřejmé, že zákonné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla má zásadně pokrývat co nejširší okruh újem, které vzniknou v souvislosti s dopravními nehodami, aby jednak poškozenému byla poskytnuta možnost dosáhnout odškodnění, jednak aby i provozovatel vozidla mohl využít dobrodiní pojištění odpovědnosti za škodu vyvolanou relativně nebezpečnou činností, jíž je provoz silničního motorového vozidla. Na druhé straně však nejde o pojištění absolutní či všezahrnující, čemuž odpovídá pozitivní taxativní vymezení nároků, které jsou touto formou pojištěny; to je doplněno vymezením negativním v ustanovení §7, které naopak výslovně vyjmenovává případy, na které se pojištění nevztahuje. Konečně je tu i limit výše pojistného plnění, který doplňuje závěr o tom, že pojistné plnění je pojišťovna povinna poskytnout jen za podmínek a v rozsahu stanoveném zákonem č. 168/1999 Sb. Je proto správný závěr, že ne každá škoda (újma) vzniklá zvláštní povahou provozu motorového vozidla, za kterou odpovídá provozovatel či řidič, se odškodňuje prostřednictvím pojistného plnění, resp. že pojišťovna je povinna za odpovědnou osobu plnit poškozenému pouze tehdy, jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3521/2006). Především však je pojišťovna povinna plnit pouze na úhradu těch nároků na náhradu škody, jež mají oporu v úpravě náhrady škody obsažené v občanském zákoníku.
Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Ušlý zisk je újmou spočívající v tom, že u poškozeného nedošlo v důsledku škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo při pravidelném běhu věcí očekávat. Takovou újmou může být i ztráta očekávaného příjmu v souvislosti s výkonem podnikatelské činnosti. Při určení výše ušlého zisku se vychází z částky, kterou by za obvyklých okolností – nebýt škodní události – poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které by musel na dosažení těchto výnosů vynaložit; ušlý zisk je tedy hypotetická kategorie a jeho výše je dána rozdílem mezi celkovým příjmem z podnikání a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5059/2009).
V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně nemohla z důvodu poškození zdraví při dopravní nehodě od 25. 8. 2006 do 27. 11. 2006 vykonávat práci jako osoba spolupracující se svým podnikajícím manželem. Z tohoto důvodu se její podíl na příjmech i výdajích snížil z 50 % na 33,919 %. Manžel v předmětném období neutrpěl ztrátu v podnikání, což bylo podle tvrzení dovolatelky dáno vynaložením zvýšeného pracovního úsilí manžela. Případná náhrada za zvýšené pracovní úsilí manžela není nárokem žalobkyně.
Dovolatelce však neušel zisk ve výše vymezeném smyslu, neboť nepřišla o rozmnožení majetku, jež by mohla nebýt úrazu důvodně očekávat. Za ušlý zisk žalobkyně nelze považovat ani rozdíl mezi dosaženým ziskem jejího manžela a ziskem po odpočtu zvýšeného pracovního úsilí manžela. Nemá-li žalobkyně podle hmotného práva nárok na náhradu požadované částky vůči osobě odpovědné za škodu, nemá jej ani vůči pojišťovně, která je povinna za odpovědnou osobu poškozenému na náhradu škody plnit.
Úvahy žalobkyně o dispozitivnosti právní úpravy (tj. o možnosti odchýlit se od ustanovení zákona dohodou účastníků) jsou zcela nepřípadné. Rovněž odkazy dovolatelky na judikaturu nejsou přiléhavé. Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 837/06 se zabývá náhradou za ztrátu na výdělku při pracovním úrazu zaměstnance, jenž měl souběžně příjem z podnikání, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2933/2005 byl citovaným nálezem Ústavního soudu zrušen a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1920/99 se zabýval náhradou ušlého zisku podnikatele za dobu vazby. Jde o skutkově odlišné případy, v nichž právní otázka relevantní pro projednávanou věc nebyla řešena.
Jestliže je správný závěr odvolacího soudu, že přímý nárok žalobkyně vůči žalované pojišťovně není dán, dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není naplněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. července 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu