ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.3258.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 3258/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně V. T. , zastoupené Mgr. Ivem Žižkovským, advokátem se sídlem v Plzni – Jižním Předměstí, Martinská 10, proti žalovanému Státnímu statku Jeneč, státnímu podniku v likvidaci , se sídlem v Jenči, Karlovarská 7, IČO 16918, zastoupenému JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem v Lounech, Poděbradova 751, za účasti České pojišťovny a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 45272956 jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o 314.167,- Kč s příslušenstvím a 10.284,- Kč měsíčně, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 35 C 9/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. července 2009, č. j. 61 Co 314/2009-1056, takto:
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného platit žalobkyni počínaje dnem 1. 1. 2009 měsíční rentu 10.284,- Kč, se zamítá; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (po četných úpravách žalobního petitu jak co do rozsahu požadovaných částek, tak co do okruhu účastníků řízení) po žalovaném zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 314.167,- Kč s úrokem z prodlení z této částky a výplaty pravidelné měsíční renty ve výši 10.284,- Kč. Uvedla, že dne 16. 1. 1975 byla účastnicí dopravní nehody způsobené V. H., zaměstnancem právního předchůdce žalovaného, při níž utrpěla úraz, a v důsledku trvalých následků jí byla přiznána plná invalidita.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 25. 4. 2002, č. j. 23 C 86/99-189, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 27. 2. 2003, č. j. 23 C 86/99-246, a opravného usnesení ze dne 24. 3. 2003, č. j. 23 C 86/99-248, zamítl vůči žalovanému a České pojišťovně a.s. (původně druhá žalovaná) žalobu na zaplacení částky 419.004,65 Kč a na vyplácení náhrady za ztrátu na výdělku v částce 7.020,24 Kč měsíčně od 1. 3. 2002 doživotně a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla vyplácela Česká pojišťovna a.s. žalobkyni náhradu za ztrátu na výdělku od 1. 2. 1976 ve výši, která se v souvislosti s valorizacemi postupně zvyšovala z částky 376,- Kč měsíčně na částku 1.855,- Kč, do 1. 3. 1997, kdy byla výplata náhrady pozastavena. Od ledna 2000 Česká pojišťovna a.s. opět škodu hradí, a to v částce 77,- Kč měsíčně. Soud posuzoval výši nároku žalobkyně podle ustanovení §447 obč. zák. a dospěl k závěru, že Česká pojišťovna a.s. postupovala v souladu s tímto ustanovením i nařízeními vlády, která výši náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě upravují (zejména č. 298/1996 Sb., č. 318/1997 Sb., č. 320/1998 Sb., č. 283/1999 Sb., č. 18/2001 Sb. a č. 464/2001 Sb.). Dovodil, že v době do 1. 12. 1999 a poté opět od 1. 12. 2001 žalobkyně pobírala invalidní důchod (valorizovaný) vyšší než valorizovaný výdělek, proto jí za tato období nárok na rentu nevznikl. Nevyhověl požadavku žalobkyně, aby jí náhrada za ztrátu na výdělku byla poskytována doživotně, neboť náhrada se poskytuje nejpozději v kalendářním měsíci, ve kterém zaměstnanec dovrší 65 let věku.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 7. 2003, č. j. 10 Co 379/2003-273, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku a opravného usnesení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, zejména s tím, že žalobkyni byla Českou pojišťovnou a.s. vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku při invaliditě ve smyslu ustanovení §447 obč. zák., a to v částce představující rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a invalidním důchodem. Výše náhrady za ztrátu na výdělku pak byla stanovena podle jednotlivých nařízení vlády o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě. Nařízení vlády č. 317/1995 Sb. a všechna následující nařízení vlády, která upravují náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě, neobsahují oproti dřívější právní úpravě ustanovení o tom, že se při valorizaci náhrady za ztrátu na výdělku nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu podle předpisů o sociálním zabezpečení, a proto nelze jinak, než postupovat při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku podle ustanovení §447 odst. 1 obč. zák. a stanovit ji jako rozdíl mezi valorizovaným průměrným výdělkem před poškozením a invalidním důchodem v plné, skutečně pobírané výši. Jestliže proto Česká pojišťovna a.s. postupovala v jednotlivých letech při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku tak, že v případech, kdy skutečně pobíraný invalidní důchod převyšoval valorizovaný výdělek, pozastavovala výplatu náhrady za ztrátu na výdělku, a jestliže je invalidní důchod nižší, ve výši rozdílu ji znovu poskytuje, jednala v souladu se zákonem.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 10. 2005, č. j. 25 Cdo 279/2004-332, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve vztahu k České pojišťovně a.s. dovolání odmítl. Konstatoval, že žalovaný odpovídá žalobkyni za škodu způsobenou jeho zaměstnancem při plnění pracovních úkolů. Za situace, kdy je pro žalobkyni náhrada za ztrátu na výdělku upravená podle §447 obč. zák. a §195 zák. práce ve znění účinném od 1. 6. 1994 méně příznivá než náhrada, která jí náležela podle právní úpravy účinné do toho data, přísluší jí nadále náhrada za ztrátu na výdělku v rozsahu vyplývajícím z dosavadní právní úpravy. Výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti proto musí odpovídat spolu s připočtením invalidního důchodu průměrnému (valorizovanému) výdělku před vznikem škody, aniž by přitom bylo přihlíženo ke zvýšení invalidního důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení; současně je nutné uplatnit limit daný §447 odst. 2 obč. zák. a §195 zák. práce ve znění účinném do 31. 5. 1994. Pro účely stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku je rovněž třeba od invalidního důchodu odečíst částku 220,- Kč (§14 zákona č. 183/1994 Sb., o zvýšení vyplácených důchodů a důchodů přiznávaných v roce 1994 a v roce 1995).
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 10. 10. 2007, č. j. 35 C 9/2006-679, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 775.218,- Kč s úrokem z prodlení vždy od data splatnosti jednotlivých měsíčních náhrad a vyplácet jí počínaje dnem 31. 10. 2007 a konče dnem 28. 2. 2015 měsíční rentu ve výši 9.504,- Kč splatnou vždy do konce každého kalendářního měsíce. Dále co do částky 119.160,- Kč s úrokem z prodlení ode dne splatnosti jednotlivých měsíčních náhrad a co do renty požadované od 1. 3. 2015 do budoucna žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vázán závazným názorem dovolacího soudu, vyšel při stanovení výše průměrného výdělku rozhodného pro účely výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku ze znaleckého posudku. Shledal důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž soud může určit vyšší částku náhrady ve smyslu §447 odst. 2 obč. zák., náhradu za ztrátu na výdělku lze však přiznat pouze do 65 let věku žalobkyně, tj. do 28. 2. 2015. Námitku žalovaného, že nárok žalobkyně je promlčen, neshledal soud důvodnou, neboť žalobkyni byla ztráta na výdělku hrazena dlouho poté, co jí nárok na její úhradu vznikl, jednotlivá plnění byla žalobkyni poskytována až do roku 1994 a částečně jsou opět poskytována od roku 2000; námitka promlčení je proto v uvedených souvislostech úkonem v rozporu s dobrými mravy. Oproti tomu v částce 119.160,- Kč (náhrady za měsíce březen 1997 až leden 1999, jejichž splatnost uplynula nejpozději 28. 2. 1999) je námitka promlčení s ohledem na datum označení žalovaného za právního nástupce zaniklého Státního podniku Křimice s.p. (9. 3. 2001) důvodná.
K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. 5. 2008, č. j. 61 Co 115/2008-752, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně bez jakéhokoliv zdůvodnění považoval za správné zdanění výdělku. Neuplatnil-li při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti limit podle §447 odst. 2 obč. zák. ve spojení s §195 odst. 2 zák. práce ve znění účinném do 31. 5. 1994, neporušil zásadu vázanosti právním názorem dovolacího soudu; dovolací soud se totiž nezabýval konkrétními aspekty dané věci. Zaměstnanec původního žalovaného, který za způsobenou škodu odpovídá, se dopustil hrubé nedbalosti a porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho povolání, proto soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, jestliže uvedenou limitaci nepoužil. Jde nadto o případ zvláštního zřetele hodný vzhledem k věku a stavu žalobkyně, stejně jako k vážným následkům utrpěného zranění. Ve vztahu k námitce promlčení odvolací soud konstatoval, že ji nelze zvažovat za situace, kdy k pozastavení výplaty došlo z důvodu nesprávné aplikace právních předpisů ze strany České pojišťovny a.s., a nikoliv proto, že by Česká pojišťovna a.s. nárok žalobkyně odmítala. Nemohlo proto dojít k promlčení celého nároku ani jeho části za období od 1. 3. 1997 do 9. 3. 1999. Je rovněž správný závěr soudu prvního stupně o aplikaci §14 zákona č. 183/1994 Sb., tj. o odečtení částky 220,- Kč od invalidního důchodu.
Soud prvního stupně následně rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 5. 2. 2009, č. j. 35 C 9/2006-924, kterým bylo řízení v částce 715.523,- Kč a v části požadovaných úroků z prodlení za platbu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za měsíce březen 1999 až červenec 2003 zastaveno, žalovanému byla dále uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě za ztrátu na výdělku při invaliditě za období od 1. 3. 1997 do 31. 12. 2008 částku 314.167,- Kč, od 1. 1. 2009 do 28. 2. 2015 pak pravidelnou měsíční rentu ve výši 10.284,- Kč splatnou vždy do konce každého kalendářního měsíce. Žalovanému byla dále uložena povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení vždy od data splatnosti jednotlivých měsíčních náhrad se zohledněním plateb vedlejšího účastníka. Ohledně úroků z prodlení za měsíce březen 1997 až únor 1999 vždy od 2. 12. 2008 do zaplacení byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výši výdělku pro určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v jednotlivých obdobích je nutné určit v souladu s právními předpisy (§447 obč. zák. a nařízeními vlády, zejména č. 298/1996 Sb., č. 318/1997 Sb., č. 320/1998 Sb., č. 283/1999 Sb., č. 18/2001 Sb. a č. 464/2001 Sb.) bez ohledu na to, jak byla vykazována zaměstnavatelem; vypořádal se s námitkou ohledně daňové sazby a s námitkou promlčení náhrady za ztrátu na výdělku a přisvědčil, že při rozhodování o výši nároku by měla být použita limitace podle §447 odst. 2 obč. zák. a §195 odst. 2 zák. práce, neboť škoda nebyla způsobena hrubou nedbalostí. Vyšel rovněž ze závěru rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, č. j. 25 Cdo 279/2004-332, který vyslovil závazný právní názor, že pro účely stanovení náhrady za ztrátu na výdělku je mimo jiné třeba od invalidního důchodu odečítat částku 220,- Kč (§14 zákona č. 183/1994 Sb.), dále z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 24. 5. 1995, publikovaného pod č. 164/1995 Sb., a závěrů znalce ohledně výše jednotlivých požadovaných částek za období od 1. 3. 1997 do 30. 12. 2008 a ohledně výše renty za jednotlivé měsíce od 1. 1. 2009 do budoucna. S ohledem na věkové omezení stanovené §195 zák. práce bylo omezeno vyplácení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti posledním dnem měsíce, kdy dovrší žalobkyně 65 let, tj. 28. 2. 2015.
K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 7. 2009, č. j. 61 Co 314/2009-1056, rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se náhrady za ztrátu na výdělku při invaliditě za období od 1. 3. 1997 do 31. 12. 2008 v částce 314.167,- Kč potvrdil, výrok ohledně úroků z prodlení od data splatnosti jednotlivých měsíčních náhrad ve správném znění potvrdil a dále změnil výrok ohledně povinnosti žalovaného platit žalobkyni rentu vždy ke konci každého kalendářního měsíce ve výši 10.284,- Kč od 1. 1. 2009 do 28. 12. 2015 tak, že povinnost k placení renty časově neomezil; ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně v napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, pro stručnost na ně odkázal. V otázce limitace podle §447 odst. 2 obč. zák. a §195 zák. práce ve znění účinném do 31. 5. 1994 neshledal odvolací soud důvody pro změnu svého dřívějšího názoru. V řešeném případě se zaměstnanec předchůdce žalovaného dopustil hrubé nedbalosti a porušil důležitou povinnost vyplývající z povolání, a nepoužití limitace náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je proto správné. Jde rovněž o případ zvláštního zřetele hodný (těhotenství a věk žalobkyně, vážné následky). Nelze dále opomenout, že žalobkyně nevěděla o tom, že na straně žalovaného došlo k právnímu nástupnictví, zejména za situace, kdy sama Česká pojišťovna a.s. označovala za subjekt odpovědný za škodu zaniklého předchůdce žalovaného; akceptování námitky promlčení by proto bylo v rozporu s dobrými mravy. Odečtení částky 220,- Kč z invalidního důchodu je pro účely výpočtu náhrady za ztrátu na důchodu ve vazbě na závazné rozhodnutí dovolacího soudu rovněž správné. Při určení daňové sazby a stanovení správného průměrného výdělku je na místě aplikovat sloupec 7 daňových tabulek. Úvaha o tom, že slevu na dani za dvě vyživovací povinnosti by mohl uplatnit manžel a nikoli sama žalobkyně, je pouze spekulací, která by byla k tíži žalobkyně, a k níž soud z uvedeného důvodu nepřihlédl. Použil-li soud prvního stupně k výpočtu náhrad znalce, učinil správně s ohledem na potřebu rozsáhlých matematických znalostí včetně aplikace znalostí účetních. Vzhledem k možné změně poměrů na straně žalobkyně není namístě, aby soud lhůtu ukončení výplaty náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti stanovoval ve svém rozhodnutí. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zaniká dosažením důchodového věku, přičemž nárok na náhradu za ztrátu na důchodu nebyl předmětem tohoto řízení.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a v němž namítá, že soudy obou stupňů posoudily věc v rozporu s hmotným právem, jestliže bylo žalobě přes řádně uplatněnou námitku promlčení částečně vyhověno. Při posouzení důvodnosti námitky promlčení platí, že není podstatné, proč nebylo ze strany povinného plněno. Podle §106 obč. zák. platí, že se nárok na náhradu škody na zdraví promlčí ve dvouleté subjektivní promlčecí době. Jestliže měla žalobkyně nejpozději v březnu 1997 vědomost o tom, že jí vznikla škoda, a o tom, kdo za ni odpovídá, došlo k promlčení celého nároku na náhradu škody (nikoli jen jednotlivých opakujících se plnění) již 8. 3. 1999. U uplatněného nároku totiž není možné, aby se promlčela jen jedna jeho část; částka, o níž byla žaloba rozšířena podáním z 31. 10. 2008, je proto promlčena zcela. Rovněž jsou částečně promlčeny i úroky z prodlení za období do 30. 8. 2004. Další námitka žalovaného směřuje k otázce odpočtu částky 220,- Kč jako tzv. státního vyrovnacího příspěvku z invalidního důchodu zavedeného zákonným opatřením č. 206/1990 Sb. Ačkoli uvedenou otázku dovolací soud již řešil v rámci předchozího dovolacího řízení v této věci, má dovolatel za to, že v případech, kdy se při výpočtu náhrady škody vychází z původně přiznaného invalidního důchodu a k jeho zvýšení se podle zákonů o sociálním zabezpečení nepřihlíží, postrádá uvedené opatření smysl. Jestliže se při výpočtu počítá s částkou odpovídající původně přiznanému invalidnímu důchodu, není možno dále odečítat částku 220,- Kč, neboť jde o snížení invalidního důchodu podle předpisů o sociálním zabezpečení. Postup, při kterém je od původně přiznaného invalidního důchodu odečítáno zvýšení podle předpisů o sociálním zabezpečení, proto není správný. V neposlední řadě považuje dovolatel za nesprávný postup odvolacího soudu, který uložil žalovanému platit žalobkyni rentu bez časového omezení, přestože náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náleží nejdéle do konce kalendářního měsíce, ve kterém dosáhne poškozený 65 let věku, nikoliv však automaticky do tohoto data. Žalobkyně by musela po uplynutí této lhůty prokázat, že by - nebýt úrazu - pracovala i v důchodovém věku (v řízení jde o náhradu za ztrátu na výdělku, nikoli na důchodu). Samotný fakt, že žalobkyně pobírá invalidní důchod a nikoliv důchod starobní, není důkazem o existenci nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Žádost o vyměření starobního důchodu po dosažení důchodového věku nadto není povinná, ale pouze dobrovolná; žalobkyně proto v uvedeném rozsahu neunesla důkazní břemeno. S ohledem na uvedené námitky navrhl dovolatel, aby dovolací soud v napadeném rozsahu rozsudky soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky dle §241 odst. 1 a odst. 4 o.s.ř., zabýval se nejdříve přípustností dovolání.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §447 odst. 1 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu.
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) je jedním z nároků na náhradu škody na zdraví. Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost poškozeného byla následkem újmy na zdraví snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění tomu, kdo není schopen pro své zdravotní postižení, způsobené újmou na zdraví, dosahovat takového výdělku, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je tedy majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem poškozeného před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem je vyjádřeno snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky újmy na zdraví stejného výdělku jako předtím.
Občanský zákoník neurčuje dobu, po kterou se poskytuje náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, neboť nelimituje existenci nároku věkem poškozeného (na rozdíl od ustanovení §195 odst. 4 zákoníku práce ve znění před 1. 1. 2007, podle nějž odškodnění přísluší zaměstnanci nejdéle do konce kalendářního měsíce, ve kterém dovrší 65 let věku) ani jinými okolnostmi. Omezení vyplývající z ustanovení §447 odst. 2 obč. zák. (limit daný částkou stanovenou předpisy pracovního práva u škody, která nebyla způsobena úmyslně či hrubou nedbalostí) se vztahuje pouze na výši odškodnění, nikoliv na délku období, po kterou se poskytuje; vzhledem ke změně ustanovení §195 zákoníku práce účinné od 1. 6. 1994 i toto omezení pozbylo významu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2 2002, sp. zn. 25 Cdo 1161/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Sv. 14, pod C 1019). Je-li účelem institutu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) reparovat újmu odvíjející se od ztráty pracovní způsobilosti poškozeného, náleží odškodnění po dobu, po kterou ztráta pracovní způsobilosti brání poškozenému, aby si příjmy k úhradě svých potřeb opatřoval vlastní prací. V logické návaznosti na to zakládá ustanovení §447a obč. zák. též nárok na náhradu za ztrátu na důchodu (částka rovnající se rozdílu mezi výší důchodu, na který poškozenému vznikl nárok, a výší důchodu, na který by mu vznikl nárok, jestliže by do průměrného měsíčního výdělku, z něhož byl vyměřen důchod, byla zahrnuta náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, kterou občan pobíral v období rozhodném pro vyměření důchodu); tento nárok předpokládá v první řadě přechod poškozeného do starobního důchodu.
Splnění předpokladů pro vznik nároku na starobní důchod (mimořádný starobní důchod) však samo o sobě neznamená zánik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity); i po splnění těchto předpokladů totiž poškozený nemá právní povinnost požádat o přiznání starobního důchodu (mimořádného starobního důchodu), nýbrž záleží na jeho rozhodnutí, zda o takovou dávku skutečně požádá (podle §94 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění zákona č. 110/1990 Sb., č. 180/1990 Sb. a č. 231/1990 Sb., tj. ve znění účinném v době, kdy se žalobce stal poživatelem starobního důchodu, nárok na dávku důchodového zabezpečení a sociální péče vzniká dnem splnění podmínek stanovených tímto zákonem, popřípadě prováděcími předpisy. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení nárok na výplatu dávky vzniká splněním podmínek stanovených pro vznik nároku na dávku a na její výplatu a podáním žádosti o přiznání nebo vyplácení dávky, pokud není stanoveno, že takové žádosti není třeba).
Jestliže se poškozený rozhodne využít možnosti odejít do důchodu a na základě jeho žádosti je mu starobní důchod (případně mimořádný starobní důchod) přiznán, pak z toho také vyplývá, že dalším zdrojem jeho příjmů již nebude výdělek, případně částky či dávky, které jej nahrazují, ale přiznaný důchod; důvody, pro které se poškozený rozhodl, že požádá o starobní důchod (mimořádný starobní důchod), jsou přitom nerozhodné. Není-li zdrojem příjmů pracovníka výdělek či dávky jej nahrazující, ale přiznaný důchod, pak zde také není důvod k poskytování náhrady za ztrátu na výdělku; důvod k poskytování náhrady za ztrátu na výdělku (snížení nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky újmy na zdraví stejného výdělku jako před poškozením) přiznáním starobního důchodu poškozenému odpadl (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 1995, sp. zn. 6 Cdo 127/94, publikovaný pod č. 35/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); poživatel starobního důchodu tedy nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) podle §447 obč. zák. nemá a od okamžiku vzniku nároku na výplatu starobního důchodu je v občanskoprávních vztazích oprávněn požadovat pouze případnou náhradu za ztrátu na důchodu.
Z tohoto důvodu je zřejmé, že odvolací soud náhradu za ztrátu na výdělku důvodně a v souladu se zákonem stanovil bez časové limitace formou pravidelných měsíčních částek (tzv. renta). Nastane-li v budoucnu některá z popsaných okolností, která bude znamenat takovou změnu poměrů, že nárok zanikne, zakládá to důvod ke změně rozhodnutí o rentě. Za dané situace však není žalobkyně povinna tvrdit ani prokazovat, že by stále pracovala; důkazní břemeno ohledně změny poměrů spočívající v tom, že žalobkyně začala pobírat starobní důchod nebo že se bez ohledu na utrpěný úraz její pracovní schopnosti vlivem věku natolik snížily, že by nebyla schopna vykonávat práci, však ve sporu o změnu rozsudku tíží žalovaného.
Rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel dále napadá závěr odvolacího soudu, že nárok žalobkyně je zčásti důvodný a není zcela promlčen, ačkoli z jeho strany došlo k řádnému uplatnění námitky promlčení. Dovozuje, že nárok je promlčen jako celek již od 8. 3. 1999 s tím, že důvod, proč jej žalobkyně neuplatnila včas, není podstatný. Odvolací soud však především vznesenou námitku promlčení považoval za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Správnost tohoto závěru, který obstojí samostatně jako důvod pro závěr, že nárok není promlčen, ovšem dovolatel v dovolání nenapadá (dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody i jejich obsahovým vymezením), proto by ani vyřešení důvodnosti uplatnění námitky promlčení jako takové (§106 odst. 1 obč. zák.), nemohlo přinést do jeho poměrů příznivý dopad (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozsudek téhož soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný pod č. 55/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, případně obdobně též usnesení téhož soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované tamtéž pod č. 48/2006). Dovolání ve vztahu k této otázce proto nemůže být přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v rozsahu, v němž je dovolání přípustné, nemůže být opodstatněné, resp. je zjevně bezdůvodné (§243b odst. 1 o.s.ř.), proto dovolací soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Zásadní právní význam nelze potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu přiznat ani k dovolací námitce zpochybňující závěr, že pro účely stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku je třeba od invalidního důchodu odečítat částku 220,- Kč podle §14 zákona č. 183/1994 Sb. Tento závěr, od nějž nemá důvodu se odklonit, vyslovil dovolací soud již v předchozím rozhodnutí ve věci a k dovolacím námitkám lze doplnit následující.
Zákonem č. 183/1994 Sb., o zvýšení vyplácených důchodů a důchodů přiznávaných v roce 1994 a v roce 1995, ve znění předpisů pozdějších, byla zabezpečena tzv. valorizace (původní význam zhodnocení, tvorba hodnot), tedy umělé zvýšení důchodů tak, aby vzhledem k vývoji cen a finanční situace ve společnosti neztrácely svou hodnotu. Ustanovení §14 odst. 1 tohoto zákona pak výslovně uvádí, že pro účely stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle §195 zákoníku práce se ode dne účinnosti tohoto zákona od invalidního nebo částečného invalidního důchodu odečte částka 220 Kč. To platí i pro náhrady, jejichž výše byla stanovena před 1. prosincem 1994. Z této dikce je zřejmé, že jde zároveň o opatření k valorizaci nároku na náhradu za ztrátu na výdělku, přičemž původní dopad do úpravy důchodů před 1. 12. 1994 byl přenesen ustanovením §14 odst. 2 i do dalších období (částka 220 Kč se od plného nebo částečného invalidního důchodu odečte i v případě stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle §371 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění zákona č. 362/2007 Sb.). Ostatně ani dřívější judikatura (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 8. 1988, sp. zn. 6 Cz 48/88) při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nepřihlížela ke zvýšení invalidního důchodu podle zvláštních předpisů (např. zákonná opatření č. 76/1979 Sb. a č. 7/1982 Sb.) nebo předpisů o sociálním zabezpečení (část osmá zákona č. 121/1975 Sb.). Lze tedy uzavřít, že má-li být účelem valorizace alespoň částečné pokrytí nepříznivého dopadu vývoje mezd a cen ve společnosti na situaci poživatele důchodu či osoby oprávněné k náhradě za ztrátu na výdělku, není důvodu, aby zákonem stanovené valorizační opatření bylo omezováno, jak se toho domáhá dovolatel.
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť vzhledem ke zrušení části rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem se řízení nekončí a o všech dosavadních i dalších nákladech řízení tak bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2012
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu