ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.3357.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 3357/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně T. D., zastoupené Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě 1, proti žalované REAL, spol. s r.o., se sídlem v Praze 3, Bořivojova 116/883, IČO 00540781, zastoupené JUDr. Jaroslavem Krupičkou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 4, Holčovická 2924, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované UNIQA pojišťovna, a.s., se sídlem v Praze 6, Evropská 136/810, IČO 49240480, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 6/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2009, č. j. 29 Co 340/2009-103, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 mezitímním rozsudkem ze dne 7. 10. 2008, č. j. 21 C 6/2006-84, rozhodl, že žaloba je co do základu nároku zcela opodstatněná s tím, že o výši nároku, jeho splatnosti a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 8. 2. 2004 upadla na namrzlém chodníku na zastávce MHD umístěné u domu žalované, utrpěla tříštivou zlomeninu levého lokte, pro kterou byla ošetřena na pohotovosti a posléze hospitalizována a operována. Soud uzavřel, že na základě vyjádření žalobkyně, zprávy Českého hydrometeorologického ústavu a výpovědí svědků byl mechanismus úrazu žalobkyně prokázán, a dovodil odpovědnost žalované za škodu podle ustanovení §26 odst. 2, 4 a 7 a §27 odst. 4 zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Žalobkyně přizpůsobila chůzi kluzkému povrchu chodníku, nepočínala si riskantně, k jejímu pádu došlo téměř u sloupu s jízdními řády a nebylo zjištěno, že by svým jednáním k úrazovému ději přispěla. Žalovaná neprokázala, že závadu ve schůdnosti nemohla odstranit, a nemůže se zbavit odpovědnosti za závady ve schůdnosti chodníku tím, že ji přenese na třetí osobu.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 12. 2009, č. j. 29 Co 340/2009-103, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že žalovaná odpovídá za škodu vzniklou žalobkyni pádem na chodníku přiléhajícím k jejímu domu.
Tento rozsudek napadla žalovaná dovoláním a uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že se soud nevypořádal s výkladem ustanovení §27 odst. 4 a §26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb. a na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávnému právnímu posouzení. Navíc toto rozhodnutí je v rozporu s novou úpravou zákona o místních komunikacích, podle které za škody, jejichž příčinou je závada ve schůdnosti, je odpovědný vlastník chodníku a nikoliv vlastníci sousedních budov. Poukazuje na ustanovení §154 o. s. ř. s tím, že je rozhodující stav v době vyhlášení rozhodnutí soudu, tedy v době, kdy odpovědnost svědčí vlastníkům komunikací, nikoliv majitelům sousedních budov. Namítá, že soudy přecenily výpověď žalobkyně a posoudily ji bez ohledu na její osobní zainteresovanost, nebylo prokázáno, že by si žalobkyně počínala přiměřeně dané povětrnostní situaci. Nebylo prokázáno, že by příčinou úrazu žalobkyně byly neodstraněné zmrazky, navíc když žalobkyni a jejím přátelům byla dostatečně známa změna ve schůdnosti komunikace (cestou se klouzali). Z toho všeho je patrno, že nešlo o takovou změnu ve schůdnosti v místě nehody, kterou nemohl chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném stavebnímu a dopravně technickému stavu, jakož i povětrnostním situacím a jejich důsledkům. Žalobkyně neprokázala zaviněné protiprávní jednání žalované, a mezitímní rozsudek proto vychází z neúplného a nesprávného vyhodnocení skutkového stavu. Žalovaná prokázala, že úklid nezanedbala, a nebylo prokázáno, že by z její strany došlo k porušení právní povinnosti podle zákona č. 13/1997 Sb. a vyhlášky HMP č. 39/97. Navrhla, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník ve vyjádření k dovolání uvedl, že se plně ztotožňuje a souhlasí s návrhy uvedenými v podaném dovolání.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelka neuvádí, v jakém směru by napadené rozhodnutí mělo mít zásadní právní význam. Za právní posouzení věci nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o skutkových zjištěních, byť je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení. Jelikož k úrazu došlo dne 8. 2. 2004, je nutno aplikovat právní úpravu platnou k tomuto datu. Dovolatelka zpochybňuje výpovědi žalobkyně a svědků, aniž by označila jakýkoliv důkaz, který by tyto výpovědi vyvrátil, a pohybuje se tak pouze v oblasti svých úvah a domněnek. Námitka žalované, že z její strany nedošlo k porušení povinnosti dané zákonem č. 13/1997 Sb., když měla smluvně zajištěn úklid komunikace, nehraje v posuzované záležitosti významnou roli, zejména když majitel úklidové firmy nepotvrdil, že úklid chodníku byl v uvedený den proveden. Navrhla odmítnutí případně zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§010a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se v dané věci posuzuje podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatelka namítá nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění a nesprávné hodnocení provedených důkazů, což nejsou námitky proti právnímu posouzení, nýbrž proti zjištěnému skutkovému stavu, tedy námitky, které nezakládají přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění představují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jenž lze uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., nikoliv v této věci.
Zásadní právní význam rozhodnutí nezakládá ani námitka, že v souladu s ustanovením §154 o. s. ř. je třeba aplikovat současnou právní úpravu, podle níž odpovědnost za eventuální škody na místních komunikacích nesou jejich vlastníci a nikoliv majitelé sousedních budov. Pravidlo §154 odst. 1 o. s. ř., že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení, platí totiž pro zjišťování skutkového stavu, nikoliv pro aplikaci ustanovení hmotného práva. Pro soud rozhodující o nároku žalobkyně je rozhodující právní stav v době, kdy ke škodě došlo, soud proto správně postupoval podle zákona č. 13/1997 Sb. ve znění účinném ke dni vzniku škody a v dané věci nelze aplikovat současné znění zákona, jak dovozuje dovolatelka.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť dovolání směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen mezitímní rozsudek soudu prvního stupně; o všech dosavadních i dalších nákladech řízení bude proto rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. července 2012
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu