ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.3496.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 3496/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) I. T. a b) K. T. , obou zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Praha 1, Politických vězňů 21, proti žalované Nemocnici na Bulovce , se sídlem Praha 8, Budínova 2, IČO 00064211, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 28, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované České pojišťovny a.s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 93/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2009, č. j. 22 Co 202/2009, 22 Co 277/2008-241, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám JUDr. Jana Macha, advokáta se sídlem Praha 1, Vodičkova 28.
III. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 23. 10. 2007, č. j. 8 C 93/2003-184, ve spojení s usnesením ze dne 24. 2. 2009, č. j. 8 C 93/2003-221, zamítl žalobu na zaplacení částky 833.534,- Kč s příslušenstvím první žalobkyni a částky 59.500,- Kč s příslušenstvím druhému žalobci a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o uplatněném nároku na náhradu za trvalé poškození zdraví žalobkyně v souvislosti s operací provedenou na gynekologickoporodnické klinice žalované. Žalobkyně byla dne 14. 2. 2001 operována pro závažnou stresovou inkontinenci, poté měla potíže s močením, měla horečky, zimnice, opakované infekce, prodělala reoperaci a i v současné době má problémy s vyprazdňováním. Druhý žalobce, jenž je manželem žalobkyně, po celou dobu rekonvalescence o ni pečoval, vykonával veškeré domácí práce, v době její hospitalizace za ní dojížděl do nemocnice a vozil ji na další kontroly. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování, zejména znaleckými posudky MUDr. Vladimíra Folaufa a Fakultní nemocnice v Brně, zjistil, že operace byla provedena lege artis a i následná pooperační péče byla správná. Žalobkyně byla plně seznámena s možnými riziky operace (vzhledem k jejím předchozím četným operacím a jejímu celkovému zdravotnímu stavu) a byla poučena podle §23 zákona č. 29/1966 Sb. Operace byla indikována k řešení stresové inkontinence, kterou vyřešila, hypoaktivitu močového měchýře řešit neměla a ani nemohla a vzhledem k anamnéze zde byla patrně i před operací. Soud neprovedl důkaz zdravotnickou dokumentací s odkazem na znalecké posudky, které z ní čerpaly, a uzavřel, že žalovaná za škodu na zdraví žalobkyně podle §420 obč. zák. neodpovídá.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 9. 2009, č. j. 22 Co 202/2009 a 22 Co 277/2008-241, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím usnesením potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o nedůvodnosti žaloby. Námitku podjatosti soudkyně soudu prvního stupně neshledal důvodnou, neboť námitka neobsahuje žádné tvrzení o konkrétní okolnosti, která by podle §14 odst. 1 o. s. ř. byla způsobilá vyvolat pochybnosti o nepodjatosti soudkyně, navíc se s ní již Městský soud v Praze vypořádal v usnesení ze dne 18. 5. 2007, a stejně nedůvodná je i námitka podjatosti soudem ustanoveného znalce MUDr. Vladimíra Folaufa. Postup soudu prvního stupně není vadný z důvodu, že neprovedl důkaz zdravotnickou dokumentací žalobkyně, nejedná se totiž o běžný důkazní prostředek a soud ani nemá dostatečné odborné znalosti pro jeho hodnocení po obsahové stránce. Ze zdravotnické dokumentace žalobkyně vycházel ustanovený znalec MUDr. Vladimír Folauf i revizní znalec Fakultní nemocnice Brno, a laickým studiem této dokumentace by soud nemohl a ani nesměl polemizovat s odborným závěrem soudních znalců. Posudkům doplněným o výslechy znalců nebylo možno ničeho vytknout a nebyl žádný důvod k jejich dalšímu reviznímu zkoumání či doplnění dalším dokazováním. Odvolací soud uzavřel, že nebylo prokázáno, že by se žalovaná při operaci dopustila postupu, který by byl non lege artis, a že by z tohoto titulu vznikla žalobcům škoda, a nepřisvědčil ani námitce žalobců o neplatnosti souhlasu žalobkyně s operací dne 14. 2. 2007 či s revizní operací dne 23. 2. 2001.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Vady řízení spatřují v tom, že rozhodnutí soudu prvního stupně vydala vyloučená soudkyně, poté, co věc převzala, došlo ke ztrátě celé zdravotnické dokumentace žalobkyně, a nelze vyloučit, že právě ona ztrátu rozsáhlé části spisu zapříčinila, a lze se domnívat, že ji mohl ztratit i znalec MUDr. Vladimír Folauf, a o námitce jeho podjatosti nebylo odvolacím soudem rozhodnuto. S poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 167/94 dovozují, že existuje-li pochybnost, zda tyto osoby nezapříčinily ztrátu zdravotnické dokumentace, lze mít za to, že by podjaté být mohly. Namítají, že Fakultní nemocnice Brno nemohla v květnu 2006 při vypracování znaleckého posudku z této dokumentace vycházet, neboť se v té době ve spise nenacházela. Řízení trpí vadou i z důvodu, že nebyl proveden důkaz zdravotnickou dokumentací žalobkyně, který by mohl prokázat neplatnost souhlasu žalobkyně s oběma operacemi. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů o neunesení důkazního břemene, když soud prvního stupně odmítl jimi navržené důkazy provést a v odůvodnění rozhodnutí se s jejich námitkami nevypořádal. Postup soudů označili za nezákonný a protiústavní a navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání považuje za nepřípustné a nedůvodné. Nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem, a to ani v případech, kdy je dovolání ze zákona přípustné. Ze znaleckého posudku Fakultní nemocnice Brno je zřejmé, že při jeho zpracování byl k dispozici originál zdravotnické dokumentace, který byl posléze předán právnímu oddělení nemocnice. I kdyby byl originál dokumentace založen v soudním spise, nemohlo to mít vliv na výsledky řízení, neboť soud není oprávněn přezkoumávat odborné závěry soudních znalců. Otázka nemožnosti provedení důkazu konstatováním originálu zdravotnické dokumentace je tak bez významu. Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnými osobami – účastníky řízení, ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu.
Pokud dovolatelé na rozdíl od skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy obou stupňů a z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, dovozují, že se žalovaná při poskytování léčebné péče dopustila pochybení, znamená to, že napadají rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění. V podstatě předkládají vlastní představu o hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí, aniž by formulovali právní otázku, jejíž řešení má zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak napadají nikoliv z hlediska aplikace práva a závěrů právních, nýbrž z hlediska skutkových zjištění. Námitky dovolatelů ke skutkovým závěrům soudů jsou dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze založit ani argumentem, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce. Tato námitka nepředstavuje uplatnitelný dovolací důvod, nýbrž je důvodem, s nímž zákon spojuje možnost podat žalobu pro zmatečnost ve smyslu §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. K tomuto zmatečnostnímu důvodu by mohl dovolací soud přihlédnout pouze v případě, že je dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Další námitky dovolatelů, zejména že v řízení nebyl proveden některý z navržených důkazů, že znalecký posudek vypracoval podjatý soudní znalec, že odůvodnění rozhodnutí není dostatečné apod., rovněž přípustnost dovolání nezakládají, neboť je jimi vytýkána vada řízení [dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a jak přímo stanoví zákon, k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. se nepřihlíží.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvod pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé a přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem. Výše odměny byla podle §3 odst. 1 a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (893.034,- Kč), a podle §14 odst. 1 a §15 citované vyhlášky byla sazba snížena na horní limit 20.000,- Kč (dovolání bylo odmítnuto) a dále o 50 % podle §18 odst. 1 věty první vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon – vyjádření k dovolání) na výsledných 10.000,- Kč; žalované kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.; to vše zvýšeno o částku 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty v sazbě 20 % na celkových 12.360,- Kč. Vedlejšímu účastníku žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. července 2012
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu