ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.3548.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 3548/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně MUDr. L. P. , zastoupené JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou se sídlem Prostějov, Karlov 6, proti žalovaným 1) Ing. R. A. a 2) R. A. , zastoupeným JUDr. Jarmilou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem Prostějov, Havlíčkova 22, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C 76/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2011, č.j. 44 Co 84/2010-121, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.135,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martiny Hrbatové, advokátky se sídlem Prostějov, Karlov 6.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala na žalovaných zaplacení částky 70.818,- Kč s příslušenstvím, představující náhradu škody, která jí vznikla v důsledku pádu na mokré a kluzké podlaze průjezdu domu žalovaných, přičemž ztráta na výdělku za dobu pracovní neschopnosti činí 37.218,- Kč, odškodnění bolesti 3.600,- Kč a ztížení společenského uplatnění 30.000,- Kč.
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 19. 11. 2009, č.j. 5 C 76/2008-91, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni celkem částku 70.818,- Kč s příslušenstvím, dále byla žaloba v rozsahu úroků z prodlení ve výši 9,5% ročně z částky ve výši 30.000,- Kč za dobu od 14. 6. do 24. 6. 2007 zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 20. 1. 2006 kolem 17.00 hod. šla cvičit do Slender plus klubu, nacházejícího se v budově, jíž jsou žalovaní spoluvlastníci (každý id. ½), po vstupu do průjezdu domu uklouzla na kluzké dlažbě a upadla. Při pádu si vykloubila pravý loket a byla ošetřena téhož dne v Nemocnici Prostějov. Pracovní neschopnost žalobkyně pro tento úraz trvala od 21. 1. 2006 do 5. 3. 2006. Soud dovodil odpovědnost žalovaných, kteří porušili svou prevenční povinnost vyplývající z ustanovení §415 obč. zák., jelikož nezajistili řádnou údržbu podlahy v průjezdu domu.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 4. 2011, č.j. 44 Co 84/2010-121, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích ve věci samé a o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s jeho skutkovými zjištěními i právním posouzením předpokladů odpovědnosti žalovaných jako vlastníků domu za újmu na zdraví žalobkyně a odmítl argumentaci žalovaných, že žalobkyně svou chodeckou neopatrností a nevhodnou obuví zapříčinila svůj pád. Uvedl, že žalovaní nepřijali žádná úklidová či jiná opatření v domě, která by škodné události zabránila.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní „v plném rozsahu“ dovoláním, v němž namítají nesprávné právní posouzení věci spočívající ve výkladu ustanovení §415 obč. zák., jelikož není v silách vlastníka domu udržovat nepřetržitě podlahu v průjezdu v bezvadném stavu, naopak chodec je povinen pohybovat se opatrně a přizpůsobit se aktuálním podmínkám. Shledávají též vadu řízení, spočívající v nesprávném hodnocení provedených důkazů a pominutí těch důkazů, které se vztahují k technickému charakteru dlažby a její protiskluznosti. Navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se v písemném vyjádření ztotožňuje se zjištěným skutkovým stavem, který byl soudy řádně hodnocen ve všech svých souvislostech, a rozhodnutí byla náležitě odůvodněna. Právní posouzení věci bylo podle žalobkyně v souladu s hmotným právem. Navrhuje, aby dovolání žalovaných bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V posuzované věci žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalovaným na zaplacení celkem 70.818,- Kč s příslušenstvím. Ačkoliv odvolací soud rozhodl o této částce jedním výrokem, je zřejmé, že se tato částka skládá z několika samostatných nároků majících odlišný skutkový základ (částka 3.600,- Kč představuje náhradu bolestného, částka 30.000,- náhradu za ztížení společenského uplatnění a částka 37.218,- Kč náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti); rozhodnutí odvolacího soudu má proto ohledně každého z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je též třeba zkoumat samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Za situace, kdy u všech z dovoláním dotčených nároků bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu je dovoláním výslovně napadán i ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Nákladové výroky, ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §218 písm. c) ve spojení s §243b odst. 5 větou první o. s. ř. odmítl. Na uvedený závěr nemá vliv okolnost, že byli účastníci v rozhodnutí odvolacího soudu nesprávně poučeni o přípustnosti dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalovaným vznikla povinnost hradit žalované její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení §3 odst. 1, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů v částce 4.835,- Kč a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem činí 5.135,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. června 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu