ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.3653.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 3653/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně M. T., zastoupené JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem Praha 5, Plzeňská 4, proti žalované České podnikatelské pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group , IČO 63998530, se sídlem Praha 4, Budějovická 5, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem Brno, Výstaviště 1, adresa pro doručování Praha 2, Londýnská 59, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 277/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2011, č.j. 13 Co 129/2011-132, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.467,- Kč k rukám JUDr. Zuzany Špitálské, advokátky se sídlem Praha 5, Plzeňská 4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala na žalované pojišťovně zaplacení 96.414,- Kč s příslušenstvím na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 14. 4. 2007 do 30. 6. 2008; škoda jí vznikla v důsledku dopravní nehody ze dne 26. 6. 2006, za škodu odpovídá pojištěnec žalované a povinnost žalované k plnění vyplývá z ustanovení §6 a §9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 19. 11. 2010, č.j. 23 C 277/2008-103, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 96.414,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně utrpěla úraz při dopravní nehodě ze dne 26. 6. 2006, kdy se její vozidlo střetlo s vozidlem Škoda Fabia, jehož řidič dopravní nehodu zavinil. Vozidlo, jehož řidič nehodu zavinil, bylo pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla pojištěno u žalované. Při dopravní nehodě žalobkyně mimo jiné utrpěla výhřez meziobratlové ploténky mezi 6. a 7. krčním obratlem, následně se podrobila operaci a rozhodnutím ze dne 9. 3. 2007 byla uznána plně invalidní, nebyl jí však přiznán invalidní důchod, neboť nesplňovala podmínky nároku na něj (délku doby důchodového pojištění). Podle znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce MUDr. Josefa Efflera podstatnou a důležitou příčinou vzniku škody byl předmětný úraz s tím, že předchozí onemocnění páteře žalobkyně, spočívající v degenerativním onemocnění páteře, následky úrazu neovlivnilo. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že není možné od náhrady odečítat jakýsi fiktivní důchod, na který by žalobkyně měla nárok, pokud by podmínky pro přiznání důchodu splnila, neboť v době, kdy se starala o domácnost, nespadala mezi osoby, které byly povinny k účasti na důchodovém pojištění. Soud prvního stupně vyčíslil ztrátu na výdělku s tím, že průměrný hrubý měsíční výdělek žalobkyně stanovil za pomoci výdělku zaměstnanců v obdobném postavení jako žalobkyně u stejného zaměstnavatele, jejichž průměrný hrubý výdělek za první čtvrtletí roku 2007 činil 9.511,- Kč.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2011, č.j. 13 Co 129/2011-132, změnil ve výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu co do částky 19.728,- Kč s příslušenstvím, co do částky 76.686,- Kč s příslušenstvím rozsudek potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že výhřez meziobratlové ploténky žalobkyně vznikl při traumatu krční páteře způsobeném autonehodou dne 26. 6. 2006, což vyplývá nejen ze závěrů znaleckého posudku MUDr. Efflera, ale též z posudku prof. MUDr. Štefana, který byl vypracován pro potřeby Policie ČR v souvislosti s trestním stíháním řidiče vozidla, který zavinil nehodu. Odvolací soud odmítl námitky žalované, že pokud žalobkyně nesplnila podmínky pro přiznání invalidního důchodu pro nedostatek odpracovaných let, je třeba vycházet z důchodu fiktivního. Konstatoval, že žalobkyně v této souvislosti neporušila žádnou povinnost, v důsledku níž by neměla nárok na invalidní důchod, neboť nebyla jako osoba starající se o domácnost osobou povinnou na důchodové pojištění přispívat. Odvolací soud odlišně pouze určil výši průměrného výdělku poškozené, z něhož se vypočítává náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Při jeho určení podle §351 a násl. zákoníku práce č. 262/2006 Sb., účinného od 1. 1. 2007, za rozhodný považoval průměrný výdělek zjištěný za kalendářní čtvrtletí předcházející vzniku nároku žalobkyně na náhradu škody. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla v rozhodném období (tj. v 1. čtvrtletí r. 2007) v pracovní neschopnosti, vyšel z výdělku fiktivního, který byl zjištěn na základě mzdy zaměstnanců zařazených na obdobné pozici jako žalobkyně, jejíž výši zjistil soud prvního stupně chybně. Uzavřel, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti představuje celkovou částku 119.954,- Kč, ale vzhledem k tomu, že částka 43.268,- Kč byla již žalobkyni žalovanou vyplacena, zavázal odvolací soud žalovanou doplatit 76.686,- Kč.
Proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé zčásti změněn a zčásti potvrzen, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodů upravených v ustanoveních §241a odst. 2 písm. a), písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Současně s dovoláním podala žalovaná návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu. V dovolání nesouhlasí se skutkovými závěry, které vyplývají ze znaleckého posudku MUDr. Efflera, jelikož ten dostatečně nezohlednil degenerativní změny páteře poškozené, a je tak v rozporu s dalšími předloženými znaleckými posudky MUDr. Střelečkové, CSc., a prof. Štefana. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka v závěru odvolacího soudu o existenci příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a škodným následkem spočívajícím v poškození zdraví žalobkyně. Zpochybňuje též způsob, jakým byla stanovena výše ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, když soudy vycházely z průměrných výdělků zaměstnanců pracujících na stejné pozici jako žalobkyně za období I. čtvrtletí roku 2007, nikoli z průměrného platu samotné žalobkyně, kterého dosahovala před dopravní nehodou. Žalobkyně podle dovolatelky v řízení neprokázala skutečnou výši škody, která jí měla vzniknout. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání označuje dovolání žalované směřující do měnící části výroku I. rozsudku odvolacího soudu za nepřípustné, jelikož v této části nebylo žalobkyni vyhověno a žalované touto změnou nebyla způsobena žádná újma na jejích právech. Dovolání směřující do potvrzující části výroku I. rozsudku odvolacího soudu není též podle žalobkyně přípustné, a to pro absenci otázky zásadního právního významu. Žalobkyně se kromě toho ztotožňuje se skutkovými zjištěními i s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), zčásti je však podané neoprávněnou osobou a zčásti směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
K dovolání směřujícímu do měnící části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byla zamítnuta žaloba co do částky 19.728,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 6. 11. 2008 do zaplacení, není žalovaná subjektivně oprávněna, neboť v této části bylo rozhodnuto v její prospěch. Z povahy dovolání jako opravného prostředku totiž plyne, že je oprávněn ho podat pouze ten, v jehož právní sféře nastala újma odstranitelná zrušením napadeného rozsudku (jeho části).
Přípustnost dovolání proti té části rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 76.686,- Kč s příslušenstvím, není dána podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (měnící rozhodnutí) ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (odlišné rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku vázanosti právním názorem vyjádřeným ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu) a Nejvyšší soud neshledal ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které vyžaduje, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím zásadního právního významu. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby je součástí právní řádu, a dovolací soud proto podle něj přípustnost dovolání posuzuje.
Rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Otázka existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním úkonem (popř. škodní událostí) je otázkou skutkovou. V řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. V tomto směru se odvolací soud správně zaměřil na zjišťování příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti viníka dopravní nehody a vznikem škody – ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, jehož by žalobkyně dosáhla, kdyby nedošlo ke škodné události.
Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a namítá, že z provedených důkazů skutkový stav ohledně příčinné souvislosti nebyl zjištěn správně ani úplně. Jestliže pak dovolatelka polemizuje se závěrem odvolacího soudu o existenci příčinné souvislosti a zpochybňuje závěr, že příčinná souvislost mezi jednáním viníka dopravní nehody a uplatněnou škodou byla v řízení prokázána, napadá i v tomto ohledu rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, a předkládá tak vlastní verzi skutkového stavu. Nejde tedy o posouzení otázky právní, nýbrž o otázku skutkového zjištění; námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.), však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
Při stanovení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle §447 obč. zák. se vychází z průměrného výdělku, jakého poškozená dosahovala před poškozením. Způsob zjištění průměrného výdělku občanský zákoník neupravuje. Podle §2 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník, se průměrný výdělek zjišťuje podle zvláštního zákona pro pracovněprávní účely. Ustanovení §275 zákoníku práce (ve znění účinném od 1. 7. 2007) odkazuje na právní úpravu zabezpečení zaměstnanců pro případ újmy na zdraví při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání ve zvláštním právním předpise, jímž je zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, jehož účinnost byla odložena až do 1. 1. 2013. Nároky z pracovních úrazů, k nimž došlo před tímto datem, se řídí dosavadními právními předpisy, pokud přechodná ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., neobsahují jinou úpravu, srov. §364 a násl., §370, §371 zákoníku práce (viz Švestka, J., Spáčil, J. Škárová, M. Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1301-1302).
Průměrný výdělek pro účely náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se podle §371 zákoníku práce zjišťuje z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období podle §354 a z doby odpracované v rozhodném období (srov. Bělina, M. a kol. Zákoník práce. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2010, s 1019).
V případě, že zaměstnanec v rozhodném období neodpracuje alespoň 21 dnů, použije se místo průměrného výdělku pravděpodobný výdělek. Při zjišťování pravděpodobného výdělku vychází zaměstnavatel především z hrubé mzdy nebo platu, kterých zaměstnanec v rozhodném období skutečně dosáhl, není-li tento způsob zjištění pravděpodobného výdělku dostatečně přesný a objektivní, popř. pokud zaměstnanci nebyla v rozhodném období poskytována žádná mzda nebo plat, vychází se z hrubé mzdy nebo platu, kterých by zaměstnanec zřejmě dosáhl (srov. §355 zákona č. 262/2006 Sb. a Bělina, M. a kol. Zákoník práce. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2010, s. 969 a 970).
Jestliže odvolací soud, při zjišťování výše průměrného výdělku, vycházel z pravděpodobného výdělku žalobkyně podle ustanovení §355 odst. 2 zákoníku práce, jelikož ta z důvodu pracovní neschopnosti neodpracovala v rozhodném období ani 21 dnů, lze uzavřít, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval správný právní předpis, jenž vyložil v souladu se shora uvedenými závěry. Nutno podotknout, že určení výdělku, kterého by zaměstnanec „zřejmě dosáhl“, je záležitostí přísně individuální a především otázkou skutkovou (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 8.2002, sp. zn. 21 Co 493/2001, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 8/2004 s. 305).
Právní závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu ani s judikaturou Nejvyššího soudu, na níž odkazuje dovolatelka v dovolání a v jeho doplňku. Není-li poškozený před vznikem nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v rozhodném období zaměstnán, nelze vycházet z jeho skutečného výdělku (který neměl) a právní úprava výslovně počítá s použitím výdělku fiktivního. To neznamená, že by se mělo vycházet z výdělku před škodnou událostí, jíž nelze ztotožňovat s okamžikem vzniku škody, tj. ztráty na výdělku, která vzniká, teprve když skončí pracovní neschopnost a výdělek začíná poškozenému ucházet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1147/2000). V daném případě tedy nebyl rozhodný výdělek žalobkyně před dopravní nehodou (26. 6. 2006), nýbrž před skončením pracovní neschopnosti (13. 4. 2007), z čehož vyplývá, že je též odlišné rozhodné období, za něž se průměrný (pravděpodobný) výdělek zjišťuje.
Jelikož dovolání směřující do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů přípustné, Nejvyšší soud je odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
Dovolání žalované do měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž nebylo žalobkyni vyhověno, dovolací soud rovněž odmítl podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. a §218 písm. b) o. s. ř..
Návrh žalované na odklad vykonatelnosti neshledal nejvyšší soud důvodným a v souladu se svou ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným snesením.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalované vznikla povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení §3 odst. 1, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v částce 5.922,50 Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty celkem činí 7.467,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. srpna 2012
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu