ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.3673.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 3673/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Správy služeb hlavního města Prahy, příspěvkové organizace se sídlem v Praze 8, Kundratka 1951/19, IČO 70889660, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 17, proti žalované J. L. , zastoupené JUDr. Ing. Jiřím Černým, bytem v Praze 4, Vítovcova 275/26, o 146.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 271/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2011, č. j. 55 Co 57/2011-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. 10. 2010, č. j. 41 C 271/2009-57, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni 18.300,- Kč se zákonným úrokem z prodlení, v rozsahu 127.900,- Kč se zákonným úrokem z prodlení žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně provedla dne 4. 9. 2007 odtah vozidla Škoda Favorit, jehož provozovatelkou je žalovaná, z místní komunikace v obvodu hlavního města Prahy z důvodu komplexní údržby komunikace a umístila odtažené vozidlo na střežené parkoviště. Nárok žalobkyně na parkovné za období od 18. 9. 2007 do 18. 9. 2009 po 200,- Kč denně soud prvního stupně posoudil podle zákona č. 13/1997 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a uzavřel, že žalovaná odpovídá žalobkyni za způsobenou škodu objektivně, přičemž jí v odstranění vozidla nebránily žádné závažné důvody; i přes změněnou adresu bydliště se měla zajímat o osud vozidla v jejím vlastnictví. Výše nákladů na umístění vozidla na střeženém parkovišti vyplývá z nařízení Rady hlavního města Prahy č. 13/2001. Okolnosti případu však odůvodňují snížení náhrady ve smyslu §450 obč. zák., a to až do výše odpovídající náhradě za střežení vozidla po dobu šesti měsíců; soud prvního stupně uvedeným způsobem zohlednil skutečnost, že náklady na střežení vozidla jsou ve zřejmém nepoměru k nízké hodnotě vozidla. Nepříznivé osobní a majetkové poměry žalované byly důvodem pro snížení náhrady o další polovinu na částku 18.300,- Kč; takto stanovená výše náhrady způsobené škody již není podle soudu prvního stupně v rozporu s dobrými mravy (§3 obč. zák.).
K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2011, č. j. 55 Co 57/2011-85, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil, řízení o odvolání žalobce proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně zastavil, řízení o odvolání žalovaného proti témuž výroku odmítl, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího. Uvedl, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a jeho právní závěry odpovídají judikatuře před rozhodnutím ve věci sp. zn. 21 Cdo 4546/2009, kterým nově Nejvyšší soud vyložil, že po odpadnutí důvodu veřejného zájmu je vlastník místní komunikace povinen vrátit odtažené vozidlo zpět na místo, odkud bylo odtaženo. Zamítnutí žaloby tak odpovídá i změněné judikatuře.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a namítá, že snížení náhrady za způsobenou škodu na pouhých 10 % je zcela nepřiměřené, a to i s ohledem na obzvláště obtížnou osobní situaci a majetkové potíže žalované. Moderace náhrady škody v uvedeném rozsahu neodpovídá okolnostem případu a nerespektuje požadavek přiměřenosti. Soud prvního stupně při úvaze o aplikaci §450 obč. zák. zcela opomněl vzít v úvahu poměry na straně žalobkyně, která nečinila kroky proti žalované za účelem vlastního zisku; všechny získané prostředky jsou totiž příjmem hlavního města Prahy, které také svým nařízením cenu za parkování odtaženého vozidla určuje a z vlastního rozpočtu dotuje. Žalovaná není rovněž zbavena ani omezena ve způsobilosti k právním úkonům, její tíživá situace nemůže být důvodem pro snížení míry odpovědnosti za škodu způsobenou žalobkyni. Postrádá-li napadené rozhodnutí přesvědčivost a je-li založeno na nedostatečně zjištěných poměrech na straně žalobkyně, nemůže obstát. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že s ním zásadně nesouhlasí a napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. Navrhla, aby dovolací soud přihlédl k rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4546/2009 a rozhodl věc v její prospěch.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu [nejde o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá.
V dané věci potvrdil odvolací soud věcně správný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4546/2009, který byl uveřejněn pod č. 24/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud zde v typově obdobném případě uzavřel, že je-li vlastníkem místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice v souladu s ustanovením §19 odst. 5 a 6 zákona o pozemních komunikacích, odstraněno silniční vozidlo na náklady jeho provozovatele, je vlastník místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice (nepřevzal-li poté vozidlo jeho provozovatel) po odpadnutí důvodu veřejného zájmu, pro který byla místní komunikace nebo průjezdní úsek silnice označena dočasně dopravní značkou zákazu stání silničních vozidel, povinen vrátit odtažené vozidlo zpět na místo, odkud bylo odtaženo. Neučiní-li tak, nejenže nepřípustně zasahuje do vlastnických práv majitele vozidla, ale zbytečně vytváří náklady spojené s parkováním vozidla na střeženém parkovišti, které nemohou být přičítány k tíži majitele (provozovatele) vozidla. Výše formulované závěry obstály i v rovině ústavněprávní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 612/2011).
Od závěrů vyslovených v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 4546/2009 nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v posuzované věci. Žalobkyně by se tedy mohla domáhat pouze částky za odtah vozidla (1.300,- Kč) a jeho parkování za jeden den na střeženém parkovišti (150,- Kč), případně částky za vrácení vozidla zpět na místo, odkud bylo odtaženo; uvedené nároky však neučinila žalobkyně součástí žalobního návrhu a domáhá se pouze škody vzniklé v souvislosti s parkováním vozidla po dobu 731 dní (přičemž jí uvedené období nezahrnovalo první den, kdy bylo vozidlo odtaženo). Nárok žalobkyně na náhradu škody způsobené parkováním na střeženém parkovišti tak nelze považovat za důvodný. Za této situace jsou bezpředmětné výhrady dovolatelky, že soud prvního stupně podle §450 obč. zák. nepřiměřeně snížil výši přiznané náhrady škody na pouhých přibližně 10 % požadované náhrady. Dovolací soud totiž nepřezkoumává rozsudek soudu prvního stupně, nýbrž soudu odvolacího, který důvod pro zamítnutí žaloby opřel právě o citované rozhodnutí Nejvyššího soudu. Pak ovšem za situace, kdy dovolatelka nevznáší konkrétní námitky proti posouzení této pro rozhodnutí soudu klíčové otázky, nemůže jí předkládané odlišné řešení důvodnosti a přiměřenosti moderace nároku na náhradu škody podle §450 obč. zák. přinést do jejích poměrů příznivý závěr, neboť na této právní otázce není přezkoumávané rozhodnutí založeno.
Rozhodnutí odvolacího soudu proto nemůže mít z hlediska dovoláním vymezené otázky ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., dovolání tak není podle těchto ustanovení přípustné, a Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně nemá na náhradu nákladů řízení právo, zatímco žalované zastoupené obecným zmocněncem žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. srpna 2012
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu