ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.3747.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 3747/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně FIRENZE s.r.o., se sídlem v Plzni, Klatovská tř. 131/26, IČO 48365009, zastoupené JUDr. Ladislavou Indrovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Malá 6, proti žalovanému městu Kaznějov, se sídlem úřadu v Kaznějově, Ke Škále 220, IČO 00257893, zastoupenému Mgr. Ing. Janou Krupičkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Divadelní 3/a, o 3.535.825,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 8 C 95/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2010, č. j. 10 Co 108/2010-66, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - sever částečným rozsudkem ze dne 20. 11. 2009, č. j. 8 C 95/2009-44, zamítl žalobu na zaplacení 1.088.392,50 Kč s úrokem z prodlení od 3. 3. 2009 do zaplacení. Žalující společnost požadovala náhradu ušlého zisku ve výši 637.629,50 Kč a náhradu majetkové újmy ve výši 450.763,- Kč způsobené inflačním znehodnocením finančních prostředků, které v letech 1998 – 2002 vložila do koupě nemovitosti od žalovaného města. Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 19. 12. 1997 uzavřela se žalovaným kupní smlouvu ohledně budovy s pozemky v k. ú. Kaznějov za kupní cenu 5.500.000,- Kč a po vkladu do katastru v prosinci 1997 uhradila ve splátkách část kupní ceny ve výši 1.775.000,- Kč. Rozsudkem ze dne 19. 1. 2007, č. j. 8 C 289/2005-73, Okresní soud Plzeň – sever shledal kupní smlouvu absolutně neplatnou pro rozpor s §36a odst. 1 písm. a) odst. 3 zákona o obcích a vlastníkem předmětných nemovitostí určil žalovaného, který zaplacenou část kupní ceny žalobkyni postupně vrátil. Po provedeném řízení soud uzavřel, že žalobkyni nevznikla škoda – ušlý zisk na úrocích, když neprokázala, že namísto investice do koupě nemovitosti by finanční prostředky ze své podnikatelské činnosti vložila na termínovaný vkladový účet, a nebylo prokázáno, že by je před koupí nemovitosti měla naakumulovány s úmyslem je investovat jinak než jako kupní cenu. Soud dovodil, že k uzavření absolutně neplatné kupní smlouvy došlo oboustranným právním úkonem, tudíž zavinění na jejím uzavření nesou oba účastníci rovnoměrně. Ztráta spočívající ve zmenšení kupní síly prostředků vynaložených na úhradu kupní ceny a vyplývající z inflačního znehodnocení nebyla způsobena protiprávním jednáním žalovaného, neboť k tomu by došlo i bez jeho jednání.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 6. 2010, č. j. 10 Co 108/2010-66, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Při svém rozhodnutí vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a dovodil, že vzhledem k absolutní neplatnosti kupní smlouvy žalobkyně poukazovala finanční prostředky žalovanému na úhradu kupní ceny bez právního důvodu, tento nárok byl však vypořádán v rámci vrácení toho, co bylo na základě neplatné smlouvy získáno. Ohledně možného finančního výnosu z těchto prostředků shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně nestála před volbou, zda svoje finanční prostředky investuje do koupě nemovitosti či uloží na termínovaný účet. Nebýt koupě nemovitosti, v níž žalobkyně provozovala podnikatelskou činnost, uvedené finanční prostředky by ani neměla. Vzhledem k tomu není pro posouzení uplatněného nároku podstatné, kdo zavinil neplatnost uzavřené kupní smlouvy.
Tento rozsudek napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že nebýt koupě nemovitosti, v níž podnikala, finanční prostředky ze své podnikatelské činnosti by nezískala, a namítá, že předmětnou nemovitost by mohla užívat z titulu nájemní smlouvy. Finanční výnosy ze své podnikatelské činnosti by tak nepoužila na úhradu kupní ceny, ale na úhradu nájemného a ostatní finanční prostředky by měla možnost zhodnocovat v rámci úročení na termínovaném vkladovém účtu. Jakožto právnická osoba – podnikatel by zcela jistě provozovala obdobné aktivity v jiném objektu, kde by generovala finanční výnosy. Vadu řízení spatřuje v tom, že nebyla soudem prvního stupně poučena podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Poukazuje na to, že v průběhu minulých let zcela bezdůvodně a neefektivně použila finanční prostředky z podnikání na úhradu kupní ceny, ačkoliv je mohla zhodnocovat jiným způsobem. Zdůrazňuje, že neplatnost kupní smlouvy zavinil žalovaný, neboť ona jednala v dobré víře, že starosta obce jednající za žalovanou postupuje v souladu s rozhodnutím příslušného orgánu obce a nebylo její povinností zkoumat jeho oprávnění. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Žádnou zásadní právní otázku ve smyslu §237 odst. 1 o. s. ř. dovolatelka ve svém dovolání nevymezuje. Námitkami, jejichž obsahem jsou výhrady ke skutkovým zjištěním a k hodnocení provedených důkazů, dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž skutková zjištění soudů nižších instancí, na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce. Uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Otázka ušlého zisku, spočívajícího v úrocích z neuskutečněného vkladu na účet v bance, i otázka majetkové újmy, spočívající v inflačním znehodnocení finančních prostředků, byla po právní stránce dovolacím soudem opakovaně řešena. Z tohoto hlediska nelze rozhodnutí odvolacího soudu přisoudit zásadní právní význam, neboť jeho právní názor na otázku ušlého zisku na úrocích z vkladu je plně v souladu s hmotným právem (§442 odst. 1 obč. zák.) i s judikaturou dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu např. ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2973/2005, ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, ze dne 30. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, nebo ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2242/2011), a totéž se týká posouzení důvodnosti nároku na náhradu za inflační znehodnocení prostředků vynaložených na kupní cenu (rozhodnutí Nejvyššího soudu např. ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1272/2001, a ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000).
Ani případná vada řízení (námitka, že žalobkyně nebyla poučena podle §118a o. s. ř.) nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nelze založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vady řízení jako dovolací důvod u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (i v případě jeho obdobného užití) jsou výslovně vyloučeny ustanovením §237 odst. 3 in fine o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto vzhledem k tomu, že dovolání směřovalo proti částečnému rozsudku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2012
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu