ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.39.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 39/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce V. H. , zastoupeného JUDr. Janou Borskou, advokátkou se sídlem v Táboře, Žižkovo nám. 5, proti žalované Mgr. V. U. , zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci, 1. máje 535/50, o 2.325.027,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 64/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2010, č. j. 54 Co 356/2009-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. 4. 2009, č. j. 12 C 64/2007-49, zamítl žalobu na náhradu škody 2.325.027,- Kč, způsobené promlčením pohledávky žalobce, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 18. 2. 2002 uzavřel Ing. Z. H. jako zástavce a J. H. (jehož procesním nástupcem je žalobce) jako zástavní věřitel smlouvu, podle níž zástavní věřitel poskytl zástavci půjčku ve výši 1.900.000,- Kč s tím, že mu bude vrácena do 31. 12. 2003. Ing. Z. H. zemřel dne 10. 8. 2006, J. H. dne 15. 9. 2006 udělil žalované advokátce plnou moc k zastupování v řízení o dědictví po zemřelém a k jednání s dědici o dohodě, tato plná moc byla 9. 2. 2007 odvolána. Ačkoli žalovaná poučila žalobce o možnosti promlčení jeho pohledávky, žalobce jí dal pokyn pouze k uplatnění nároku v dědickém řízení, nikoliv k uplatnění nároku proti dědicům soudní cestou. Soud dospěl k závěru, že není dána příčinná souvislost mezi výkonem advokacie ze strany žalované a škodou vzniklou žalobci spočívající v promlčení jeho práva na zaplacení částky 1.900.000,-Kč. Žalobce nedal žalované pokyn k podání žaloby na zaplacení této částky, žalovaná tedy tuto povinnost neměla a promlčení nároku žalobce nezpůsobila. Žalovaná sice nepodala „přihlášku“ pohledávky do dědického řízení, jak žalobce požadoval, avšak toto pochybení nemá vliv na promlčení jeho nároku. Sdělení věřitele soudu projednávajícímu dědictví, že má pohledávku za zůstavitelem, nezpůsobuje totiž stavení běhu promlčecí doby podle §112 o. s. ř. a uvedení dluhu zůstavitele v usnesení o dědictví neřeší existenci tohoto dluhu ve vztahu mezi věřitelem a zůstavitelem.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 3. 2010, č. j. 54 Co 356/2009-119, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Věc posoudil podle §24 zákona č. 86/1996 Sb., o advokacii, ve znění účinném do 31. 12. 2006, a dovodil, že žalovaná nepostupovala takticky a formálně správně, avšak její pochybení není v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou. Žalobce požadoval podání „přihlášky“ do dědického řízení, což žalovaná neučinila, avšak uplatnění pohledávky v dědickém řízení nemá vliv na běh promlčecí doby pohledávky. I kdyby žalovaná pohledávku uplatnila v dědickém řízení, žalobce by se nestal účastníkem dědického řízení, jestliže dědici by pohledávku neuznali a nebyly by splněny ani další předpoklady ust. §175b o. s. ř.
Tento rozsudek napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že závěry odůvodnění nekorespondují s výrokem rozhodnutí, že soud nesprávně posoudil objektivní odpovědnost žalované, která nevynaložila veškeré možné úsilí k odvrácení škody, ačkoliv plná moc udělená žalobcem ji k tomu opravňovala a zavazovala slovy : „... aby nás zastupovala v řízeních před soudem či jiným orgánem,“ a tvrzení žalované, že žalobce jí nedal pokyn k podání žaloby, je neuvěřitelné a účelové a soud tuto skutečnost nesprávně posoudil. Pokud by si žalobce nepřál zažalovat předmětnou pohledávku, zmocnění žalované v plné moci k zastupování před soudy by nemělo žádný smysl. Dále namítá, že soud nesprávně zhodnotil význam jím navrhovaného důkazu výslechem advokáta JUDr. Ing. P. P. k prokázání, že žalovaná mu předala předmětnou zástavní smlouvu se smlouvou o půjčce a sdělila mu, že nároky z těchto smluv nejsou promlčené, že je to ošetřeno písemnostmi o prodloužení splatnosti půjček. Žalobci bylo upřeno právo na spravedlivý proces, když mu bylo odepřeno provedení tohoto důkazu. Pokud žalovaná měla odlišný právní názor, byla povinna mu jej řádně objasnit a žalobce by pověřil jiného advokáta, který by tuto záležitost profesně a odborně řešil. Namítá, že po žalované požadoval zahájení soudních řízení, byla jím najata právě pro podání přihlášky do dědictví a pro následné podání žalob před promlčením, a to bez dalšího na základě již udělené plné moci. Žalovaná nic z toho neučinila a až z jejích podání k soudu se žalobce dozvěděl, že důvodem její nečinnosti byly její pochybnosti o pravosti žalobcových pohledávek. Uvádí, že je schopen všechny půjčky doložit a nebylo záležitostí žalované je zkoumat, měla pouze hájit zájmy klienta. Dále namítá, že spis ČAK neobsahuje skutečnou výpověď J. H., že kárná komise ČAK i tajemník JUDr. K. stranili žalované, a druhá stížnost na žalovanou ze dne 2. 12. 2007 dosud nebyla vyřízena. Žalovaná měla včas všechny dokumenty a její tvrzení, že si je obstarávala sama, je nepravdivé. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce a že dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; dovolatel na uvedení argumentů osvědčujících existenci zásadního právního významu rozhodnutí v dovolání v podstatě rezignuje. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Ačkoli dovolatel v dovolání namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil objektivní odpovědnost žalované, neuvádí, v čem nesprávné právní posouzení odvolacího soudu spočívá, a podstatou jeho námitek jsou výhrady proti zjištěnému skutkovému stavu. Svou zásadní námitkou, že žalovaná od něj dostala pokyn uplatnit pohledávku v dědickém řízení a před promlčením ji zažalovat, zpochybňuje skutkový závěr soudu, nikoliv posouzení věci po právní stránce. Rovněž zpochybňování věrohodnosti provedených důkazů, z nichž soud při svém rozhodování vycházel, je námitkou nesprávně zjištěného skutkového stavu. Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění zakládá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Jak z dikce ust. §241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) nebo písm. b) o. s. ř. To však není tento případ.
Totéž platí pro namítané procesní vady (že soud provedl jenom důkazy navrhované žalovanou a nikoli také důkazy jím navržené, že při hodnocení důkazů postupoval v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů - §132 o. s. ř.). K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), se totiž při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží.
Jelikož dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody a není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustný.
Dovolání není přípustné ani proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení; přípustnost dovolání proti tomuto výroku není založena ani ust. §237, §238, §238a ani §239 o. s. ř.
Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolání žalobce proti žádnému z napadených výroků rozsudku odvolacího soudu není přípustné. Dovolací soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř. S ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá žalobce právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Vzhledem k obsahu vyjádření k dovolání podaného žalovanou nejsou náklady na jeho sepsání účelně vynaloženými náklady, soud proto žalované právo na jejich náhradu nepřiznal.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. září 2012
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu