ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.3966.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 3966/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. Č. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Ruskem, advokátem se sídlem v Praze 4, Družstevní 1395, proti žalovanému M. B. , zastoupeného JUDr. Jiřím Duškem, advokátem se sídlem v Písku, Erbenova 1013, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 1, Templová 747, IČ: 47116617, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 117/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 7. 2009, č. j. 6 Co 1566/2009-420, takto:
I. Dovolání proti vyhovujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu se zamítá, jinak se dovolání odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 114.618,- Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Zdeňka Ruska, advokáta se sídlem v Praze 4, Družstevní 1395.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 16. 1. 2009, č. j. 4 C 117/2006-357, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 2. 2009, č. j. 4 C 117/2006-365, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě za ztížení společenského uplatnění 1.293.090,- Kč, za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 1. 7. 2007 do 30. 9. 2008 částku 19.961,- Kč, žalobu co do dále požadovaných částek 19.262.910,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění, 4.773.251,- Kč na náhradě bolestného a 203.054,- Kč na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 7. 2007 do 30. 9. 2008 zamítl, zastavil řízení ohledně dalších částek 6.054.700,- Kč, 63.196.921,20 Kč, 172.976,20 Kč, 7.785,- Kč od 10. 9. 2004 měsíčně a 13.273,- Kč od ukončení studia žalobce, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 6. 9. 2005, č. j. 2 T 106/2005-91, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 2005, č. j. 4 To 876/2005-107, shledán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 trestního zákona, neboť způsobil žalobci těžkou újmu na zdraví z nedbalosti, když dne 10. 9. 2004 okolo 20:20 hodin řídil osobní automobil na silnici III. třídy a v rozporu s §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. při projíždění levotočivé zatáčky vjel do protisměru, kde levou přední částí svého vozidla narazil do protijedoucího motocyklu bez registrační značky řízeného žalobcem. Přední světlo motocyklu bylo v době nehody tlumené, neboť sklo paraboly bylo rozbité, což sice snižovalo dosvit světla a rozptyl světelných paprsků, avšak neomezovalo to zjistitelnost světelného zdroje ze strany jiného účastníka provozu. Motocykl nebyl způsobilý provozu na pozemních komunikacích a žalobce v té době neměl řidičské oprávnění. Žalovaný se sice plně věnoval řízení vozidla, avšak osvětlení motocyklu splynulo se vzdálenými světly průmyslové zóny města Písku a žalovaný motocykl uviděl až ze vzdálenosti několika málo metrů. Soud v řízení zjistil, že při dopravní nehodě žalobce utrpěl rozsáhlá poranění, zejména devastující poranění levé horní a levé dolní končetiny, které mu byly amputovány v oblasti paže a stehna. Žalobce jako levák přišel o své dominantní končetiny, horní končetina není vhodná pro protézování, žalobce má protézu levé dolní končetiny, na kterou při chůzi napadá, trpí fantómovými bolestmi ztracených končetin a bolestmi v zádech. Před úrazem zahájil studium druhého ročníku střední průmyslové školy, byl členem fotbalového klubu, věnoval se rukodělným pracím. V době úrazu mu bylo 16,5 roku. Soud dospěl k závěru, že nehodu zavinil žalovaný tím, že v době střetu vozidel jel v levém jízdním pruhu, a porušil tak §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., avšak z 50 % došlo ke škodě spoluzaviněním žalobce, který porušil ustanovení §3 odst. 3, §4 písm. b), §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., a tím i §415 obč. zák., když jel bez řidičského oprávnění a dostatečné zkušenosti po veřejné komunikaci na motocyklu, který byl bez platné technické kontroly a nebyl řádně osvětlen; žalobce se tak v daném místě a čase neměl vůbec vyskytovat. Vedlejší účastník vyplatil žalobci na bolestném 329.580,- Kč a za ztížení společenského uplatnění 882.000,- a 58.320,- Kč. S ohledem na výrazné omezení žalobce ve všech sférách jeho života soud náhradu za ztížení společenského uplatnění stanovil ve výši sedminásobku základního bodového ohodnocení (5.710 bodů), další částku na bolestném nad dvojnásobek náhrady mu nepřiznal, neboť při jeho léčbě, byť mimořádně náročné, nedošlo k závažným komplikacím, které by si vyžádaly opakované invazivní zákroky, a náhradu přiznal ve výši jedné poloviny s ohledem na 50 % spoluzavinění žalobce.
K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 7. 2009, č. j. 6 Co 1566/2009-420, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě za ztížení společenského uplatnění částku 5.911.680,- Kč, na bolestném 658.560,- Kč a na náhradě mzdy za dobu od 1. 7. 2007 do 30. 9. 2008 částku 86.142,- Kč, žalobu co do částky 17.655.060,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění a bolestného a co do 136.871,- Kč na náhradě mzdy za dobu od 1. 7. 2007 do 30. 9. 2008 zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, avšak dospěl k odlišným právním závěrům. Neshledal spoluúčast žalobce na vzniklé škodě, neboť jedinou příčinou střetu vozidel byla skutečnost, že žalovaný jel v protisměru, a nehodu tak zavinil výhradně on, zatímco protiprávní jednání žalobce, který jel bez platné technické kontroly, bez řidičského oprávnění a byl špatně osvětlen, nebylo ani jednou z příčin vzniku škody. Kdyby žalovaný neporušil §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., žalobci by žádná škoda nevznikla bez ohledu na to, že on sám tento zákon porušil. K odlišným závěrům dospěl odvolací soud i ohledně výše náhrady za ztížení společenského uplatnění a bolestného. Vzhledem k tomu, že žalobce je převážně bezmocný (je odkázán na trvalou pomoc třetí osoby i při nasazování protézy, která je předpokladem pro jeho veškerou další činnost), a přesto, že dostudoval a nastoupil do pracovního poměru, ztratil možnost zapojit se do zaměstnání, které by odpovídalo jeho intelektovým a fyzickým možnostem, a má výrazně ztíženo hledání partnera a založení rodiny, dospěl odvolací soud k závěru, že odpovídající přiměřenou náhradou za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. je desetinásobek základního bodového ohodnocení, a vzhledem k mimořádně náročnému způsobu léčby žalobce (kanylace velkých cév, plicní ventilace a reamputace levé dolní končetiny) uznal za přiměřené zvýšení náhrady bolestného na šestinásobek základního bodového ohodnocení.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích, kterými mu byly uloženy platební povinnosti, napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává jej z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že protiprávní jednání žalobce (poškozeného) nebylo jednou z příčin vzniku škody ve smyslu §441 obč. zák. Vozovka, na které k nehodě došlo, nebyla rozdělena středovou dělicí čárou, takže při průjezdu zatáčkou se žalovaný mohl dostat částečně do protisměru, neboť nebyl povinen předpokládat žádnou překážku. Motocykl žalovaného nebyl řádně osvětlen, takže jej žalovaný nemohl včas spatřit, a proto zatáčku projel sice v protisměru, ale blíže ke středové čáře. Motocykl nebyl technicky způsobilý k jakémukoli provozu a žalobce nebyl oprávněn jakékoliv motorové vozidlo řídit. Pokud by motocykl svítil, žalovaný by nepochybně zatáčkou projel na své polovině a k nehodě by nedošlo. Žalobce, který se na vozovce pohyboval s nedostatečně funkčním a neosvětleným motocyklem způsobil překážku silničního provozu, a tyto okolnosti jsou v příčinné souvislosti se škodou na zdraví vzniklou žalobci. Žalovaný považuje za správný závěr soudu prvního stupně o 50 % spoluzavinění žalobce a poukazuje na to, že i soud v trestním řízení při úvaze o potrestání žalovaného vzal v úvahu spoluvinu žalobce. Zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění odvolacím soudem na desetinásobek a náhrady bolestného na šestinásobek základního bodového ohodnocení nepovažuje dovolatel v souladu s principem proporcionality a srovnává je s jinými, ještě závažnějšími následky poškození zdraví. Nesouhlasí s výrokem o náhradě nákladů řízení a namítá, že s ohledem na okolnosti případu bylo namístě osvobodit jej od povinnosti platit soudní poplatek ve výši 266.256,- Kč, a poukazuje na to, že žalobce několikrát měnil žalobu, upřesňoval, rozšiřoval a bral zpět a jeho požadavky byly ve zjevně nepřiměřené výši. Nesprávné právní posouzení spatřuje též v tom, že odvolací soud neaplikoval §142 odst. 2, §147 a §151 odst. 1 o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že argumentace žalovaného v dovolání je v rozporu s ust. §11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., podle něhož se na pozemní komunikaci jezdí vpravo a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky, pokud není stanoveno jinak. V posuzovaném případě žádné zvláštní okolnosti nebránily, aby žalovaný jel při pravém okraji vozovky. Žalobce poukazuje na rozsudek vydaný v trestním řízení, v němž je výslovně uvedeno, že žalovaný vjel do protisměru, kde se střetl s motocyklem žalobce. Nesouhlasí s názorem žalovaného, že nedostatečné osvětlení motocyklu bylo příčinou, proč žalovaný přejel do protisměru, a uvádí, že bylo prokázáno, že i když dosvit a rozptyl světelných paprsků byl snížen, ze strany jiného účastníka silničního provozu nebyla zjistitelnost světelného zdroje omezena. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání, které v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. odvolacím soudem změněn, je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., avšak není důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že hlavní a rozhodující příčinou vzniku škody na zdraví žalobce byl způsob jízdy žalovaného, který nejel při pravém okraji vozovky a vybočil ze svého jízdního pruhu do protisměru, kde se střetl s motocyklem řízeným žalobcem. Dovolatel namítá, že na vzniku škody se podílelo též jednání žalobce, který bez řidičského oprávnění řídil motocykl, jenž nebyl způsobilý k provozu na pozemních komunikacích a byl špatně osvětlen.
K tomu, aby byla založena spoluodpovědnost poškozeného (§441 obč. zák.), musí jít o takové jeho jednání či opomenutí, jež se podílelo na vzniku škody; mezi jeho jednáním a škodlivým výsledkem musí být vztah příčiny a následku. V rozsahu, v jakém se podílelo jednání poškozeného na vzniku škody, je vyloučena odpovědnost škůdce. Ačkoli došlo ze strany žalobce k poměrně závažnému porušení zákona č. 361/2000 Sb., nešlo vzhledem k průběhu nehodového děje o okolnost, která by byla ve vztahu příčinné souvislosti ke střetu vozidel. Okolnost, že žalobce neměl řidičské oprávnění a motocykl byl bez platné technické kontroly, nezpůsobila, že vozidlo žalovaného nejelo na silnici vpravo a zasáhlo do jízdního pruhu v protisměru. Při způsobu jízdy žalovaného tyto nedostatky na straně poškozeného na průběhu nehody nic nezměnily a z hlediska příčin úrazového děje jsou v podstatě bez významu. Je totiž povinností řidiče jet při pravém okraji vozovky i v případě, že v protisměru není žádný provoz, a ostatně ani okolnost, že motocykl žalobce neměl zcela v pořádku přední světlo, nebylo příčinou, proč žalovaný vybočil ze svého jízdního pruhu a vjel do protisměru.
Pokud dovolatel namítá, že motocykl žalovaného nemohl na dostatečnou vzdálenost spatřit, protože nebyl řádně osvětlen, napadá tím skutkové zjištění o tom, že i přes vadu světla nebyla ze strany jiného účastníka silničního provozu omezená zjistitelnost světelného zdroje. Dovolatel tak uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který svůj skutkový závěr učinil na základě zjištění čerpaných z důkazů provedených v řízení a z připojeného trestního spisu, takže vzal v úvahu pouze ty okolnosti, jež vyšly najevo v průběhu řízení, a nelze mu vytýkat, že by pro svá skutková zjištění neměl oporu v provedeném dokazování nebo že by opomenul nějaké rozhodné skutečnosti, jež byly v řízení prokázány. Existence jiných okolností, jež by na straně poškozeného vedly ke vzniku škody na jeho zdraví či přispěly ke zvětšení rozsahu škody, nebyla v řízení prokázána a závěr o podílu poškozeného na vzniku škody nelze založit jen na domněnce. Odvolací soud, který z těchto hledisek posuzoval po právní stránce základ nároku na náhradu škody způsobené na zdraví žalobce, při aplikaci práva nepochybil.
Pokud jde o výši náhrady za ztížení společenského uplatnění a náhrady bolestného, soud postupoval podle ust. §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., jež stanoví, že ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění.
Jednotící zásadou při určování výše náhrady za ztížení společenského uplatnění je, aby se poškozenému dostalo odškodnění, které je ve všech souvislostech přiměřené. Úsudek o přiměřenosti míry zvýšení odškodnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky má sice vycházet z individuálních okolností posuzované věci i z obecné zkušenosti soudu včetně poznatků z jiných posuzovaných případů, ale především musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby existoval vztah přiměřenosti mezi touto přiznanou výší a způsobenou škodou na zdraví (obdobně srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2011, sp. zn. Cpjn 203/2010, uveřejněné pod číslem 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03). Nelze tedy mechanicky srovnávat jednotlivé případy a násobky základního bodového ohodnocení lékaře, nýbrž především jde o celkovou přiměřenost přiznané částky vzniklým následkům. Na tomto obecném požadavku je založena i právní úprava obsažená ve vyhlášce č. 440/2001 Sb., ukládá-li, že výsledná výše odškodnění musí být přiměřená povaze následků a jejich předpokládanému vývoji (srov. §3 odst. 1 větu druhou vyhlášky).
Právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru náhrady za ztížení společenského uplatnění a pro vznik nároku na její zvýšení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře „přiměřenosti“ zvýšení v jednotlivých zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele usměrňována. Mezi rámcová hlediska, k nimž při úvaze o zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění soud přihlíží, je porovnání úrovně společenských, kulturních, sportovních a dalších aktivit poškozeného v době před vznikem škody s jeho možnostmi v době po zranění s přihlédnutím k jeho věku.
V posuzovaném případě odvolací soud k okolnostem významným pro stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobce přihlédl a zhodnotil, jak se následky úrazu žalobce projevily konkrétně v jeho životě a nakolik byly jeho možnosti v jeho věku pro další uplatnění v životě a ve společnosti omezeny či ztraceny v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou jeho společenského i jiného uplatnění. Skutečnosti uvažované odvolacím soudem jsou vzhledem k okolnostem případu úplné, poskytují náležitý podklad pro posouzení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění a její celková výše nevybočuje z mezí přiměřenosti. Jen pro úplnost je třeba k námitkám v dovolání uvést, že základním bodovým ohodnocením je počet bodů stanovených lékařem včetně zvýšení bodového ohodnocení dle §6 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2011, sp. zn. Cpjn 203/2010, uveřejněné pod číslem 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), takže výsledná částka přiznaná odvolacím soudem představuje v podstatě necelý šestinásobek základního bodového ohodnocení (5.710 bodů + zvýšení o 50 % = 8.565 bodů). Dovolací soud neshledal důvody ani k odlišnému posouzení náhrady bolestného, s jejíž výší dovolatel nesouhlasí, aniž však vznesl jakékoliv konkrétní námitky.
Jelikož dovolací soud neshledal vady řízení, k nimž je povinen přihlížet i bez návrhu (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání žalovaného do měnících výroků rozsudku odvolacího soudu o věci samé podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Žalovaný podal dovolání i proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, proti nimž však není dovolání přípustné (srov. rozhodnutí NS uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky rozhodnutí a stanovisek). V tomto rozsahu proto dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl podle ust. §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za vyjádření k dovolání v částce 87.215,- Kč (§3 odst. 1 bod 5. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zaokrouhlené podle ust. §16 odst. 2 této vyhlášky, snížené na polovinu podle ust. §18 odst. 1 této vyhlášky) a z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby v částce 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších změn, včetně 20 % daně z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 17.503,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. ledna 2012
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu