ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.4292.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 4292/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) J. V. , zastoupeného JUDr. Ludmilou Krejčí, advokátkou se sídlem Brno, Starobrněnská 13, b) J. V. , zastoupeného Mgr. Radoslavem Janečkem, advokátem se sídlem Brno, Bubeníčkova 44, proti žalovanému statutárnímu městu Brno , se sídlem magistrátu Brno, Dominikánské nám. 1, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 252/2001, o dovolání žalobců a), b) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. července 2011, č.j. 44 Co 190/2010-239, takto:
I. Dovolání žalobce a) se odmítá.
II. Dovolání žalobce b) se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 2. 2010, č.j. 55 C 252/2001-200, zastavil řízení ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovaným ohledně 73.290,- Kč, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci a) částku 30.497,- Kč, dále zamítl žalobu ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovaným v částce 15.473.767,- Kč a nepřiznal ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovaným žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným žalobu v částce 126.891,- Kč zamítl, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci b) 1.700,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a nepřiznal žalovanému a České republice právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce a) po svém narození ve zdravotnickém zařízení, jehož právním nástupcem je žalované město, byl dokrmován preparátem F., poté se u něj projevily zdravotní potíže, které měly za následek zánět mozkových blan, přičemž zdrojem onemocnění byla infekce salmonely obsažená ve F. V důsledku tohoto onemocnění se u žalobce projevila psychomotorická instabilita, oboustranná hluchota, retardace vývoje řeči a organický psychosyndrom v pásmu debility. Rozsudkem Městského soudu v Brně z 5. 5. 1989, č.j. 13 C 250/86-42, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 13 Co 534/89, bylo tehdy nezletilému žalobci a) proti tehdy žalovanému Městskému ústavu národního zdraví přiznáno právo na náhradu škody na zdraví ve výši celkem 166.950,- Kč, sestávající z náhrady bolesti v rozsahu 480 bodů ve výši 7.200,- Kč a náhrady za ztížení společenského uplatnění za 1775 bodů, zvýšené na šestinásobek ve výši 159.750,- Kč. Soud při ohodnocení ztížení společenského uplatnění vycházel ze znaleckého posudku Lékařské fakulty Univerzity Palackého v O. vypracovaného v únoru 1989, který konstatoval mimořádně těžké poškození zdraví žalobce – psychické i mentální (oligofrenii), praktickou hluchotu a poruchu řeči, které jsou trvalé povahy, už od kojeneckého věku determinují zvláště těžký handicap při hře, později při vzdělání, v sociální adaptaci, při volbě povolání a životního partnera a prakticky ho vylučují ze společenského života, sportu i kulturního vyžití. Soud vyšel ze znaleckých posudků MUDr. Nováka, soudního znalce z oboru zdravotnictví - neurochirurgie a neurotraumatologie, a MUDr. Čermákové, znalkyně se specializací v psychiatrii, a konstatoval, že ke zhoršení zdravotního stavu oproti stavu zjištěnému znaleckým posudkem Univerzity Palackého v O. nedošlo, a ztížení společenského uplatnění žalobce tak bylo odškodněno již na základě předchozího rozhodnutí soudu ve věci 13 C 250/86. Nárok žalobce a) na náhradu za ztrátu na důchodu soud shledal promlčeným, neboť žalobce a) se dozvěděl o vzniku škody představující ztrátu na důchodu v listopadu 1999, avšak nárok na náhradu této škody byl uplatněn žalobou doručenou soudu až dne 20. 12. 2001. Naproti tomu nároky představující náklady zaplaceného jízdného do školy pro sluchově postižené v Č. B. v letech 1999 až 2001, náklady vynaložené na zakoupení osobního počítače a na účast na letním táboře pro neslyšící shledal soud v příčinné souvislosti se zdravotním postižením žalobce a) a uplatněné včas. Soud dovodil (pro nedostatek určitosti a srozumitelnosti) neplatnost uznání nároku žalobce a) na náhradu za ztrátu na výdělku co do důvodu a výše ze strany Sdružení zdravotnických zařízení III. z 25. 9. 2000. Z žalobcem b) uplatněných nároků představujících náklad vynaložený na zakoupení osobního vozu Š. F. v roce 2003 v částce 30.000,- Kč (po odečtení příspěvku 90.000,- Kč), ušlý výdělek z důvodu návštěv kurzů znakové řeči a náklad 1.700,- Kč za účast žalobce a) na letním táboře, přiznal soud žalobci b) pouze posledně uvedený nárok, jelikož dovodil, že zbývající částky nebyly vynaloženy v příčinné souvislosti se zdravotním postižením žalobce a).
K odvolání obou žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 7. 2011, č.j. 44 Co 190/2010-239, rozsudek soudu prvního stupně v napadených zamítavých a nákladových výrocích potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že nedošlo ke zhoršení zdravotního stavu žalobce a) od doby, kdy byl jeho zdravotní stav vyhodnocen v předchozím řízení u Městského soudu v Brně vedeném pod sp. zn. 13 C 250/86, neboť veškeré následky škodní události pro budoucí život žalobce a), včetně jeho pracovního uplatnění, byly již posudkem Lékařské fakulty Univerzity Palackého v O. předvídány a v rámci předchozího řízení o náhradu za ztížení společenského uplatnění odškodněny šestinásobkem bodového ohodnocení. Nedůvodným shledal odvolací soud nárok žalobce a) na doplatek ztráty na důchodu, opírající se o nemožnost pracovního umístění, jelikož hmotné právo takový nárok neupravuje, a ve své podstatě vyjadřuje dopad zdravotního poškození žalobce a) na jeho obtížné zařazení do běžného společenského i pracovního života, což bylo již odškodněno v rámci navýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění v rozhodnutí sp. zn. 13 C 250/86. Jako účelně vynaložený náklad spojený s léčením neshledal soud nárok žalobce a) na náhradu nákladů vynaložených na zakoupení televizoru. Nároky uplatněné žalobcem b) představující náklady na pořízení osobního automobilu, školné – ošetřovné ve výši 72.780,- Kč, jakož i ušlý výdělek za dobu neplaceného volna z důvodu účasti na kurzech znakové řeči nemají podle odvolacího soudu oporu v zákoně, a proto nemohou být přiznány.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a) dovolání, jehož přípustnost shledává v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Popisuje předchozí řízení před soudem prvního stupně vedené pod sp.zn. 13 C 250/86 a rekapituluje svůj dosavadní život s tím, že při skončení učebního oboru mu byl přiznán invalidní důchod, takže je pracovně naprosto nezařaditelný. Namítá, že odškodnění za trvalé následky bylo provedeno v době jeho útlého věku, ve světle znaleckého posudku MUDr. Nováka je třeba předchozí posouzení přehodnotit, neboť v původním řízení byly jednotlivé položky postižení stanoveny zvlášť a nebyl brán v úvahu vývoj s defektem nejen v uvedených položkách, ale s defektem vzniklým jejich kombinací. Argumentuje tím, že v původním řízení nebylo možné stanovit další vývoj poškozeného mozku a z tohoto odvisící stav psychiky, komunikace, mentálních schopností, jejichž vývoj byl v určité fázi zastaven a dále nebyl možný, kvalita mozkové tkáně se pak nevyvíjela. Zpochybňuje též správnost závěrů, které soudy dovodily ze znaleckého posudku MUDr. Čermákové, a zdůrazňuje, že jeho zdravotní stav v roce 1989 nebylo možno posuzovat jako ustálený, neboť se nacházel ve stavu vývoje, a teprve po jeho dokončení bylo možné posoudit ztížení společenského uplatnění. Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, která přiznává nárok na další odškodnění následků ztížení společenského uplatnění, které se projeví v takové intenzitě a takovým způsobem, že původně nebyly, příp. ani nemohly být předvídané. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku zamítajícím žalobu žalobce b) o 126.891,- Kč, podal žalobce b) dovolání, které odůvodňuje nesprávným právním posouzením věci. Tvrdí, že jím uplatňované nároky na náhradu škody představující výdaje, které byly vynaloženy v souvislosti s péčí o postiženého syna, který trpí mentální retardací kombinovanou s vadou řeči a sluchu, je nesamostatný, v běžném životě nečte, ve slyšícím prostředí se nedomluví, nezná cenu peněz a neuvaří si jídlo. Rekapituluje okolnosti, za nichž k poškození zdraví syna došlo, a obsah znaleckých posudků, z nichž dovozuje závěr o horším vývoji zdravotního stavu žalobce a) a jeho nároku na navýšení bodového ohodnocení za ztížení společenského uplatnění. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jím uplatňované nároky nemají oporu v příslušných ustanoveních občanského zákoníku, a v posouzení správnosti tohoto závěru spatřuje otázku zásadního právního významu. Má za to, že uplatnění námitky promlčení žalovaným je v rozporu s dobrými mravy. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání obou žalobců byla podána včas, oprávněnými osobami (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§240 odst. 1 o. s. ř.), avšak dovolání obou žalobců směřují proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jenž byl současně jeho prvním rozhodnutím v dané věci, se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li ve věci samé o řešení právních otázek zásadního významu.
Rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci žalobci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částek 15.473.767,- Kč žalobci a) a 126.891,- Kč žalobci b). Jak vyplývá z obsahu spisu, uvedené částky tvoří žalobcem a) požadovaná náhrada za ztížení společenského uplatnění 14.100.000,- Kč, náhrada za ztrátu na důchodu 1.355.661,- Kč, náhrada jízdného 6.000,- Kč, náhrada nákladů na koupi televizoru 10.990,- Kč, a žalobcem b) požadovaná náhrada nákladů na koupi osobního automobilu 30.000,- Kč, náhrada nákladů znaleckého posudku 1.650,- Kč, náhrada nákladů na instalaci parkovací značky 1.436,- Kč, náhrada ušlého výdělku 21.025,- Kč a náhrada nákladů školného ve speciální škole 72.780,-Kč. Jedná se o dílčí nároky se samostatným skutkovým základem, byť požadované jako důsledek jedné škodné události. Přípustnost dovolání je proto třeba posoudit u každého dílčího nároku zvlášť, bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 9/2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000). Pokud tedy předmětem řízení před odvolacím soudem byly jednotlivé dílčí nároky ve výši 6.000,- Kč, 10.990,- Kč, 30.000,- Kč, 1.650,- Kč, 1.436,- Kč a 21.025,- Kč, z nichž žádný nepřevyšuje 50.000,- Kč, není dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně v tomto rozsahu přípustné.
Námitky dovolatelů směřující proti hodnocení závěrů vypracovaných znaleckých posudků z oboru zdravotnictví (neurochirurgie a psychiatrie) představují dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (nesouhlas se skutkovými zjištěními), který není způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalobce a) spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v posouzení vzniku dalšího nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění v souvislosti s vývojem (zhoršením) jeho zdravotního stavu.
Podle §444 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění.
Podle §5 odst. 2 věty druhé vyhlášky č. 32/1965 Sb. (účinné do 31. 12. 2001) byl-li poškozený pro dřívější ztížení společenského uplatnění již odškodněn a odškodňuje-li se nastalé zhoršení původního poškození na zdraví, které nebylo předpokládáno při původním hodnocení, odečte se mu z částky, která by odpovídala jeho nynějšímu stavu (§6 odst. 2), částka původně z tohoto důvodu přiznaná.
Podle §5 odst. 2 věty druhé vyhlášky č. 440/2001 Sb. (účinné od 1. 1. 2002) pokud byl poškozený pro dřívější ztížení společenského uplatnění již odškodněn a odškodňuje-li se nastalé zhoršení tohoto ztížení společenského uplatnění, které při dřívějším hodnocení nebylo předpokládáno, odečte se z bodového ohodnocení nově hodnoceného ztížení společenského uplatnění výše bodového ohodnocení dříve přiznaná.
Z citovaného ustanovení zákona i prováděcích předpisů vyplývá, že náhrada za ztížení společenského uplatnění je zásadně odškodněním jednorázovým a že další odškodnění se připouští pouze v případě, že po poskytnutí jednorázového odškodnění došlo k podstatnému zhoršení zdravotního stavu poškozeného, které při dřívějším hodnocení nebylo předpokládáno. V důsledku původní škodní události tak může výjimečně vzniknout další nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, samozřejmě jen za předpokladu, že nově vzniklé nepříznivé následky jsou v příčinné souvislosti s původním poškozením zdraví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 7. 1983, sp. zn. 1 Cz 23/83, publikovaný pod č. 9/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro určení výše nového nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění při následném zhoršení již ustáleného zdravotního stavu je rozhodující porovnání omezených či ztracených možností společenského uplatnění v době před zhoršením zdravotního stavu se stavem nynějším (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 991/2006, uveřejněný pod č. 79/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vyhláška č. 440/2001 Sb. se použije i v případě, jestliže ztížení společenského uplatnění způsobené škodou na zdraví mohlo být hodnoceno již v době před její účinností, avšak za účinnosti této vyhlášky došlo ke zhoršení zdravotního stavu poškozeného - srov. §9 této vyhlášky (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 752/2010, uveřejněný pod č. 153/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud při právním posouzení věci vycházel ze skutkových zjištění, že již v původním řízení vedeném před Městským soudem v Brně pod sp. zn. 13 C 250/86 soud při posuzování výše odškodnění vycházel ze závěru, že zdraví žalobce a) je těžce poškozeno, následky poškození zdraví jsou trvalé povahy a budou významně omezovat žalobce a) i později při vzdělání, v sociální adaptaci, při volbě povolání i životního partnera a prakticky ho vyloučí ze společenského života, sportu i kulturního vyžití, že od té doby nedošlo ke zhoršení zdravotního stavu žalobce a) s dopadem na jeho obvyklý způsob života a že veškeré důsledky zdravotního poškození byly již vzaty v úvahu původním rozhodnutím Městského soudu v Brně. Na základě těchto zjištění dovodil, že nejsou splněny předpoklady pro vznik nového nároku žalobce a) na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Uvedený závěr je v souladu se shora citovanými hmotněprávními předpisy i judikaturou.
Požaduje-li žalobce a) přehodnocení předchozího posouzení trvalých následků poškození zdraví, pak přehlíží, že s ohledem na závaznost pravomocného rozsudku (§159a odst. 1 a 4 o. s. ř.) je jeho zpětná revize mimo rámec mimořádných opravných prostředků nepřípustná; proto soud prvního stupně správně vyšel z předchozího rozhodnutí o odškodnění žalobce a).
Napadenému rozhodnutí nelze připisovat zásadní právní význam ani pro řešení otázky existence nároku žalobce a) na náhradu škody představující ztrátu na důchodu ve výši 1.355.661,- Kč, opírající se o nemožnost pracovního umístění, a existence nároku žalobce b) na náhradu školného ve výši 72.780,- Kč. Takto pojaté nároky nemají oporu v hmotném právu, neboť je žádný právní předpis nezakotvuje.
Dojde-li ke škodě (újmě) na zdraví, vzniká poškozenému zvláštní taxativně vymezený komplex práv na její náhradu, resp. na její zmírnění. Tento komplex práv, kterým se odškodňují jak vzniklá majetková újma, tak určité druhy nemajetkové újmy, se spravuje zvláštním právním režimem §444 až §449 obč. zák. (srov. Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II, 3. vydání, Praha: ASPI, 2002, s. 449).
Podle §446 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného činí rozdíl mezi jeho průměrným výdělkem před poškozením a nemocenským.
Podle §447 odst. 1 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu.
Podle §447a obč. zák. náhrada za ztrátu na důchodu náleží v částce rovnající se rozdílu mezi výší důchodu, na který poškozenému vznikl nárok, a výší důchodu, na který by mu vznikl nárok, jestliže by do průměrného měsíčního výdělku, z něhož byl vyměřen důchod, byla zahrnuta náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, kterou fyzická osoba pobírala v období rozhodném pro vyměření důchodu.
Ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě představuje majetkovou újmu, vyplývající z rozdílu mezi výdělkem poškozeného před vznikem škody a výdělkem po poškození s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu. Tímto způsobem je vyjádřeno snížení (omezení) nebo ztráta způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky poškození zdraví stejného výdělku jako před poškozením. Samotné „zhoršení zdravotního stavu“ poškozeného (snížení jeho pracovní způsobilosti) tedy ještě neznamená vznik škody, neboť samo o sobě není „majetkovou újmou“; teprve tehdy, jestliže se důsledky zhoršení zdravotního stavu projeví v majetkové sféře poškozeného (snížením výdělků po poškození oproti předchozímu stavu), dochází ke vzniku škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 622/2006).
Předpokladem vzniku nároku dle §447a obč. zák. je v první řadě přechod poškozeného do starobního důchodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1100/2000).
Žalobce a) nepobírá starobní důchod, ani u něj nedošlo v důsledku poškození zdraví k poklesu výdělku oproti stavu před poškozením zdraví, je tedy zřejmé, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku (důchodu) nemá.
V souvislosti s vlivem poškození zdraví na výkon zaměstnání se v rámci náhrady za ztrátu na výdělku odškodňuje snížení výdělku, zatímco v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění se odškodňuje omezení možnosti seberealizace a společenského uplatnění v návaznosti na výkon povolání (ve smyslu profese) bez přímé souvislosti s výší výdělku. Následky spočívající v tom, že poškozený ztratil možnost dalšího vzdělávání a v důsledku takto zvýšené kvalifikace i možnost dosahovat vyšších příjmů v rámci kariérního postupu, se však odškodňuje v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §444 obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1988/2005, uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 5071).
V souladu s citovanou judikaturou je právní závěr odvolacího soudu, že žalobcem a) uplatněný nárok „vyjadřuje dopad zdravotního poškození žalobce na jeho obtížnost zařazení do běžného společenského i pracovního života, tedy jedná se ve své podstatě o ztížení společenského uplatnění žalobce, jež bylo již předvídáno a odškodněno v navýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění v rozhodnutí sp. zn. 13C 250/86“.
Podle §449 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se hradí též účelné náklady spojené s léčením. Podle odst. 3 se náklady léčení hradí tomu, kdo je vynaložil.
Ustanovení §449 odst. 1 obč. zák. zakládá nárok na náhradu nákladů léčení, jejichž účelem je obnovení zdraví nebo alespoň zlepšení zdravotního stavu poškozeného po úrazu, nikoliv nákladů, byť skutečně vynaložených, na zajištění pomoci při životních úkonech poškozeného či zajištění chodu jeho domácnosti, které poškozený vzhledem k trvalým následkům poškození zdraví nemůže sám vykonávat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2456/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2365/2008).
Žalobcem b) uplatněný nárok na náhradu nákladů spojených s docházkou žalobce a) do speciální školy pro sluchově postižené nelze podřadit úpravě nároku na náhradu nákladů léčení ve smyslu §449 obč. zák. ani jinému ustanovení upravujícímu náhradu škody na zdraví.
Přesvědčení žalobce b), že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, je bez významu, neboť odvolací soud své rozhodnutí na závěru o promlčení uplatněných nároků nezaložil.
Jelikož ze shora vyložených důvodů nebyly shledány předpoklady přípustnosti obou podaných dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci a), b) nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobcům právo, v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu