ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.4558.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 4558/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. S., zastoupeného Mgr. Janou Tkáčovou Sumarovou, advokátkou se sídlem Ostrava – Vítkovice, Mírové náměstí 3d/519, proti žalovaným 1) J. Č. a 2) M. Č., oběma zastoupeným Mgr. Petrem Šimkem, advokátem se sídlem Bohumín, Studentská 1225, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 193/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2009, č. j. 8 Co 179/2009-90, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě mezitímním rozsudkem ze dne 5. 9. 2008, č. j. 16 C 193/2008-63, rozhodl, že nárok žalobce na náhradu škody je zcela neopodstatněný proti žalované 2) a proti žalovanému 1) je opodstatněný v rozsahu jedné poloviny s tím, že o výši plnění i o nákladech řízení soud rozhodne v konečném rozhodnutí. Vyšel ze zjištění, že žalovaní se dne 20. 12. 2005 dostavili do žalobcem provozované prodejny jízdních kol a žádali po něm vydání dětského jízdního kola, které mu v září téhož roku svěřili za účelem obstarání jeho prodeje. Žalobce jim sdělil, že jejich kolo bylo zabaveno v rámci exekuce a že u sebe nemá ani hotovost v částce 1.700,- Kč jakožto předpokládaný výtěžek z prodeje kola. Když se žalovaný 1) přiblížil v prodejně k dalším kolům, žalobce stáhl roletu u vchodu do prodejny téměř až k podlaze, žalovaný 1) na to reagoval tak, že žalobci sáhl na ramena, a došlo ke vzájemné potyčce a při ní k pádu regálů se zbožím a k poškození nápojového automatu. Soud uzavřel, že z hlediska morálního porušili oba účastníci svou obecnou povinnost předcházet škodám. Vědomi si rizik, řešili situaci nevhodně a v rovině verbální každý z nich přispěl k nedorozumění vedoucímu k následnému napadení. Žalovaný 1) svou nabídkou převzetí jiného kola vyvolal u žalobce obavu z okamžité realizace této nabídky spojenou se stažením rolety a v přesvědčení o hájení svého práva vyvolal jeho další obranu, v důsledku toho došlo k potyčce mezi nimi a následně k pádu regálů. Podle soudu šlo od počátku o nepřerušený děj, který z roviny verbální přešel do fyzického napadení. Žalobce i žalovaný 1) měli oba možnosti odvrátit případný slovní i fyzický konflikt, což žádný z nich neučinil, a v řízení nebylo přesvědčivě zjištěno, který z nich učinil pohyb vedoucí k pádu regálů. Každý z nich porušil generální prevenci a v příčinné souvislosti s tím vznikla škoda, proto soud dovodil, že za škodu způsobenou na zařízení prodejny odpovídá každý z nich v rozsahu jedné poloviny. Nebylo zjištěno, že by žalovaná 2) jakkoliv porušila obecnou povinnost předcházení škodám anebo se jakkoliv podílela na vzniku konfliktu.
K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 5. 2009, č. j. 8 Co 179/2009-90, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované 2) potvrdil a ve vztahu k žalovanému 1) jej změnil tak, že nárok žalobce vůči němu je neopodstatněný. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který posoudil podle §415 a §420 obč. zák., nicméně ze skutkových zjištění dovodil jiné závěry. Za rozhodující označil okolnost, v důsledku jakého porušení právní povinnosti došlo ke vzniku škody na majetku žalobce, tedy k pádu regálů. Jelikož nebylo prokázáno, že by žalovaní učinili v prodejně pohyb směrem ke kolům s úmyslem vyvézt je z prodejny, je zcela zřejmé, že k porušení právní povinnosti došlo na straně žalobce, který omezil osobní svobodu žalovaných, když stáhl roletu a zamezil jim tak v odchodu z prodejny. I když žalovaný 1) v reakci na to sáhl žalobci na ramena, nebylo toto jednání příčinou pádu regálů a žalovaný 1) se proti žalobci obrátil až poté, kdy žalobce stáhl roletu. Z vyjádření účastníků řízení je zřejmé, že to byl právě žalobce, kdo odhodil žalovaného 1) na regály, a nebylo prokázáno, že by tím odvracel fyzické násilí žalovaného 1), a že by se tak jednalo o jednání žalobce v nutné obraně. Ve vztahu k pádu regálů to byl žalobce, kdo porušil právní povinnost stanovenou §415 obč. zák., tj. chovat se tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku a zdraví, a ze strany žalovaného 1) tak chybí základní předpoklad pro jeho odpovědnost za škodu – porušení právní povinnosti. Ve vztahu k žalované 2), která nebyla účastna konfliktu a z její strany nedošlo k porušení právní povinnosti, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti tomuto rozsudku, do výroku ve vztahu k žalovanému 1) podal žalobce dovolání z důvodu podle §241a odst 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. Namítá, že z doposud provedených důkazů, a to především z videozáznamu, z přestupkového spisu, jakož i z výpovědí obou žalovaných jednoznačně vyplývá, že obecnou povinnost dle §415 obč. zák. porušil žalovaný. Bylo-li prokázáno, že to byl žalovaný 1), kdo jako první použil fyzické násilí vůči žalobci, pak jakákoliv jeho reakce na jednání žalovaného 1) byla již jen nutnou obranou proti žalovanému 1), a nemohlo tak z jeho strany dojít k porušení právní povinnosti. Namítá, že pro posouzení odpovědnosti žalovaného je rozhodující, že žalovaný 1) svým jednáním fyzickou potyčku mezi nimi vyvolal a žalobce se jeho útoku jen bránil. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem, věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 22. 5. 2009, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spočívá v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na správně zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Domáhá-li se žalobce na žalovaném náhrady škody vzniklé pádem regálu se zbožím a poškozením nápojového automatu v prodejně, je pro posouzení odpovědnosti za škodu podstatné zjištění, zda a jakým jednáním byly uvedené věci poškozeny.
Vzhledem k tomu, že dokazováním se nepodařilo v řízení zjistit, který z účastníků svým pohybem způsobil pád regálů v rámci jejich potyčky, soud prvního stupně dovodil jejich rovnocennou odpovědnost. Avšak vzhledem k tomu, že podle skutkových zjištění to byl žalobce, kdo v úvodu konfliktu svým jednáním (stažením rolety) vyvolal reakci žalovaného 1) a v době pádu regálu to byl on, kdo útočil na žalovaného, je správný závěr odvolacího soudu o příčinné souvislosti mezi jednání žalobce se vznikem škody. Jednal-li ten, kdo škodu způsobil, v nutné obraně proti hrozícímu nebo trvajícímu útoku, za škodu neodpovídá (§418 odst. 2 obč. zák.). Pokud se reaguje na útok takovým způsobem, že ve skutečnosti se útok oplácí a nikoliv odvrací, o nutnou obranu nejde (srov. R II/1965 trestní, str. 232). Nelze tak přisvědčit argumentaci žalobce, že se z jeho strany jednalo pouze o nutnou obranu v reakci na jednání žalovaného 1), který jako první použil fyzické násilí. V dané věci bylo prokázáno, že došlo ke vzájemné potyčce účastníků, nikoliv o útok žalovaného 1) fyzickou silou proti žalobci, jemuž by se žalobce pouze bránil.
Žalobce brojí proti skutkovému závěru o průběhu děje, jenž vedl ke vzniku škody, za niž je požadována náhrada. Uplatňuje tím dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba pokládat výsledek hodnocení důkazů, které neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možno polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl či neměl uvěřit svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedeného důvodu nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, proti nimž dovolatel nevznesl námitek, a v odůvodnění svého rozsudku srozumitelně vysvětlil, na základě jakých úvah dospěl k uvedeným skutkovým zjištěním, přičemž dovolací soud neshledal, že by pokládal za zjištěné něco, co ve spise není, opomenul něco podstatného, co bylo prokázáno, ani že by v jeho úvahách existovaly logické rozpory.
Dovolatel nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu o tom, co bylo či nebylo provedenými důkazy prokázáno, a namítá, že na základě některých důkazů je možno dovodit odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou pádem regálů. K tomuto závěru však dochází na základě vlastního hodnocení důkazů, kdy jednotlivým důkazům, jež byly v řízení provedeny, připisuje různou důkazní sílu a po jejich přehodnocení činí vlastní skutkové závěry.
Především hodnocení důkazů soudem (§132 o. s. ř.), které dovolatel napadá, není samo o sobě – jak je uvedeno výše – způsobilým dovolacím důvodem. Námitky proti samotnému hodnocení důkazů, tj. zda je některý důkaz věrohodný či nikoliv a ke kterým důkazům soud měl či neměl přihlédnout a co z nich zjistit, dovolací důvod podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř. nenaplňují. Odvolací soud při svém rozhodnutí přihlížel ke zjištěním, čerpaným pouze z důkazů, které byly v řízení provedeny, a v úvahu vzal pouze ty okolnosti, jež vyšly najevo v průběhu řízení a mají tak oporu v obsahu spisu.
Odvolací soud vycházel z videozáznamu, ze kterého je patrno, že žalovaný 1) neučinil v prodejně žádný fyzický pohyb odpovídající úmyslu vyvézt z prodejny kolo, a že to byl žalobce, kdo stáhl roletu až téměř k podlaze. Tomuto zjištění odpovídá rovněž závěr statutárního města Ostrava, Úřadu městského obvodu Ostrava – Jih, v přestupkovém řízení. Odvolací soud nepominul žádnou podstatnou skutečnost vyplývající z provedených důkazů; jeho skutkový závěr, z něhož při svém rozhodování vycházel, že v době pádu regálů to byl žalobce, kdo útočil na žalovaného 1), a kdo porušil právní povinnost chovat se tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku a zdraví, vyplývá z důkazů provedených v řízení a nejde o situaci, že by soud při zjišťování skutkového stavu věci opomenul nějaké rozhodné prokázané skutečnosti.
Správně pak vycházel z právního názoru, že rozhodujícím je zjištění, jaké jednání vedlo ke škodě a který ze zúčastněných jednal protiprávně. Protože nebylo prokázáno jednání žalovaného 1) v příčinné souvislosti se vznikem škody, odvolací soud při právním posouzení nepochybil, když nárok žalobce neshledal důvodným. Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek odvolacího soudu správný, dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. nejsou uplatněny důvodně, a není tedy důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce zamítl podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. září 2012
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu