ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.4801.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 4801/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně Z. T., zastoupené JUDr. Miroslavou Potočnou, advokátkou se sídlem Praha 6, Střešovická 31, proti žalovanému M. K. , za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované ČSOB Pojišťovna a.s. , se sídlem Pardubice, Zelené předměstí, Masarykovo nám. 1458, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 279/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2010, č.j. 16 Co 81/2010-434, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady škody na zdraví (bolestného, náhrady za ztížení společenského uplatnění, náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, náhrady hotových výdajů), již utrpěla při dopravní nehodě zaviněné žalovaným.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. října 2009, č.j. 43 C 279/2003-393, zastavil řízení ohledně částky 333.000,- Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu na zaplacení bolestného ve výši 141.750,- Kč s příslušenstvím, náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 531.000,- Kč s příslušenstvím, náhrady nákladů znaleckého posudku ve výši 6.850,- Kč s příslušenstvím, náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 5. 9. 2003 do 30. 4. 2008 ve výši 247.819,- Kč s příslušenstvím a „měsíční renty“ (náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti) v hrubé výši 4.978,- Kč měsíčně počínaje 1. 5. 2008 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla dne 20. 6. 2001 na přechodu pro chodce sražena automobilem žalovaného, utrpěla poškození zdraví, jež si vyžádalo pracovní neschopnost do 19. 6. 2002, a věcnou škodu. Žalobkyni bylo v průběhu řízení vyplaceno na bolestném 10.650,- Kč a na odškodnění ztížení společenského uplatnění 72.000,- Kč. S odkazem na přechodné ustanovení §9 vyhlášky č. 440/2001 Sb. soud posoudil nárok na bolestné dle vyhlášky č. 32/1965 Sb., neboť bolesti vznikly žalobkyni před 1. 1. 2002, proto při stanovení jeho výše nepřihlédl ke znaleckým posudkům MUDr. Vrbíka (a proto též nepřiznal žalobkyni náklady na jeho vypracování) ani MUDr. Handla a prof. MUDr. Homolky, jež byly založeny na vyhlášce č. 440/2001 Sb.; co do částky 80.430,- Kč pak byl nárok dle ustanovení §106 obč. zák. promlčen, neboť byl uplatněn až po uplynutí dvouleté promlčecí lhůty. Ve vztahu k nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění soud dospěl k závěru, že částka vyplacená žalobkyni v průběhu řízení je o 18.000,- Kč vyšší, než odpovídá doloženému stavu, přičemž nebylo prokázáno, že by se jednalo o případ mimořádného zřetele hodný, odůvodňující zvýšení náhrady dle §7 odst. 3 vyhlášky č. č. 440/2001 Sb. ani dle §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb.; uplatněný nárok pak byl rovněž zčásti promlčen dle §106 obč. zák. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti neshledal soud důvodným, neboť ze znaleckých posudků vyplývá, že následky dopravní nehody se podílely pouze nepatrnou měrou na přiznání plné invalidity žalobkyni od roku 2003, přičemž tento nárok je rovněž zčásti promlčen. Žalobkyně nedoložila včas doklady potřebné k prokázání nároku, proto se žalovaný nedostal do prodlení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. dubna 2010, č.j. 16 Co 81/2010-434, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadeném zamítavém výroku jen ohledně části úroků z prodlení z náhrady bolestného a ztížení společenského uplatnění, zrušil jej v části zamítavého výroku ohledně bolestného co do částky 141.750,- Kč s úrokem z prodlení a ve výrocích o nákladech řízení, a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve zbylém rozsahu v zamítavém výroku o bolestném ohledně 3% úroku z částky 61.320,- Kč za dobu od 19. 6. 2003 do 10. 11. 2003, ohledně zamítnutí žaloby co do částky 6.850,- Kč, částky 247.819,- Kč s příslušenstvím a měsíční renty od 1. 5. 2008 v hrubé výši 4.978,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud zopakoval dokazování rozhodujícími listinnými důkazy a dospěl k závěru, že ve vztahu k bolestnému je nutno doplnit dokazování novým znaleckým posudkem z odvětví traumatologie zpracovaným dle vyhlášky č. 32/1965 Sb. Bylo-li vedlejším účastníkem v průběhu řízení dobrovolně plněno bolestné a v této části následně žaloba vzata zpět, má se za to, že v této části byla žaloba podána důvodně a do doby plnění byl žalovaný v daném rozsahu v prodlení, což odůvodňuje přiznání úroků z prodlení. Jelikož ztížení společenského uplatnění vzniklo za účinnosti vyhlášky č. 32/1965 Sb., určil výši nároku podle této vyhlášky. Vzhledem k tomu, že omezení hybnosti hrudníku a srůsty plic následkem traumatu, jakož i omezení hybnosti hrudní páteře středně těžkého stupně jsou ve vyhlášce č. 32/1965 Sb. i ve vyhlášce č. 440/2001 Sb. oceněny stejným počtem bodů (300, resp. 150), bylo možno vyjít rovněž ze znaleckého posudku MUDr. Handla, s tím, že vzhledem k jeho specializaci nebylo možno zohlednit jeho závěr o snížení funkčních schopností plic, jenž vedl ke zvýšení základní sazby náhrady za ztížení společenského uplatnění o 50 %. Ze znaleckého posudku prof. MUDr. Homolky vzal odvolací soud za prokázané, že nebylo shledáno omezení funkce plic následkem úrazu. Ze znaleckého posudku doc. MUDr. Horta o posouzení psychického stavu žalobkyně pak soud zjistil, že ztížení společenského uplatnění bylo oceněno základním počtem bodů (600). Žalobkyni tedy náleží na náhradě za ztížení společenského uplatnění 1.050 bodů, což při hodnotě 30,- Kč za bod obnáší 31.500,- Kč, přičemž žalobkyni bylo vyplaceno v průběhu řízení 72.000,- Kč. Nebylo zjištěno, že by u žalobkyně v souvislosti s úrazem došlo k zásadnímu omezení uplatnění v dalším životě, proto nejsou dány podmínky pro zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění. Z provedeného dokazování (zejména znaleckých posudků) nevyplývá, že by byla dána příčinná souvislost mezi dopravní nehodou a skutečností, že žalobkyni byl s účinností od 5. 9. 2003 přiznán plný invalidní důchod. Nároky žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku za roky 2005 až 2008 a následně do budoucna, uplatněné rozšířením žaloby ze dne 4. 1. 2007, 14. 2. 2008 a 16. 5. 2008, byly uplatněny po uplynutí dvouleté zákonné promlčecí lhůty.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež pokládá za přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelka pokládá napadené rozhodnutí za zásadně významné po právní stránce, neboť promlčení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti bylo posouzeno v rozporu s hmotným právem (§106 obč. zák.), nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění vznikl až za účinnosti vyhlášky č. 440/2001 Sb., proto měl být podle této vyhlášky vyčíslen, hodnocení důkazů bylo v rozporu s ustanovením §132 o. s. ř. a nebyla správně posouzena příčinná souvislost mezi úrazem a způsobenou škodou dle §420 obč. zák. Dovolatelka namítla, že léčba zranění, jež utrpěla při střetu s automobilem žalovaného, nebyla ukončena ke konci roku 2001 a k prohlubování nepříznivých psychických následků došlo až po tomto datu. Odvolacímu soudu vytkla, že nevedl znalce, aby se vyrovnali s procentuálním poúrazovým zhoršením jejího psychického stavu, resp. stanovili jeho poměr na uznání její plné invalidity. Jediný MUDr. Handl učinil ve svém posudku příslušné závěry, odvolací soud k nim však nepřihlédl a své rozhodnutí založil na znaleckém posudku Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, vypracovaném MUDr. Hrnčířem, jenž však nemá specializaci pro psychiatrii. Dokazování bylo neúplné, jelikož soud odmítl znalci položit předložené otázky. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti není promlčen, neboť plný invalidní důchod byl žalobkyni přiznán dne 5. 9. 2003 a nároku byl uplatněn 30. 9. 2005. Nárok přitom nemůže být uplatněn jako celek, neboť vědomí poškozeného o výši škody se odvíjí od výše vypláceného plného invalidního důchodu a závisí rovněž na pravidelné valorizaci průměrného výdělku. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jenž byl současně jeho prvním rozhodnutím v dané věci, se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek zásadního významu.
Rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Otázka příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním úkonem (popř. škodní událostí) je otázkou skutkovou. V řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. V tomto směru se odvolací soud správně zaměřil na zjišťování příčinné souvislosti mezi poškozením zdraví, jež žalobkyně utrpěla při nehodě dne 20. 6. 2001, a přiznáním plné invalidity s účinností od 5. 9. 2003.
Zjištění příčin škody, jakož i okamžiku, kdy došlo k ustálení zdravotního stavu žalobkyně a k němuž bylo možno ztížení společenského uplatněné posoudit (a od nějž se odvíjelo použití vyhlášky č. 32/1965 Sb., resp. č. 440/2001 Sb., pro jeho ohodnocení), je součástí skutkových zjištění. Pokud dovolatelka zpochybňuje tato skutková zjištění včetně hodnocení provedených důkazů (znaleckých posudků), nejedná se o námitky proti právnímu posouzení, nýbrž proti skutkovému zjištění. Nesprávné skutkové zjištění představuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. – rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o. s. ř., nelze tento dovolací důvod v dovolacím řízení úspěšně uplatnit.
Otázkou zásadního právního významu není ani námitka, že soud odmítl znalci položit předložené otázky, popř. že nevedl znalce, aby se vyrovnali s procentuálním poúrazovým zhoršením psychického stavu žalobkyně, resp. stanovili jeho poměr na uznání její plné invalidity. Neúplnost skutkových zjištění nepředstavuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, a nezakládá tudíž zásadní právní význam rozhodnutí. Námitka, že nebyly provedeny některé z navržených důkazů, sama o sobě žádný zásadní právní význam nemá. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], by pak mohlo být v dovolacím řízení přihlédnuto jen v případě přípustného dovolání, a tyto vady by mohly založit přípustnost dovolání, jen pokud by měly zásadní právní význam, tj. byly projevem spou o interpretaci procesního práva, což není tento případ (§242 odst. 3 o. s. ř.). Námitka, že zpracovatel posudku doc. MUDr. Hrnčíř nemá specializaci pro psychiatrické hodnocení, je nepřípadná (jak uvedl již odvolací soud) již proto, že šlo o posudek znaleckého ústavu (nikoli jednotlivého znalce) z odvětví posudkového lékařství a při jeho zpracování byly využity podklady a konzultace odborníků z odvětví psychiatrie.
Ustálená soudní praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešitě 12, ročníku 2005, pod č. 188) dovodila, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Z toho vyplývá, že založil-li odvolací soud, jako v projednávané věci, svůj potvrzující rozsudek na dvou (či více) na sobě nezávislých závěrech, pak dovolání proti takovému potvrzujícímu rozsudku může být podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen za předpokladu, že dovolatel prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil správnost obou (všech) právních závěrů a oba (všechny) závěry jsou zásadně právně významné.
V posuzovaném případě odvolací soud v potvrzující části svého rozsudku týkající se náhrady za ztížení společenského uplatnění shodně se soudem prvního stupně dovodil, že kromě nedostatku příčinné souvislosti mezi dopravní nehodou ze dne 20. 6. 2001 a ztrátou na výdělku v důsledku přiznání plného invalidního důchodu, by případný nárok byl rovněž (zčásti) promlčen. Protože správnost prvního závěru nebyla v dovolání prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu úspěšně zpochybněna [zde byly uplatněny pouze nezpůsobilé dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), resp. §241a odst. 3 o. s. ř. - viz výklad shora], je nadbytečné zabývat se posléze uvedeným právním závěrem o promlčení nároků (jehož správnost byla dovoláním rovněž napadena).
Z těchto důvodů není dovolání žalobkyně přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na jejich náhradu nárok a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu