ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.889.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 889/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce L. B. , zastoupeného JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem Chrudim IV, Rooseveltova 335, proti žalovanému J. P. , o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 10 C 253/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 31. 10. 2011, č.j. 18 Co 454/2011-181, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po několika změnách žaloby domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu na náhradě škody na zdraví 29.280,- Kč na bolestném, 390.000,- Kč za ztížení společenského uplatnění, 35.728,- Kč za náklady spojené s léčením, 19.084,- Kč za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 26. 8. 2006 do 31. 12. 2006, 79.039,- Kč za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 1. 1. 2007 do 25. 5. 2008, a 79.315,- Kč za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 26. 5. 2008 do 16. 11. 2009, vše s příslušenstvím.
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 26. 7. 2011, č.j. 10 C 253/2008-153, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 277.861,- Kč s příslušenstvím, co do částky 354.585,- Kč žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný dne 26. 8. 2006 kolem 2.00 hod v Heřmanově Městci na fotbalovém hřišti U Bažantnice v průběhu taneční zábavy několikrát do hlavy udeřil a několikrát kopl žalobce, kterému tím způsobil komplikovanou tříštivou zlomeninu horní čelisti a lícní kosti vlevo s posunem úlomku komplikovanou krvácením do měkkých tkání levé očnice, v důsledku toho u něj do současné doby přetrvává dvojí vidění, při úrazu došlo ke ztrátě druhého řezáku a špičáku vpravo nahoře, přičemž žalobce byl omezen v příjmu potravy, ústní hygieně a řečové komunikaci s okolím, při řízení motorových vozidel, čtení, sledování televize, provozování sportu apod. Uvedeným jednáním se žalovaný dopustil trestných činů ublížení na zdraví a výtržnictví, za které byl pravomocně odsouzen. Popsaný skutkový stav posoudil soud po právní stránce tak, že žalovaný svým jednáním způsobil žalobci škodu na zdraví, za níž odpovídá podle §420 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.). Žalobci byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů léčení ve výši 35.728,- Kč, bolestné ve výši 20.160,- Kč (168 bodů po 120,- Kč), náhrada za ztížení společenského uplatnění 114.000,- Kč (950 bodů po 120,- Kč). Okresní soud neshledal důvody pro zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, u ztížení společenského uplatnění pak považoval za dostatečné zvýšení bodového ohodnocení o téměř 50 % podle odst. 6 písm. c) [správně §6 odst. 1 písm. c)] vyhlášky č. 440/2001 Sb., neboť toto zvýšení zohledňuje změnu uplatnění žalobce v běžném životě, snížení pracovní schopnosti a jeho věk. Ztráta na výdělku za dobu pracovní neschopnosti po dobu trvání pracovního poměru činila 19.084,- Kč, ztráta za dobu pracovní neschopnosti po skončení pracovního poměru činila 176.588,- Kč, avšak žalobce na tomto nároku požadoval pouze 79.039,- Kč, čímž byl soud vázán. Ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a přiznání částečné invalidity činila 79.315,- Kč. Celkem tedy nárok žalobce na náhradu škody na zdraví představoval částku 347.326,- Kč. Soud však při určení výše náhrady škody na zdraví zohlednil také spoluzavinění poškozeného, který žalovaného k útoku přímo provokoval, na vzniku potyčky se podílel, a částečně tak zavinil vnik škody, proto soud náhradu poměrně snížil o 20 % a přiznal žalobci částku 277.861,- Kč s příslušenstvím, ve zbytku, tj. v částce 354.585,- Kč s příslušenstvím, pak žalobu zamítl.
K odvolání žalobce do zamítavého výroku a výroku o náhradě nákladů řízení Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 31. 10. 2011, č.j. 18 Co 454/2011-181, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku jen tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 42.636,- Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Odvolací soud posoudil otázku spoluzavinění žalobce odlišně od soudu prvního stupně, jelikož intenzita protiprávního jednání žalobce, jež vyprovokovalo žalovaného k útoku, neodůvodňovala snížení náhrady škody o 20 %, ale pouze o 10 %. Soud v této souvislosti vyšel ze zjištěného skutkového stavu, podle něhož žalovaný sám připouštěl, že mlátil žalobce jako v afektu pěstmi a že jej musely další okolostojící osoby od žalobce odtrhnout, přičemž tato reakce byla zcela nepřiměřená předchozímu chování žalobce (slovní urážky a strkání). Z tohoto důvodu odvolací soud změnil odvoláním napadený výrok tak, jak je uvedeno shora a přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že v daném případě nejsou naplněny okolnosti, jež by odůvodňovaly mimořádné zvýšení odškodnění ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Tvrzená mimořádná bolestivost a nepříjemnost léčby by měla být zohledněna dle §6 odst. 1 písm. a) a b) vyhlášky č. 440/2001 Sb., ustanovený znalec, ani lékař, jehož posudek žalobce předložil, však důvody pro toto zvýšení bodového ohodnocení bolesti neshledali. Ustanovený znalec měl za to, že následky na zdraví žalobce lze považovat za zvlášť těžké z důvodu věku žalobce a jeho pracovního omezení, a proto zvýšil bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění o 300 bodů, tj. takřka o 50 % podle §6 odst. 1 písm. c) citované vyhlášky. Soud konstatoval, že následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, jsou již zahrnuty v základním bodovém ohodnocení stanoveném lékařem. Zdůraznil, že následky poškození zdraví u žalobce nebyly takové intenzity, aby nemohl své záliby nadále provozovat; také následky poškození zraku nebyly natolik vážné, aby u žalobce vedly ke ztrátě řidičského oprávnění. Žalobcem tvrzené bolesti hlavy či psychické potíže by mohly být samostatnými položkami bodového ohodnocení, avšak takové následky na zdraví žalobce shledány nebyly.
Proti potvrzující části výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatňuje dovolací důvody uvedené v ustanoveních §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v otázce, zda soudy v občanském soudním řízení mohou použít důkazy provedené v trestním řízení, či zda jsou povinny tyto důkazy opakovat, zda lze z výslechu svědka učiněného v trestním řízení bezpochyby dovodit míru spoluzavinění poškozeného ve smyslu §441 obč. zák., v jaké míře závisí výsledek řízení o náhradě škody na zdraví na znaleckém posudku a na úvaze soudu pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení, jakož i v otázce aplikace ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., která je podle přesvědčení dovolatele soudy rozhodována rozdílně. Namítá, že soudy přejaly bez dalšího skutková zjištění z trestního řízení, jejichž cílem je zjištění viny či neviny obžalovaného, a nikoli zjištění míry spoluzavinění poškozeného pro účely výše náhrady škody. Dovolatel vytýká soudům obou stupňů, že vycházely z výpovědi svědkyně Polákové v trestním řízení, nepředvolaly ji k jednání, nevyslechly ji k okolnostem významným pro posouzení jeho spoluzavinění a nevypořádaly se s rozpory mezi její výpovědí a výpovědí žalovaného o průběhu konfliktu mezi účastníky řízení. Má za to, že v daném případě jsou dány okolnosti pro mimořádné zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. na cca 3,5 násobek, a odůvodňuje to způsobenými zdravotními omezeními v běžném životě, ztrátou perspektivního zaměstnání a přiznanou částečnou invaliditou. Dovoláním vyjadřuje nesouhlas též s výroky o náhradě nákladů řízení, ač si je vědom, že dovolání proti nim není přípustné. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [(písm. a)], jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [(písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [(písm. c)].
Předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. splněny nejsou, zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby je však součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu.
Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že dovolatel nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci; tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn správně a nebyl pak správně posouzen po právní stránce, a to zejména v otázce, do jaké míry se žalobce svým jednáním podílel na vzniku škody. Dovolatel též předkládá vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci. Namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.), přitom přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže, stejně jako případné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.).
Dále má dovolatel za to, že skutková zjištění provedená v trestním řízení nemohou být podkladem pro posouzení spoluzavinění poškozeného. Vzhledem k ustanovení §125 o. s. ř., podle nějž „za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků“, je zřejmé, že jako důkaz o skutkovém ději mohou sloužit též listiny, a to i ty, jež tvoří obsah trestního spisu, včetně protokolů o výpovědích účastníků, svědků a dalších osob, to vše za předpokladu, že mohou přispět k objasnění skutkového stavu věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 010. 2012, sp. zn. 25 Cdo 833/2012). Rozhodné skutečnosti soud prvního stupně zjistil nejen z výpovědi svědkyně Polákové v trestním řízení, ale z řady důkazů dalších. Listinné důkazy, jimiž soud prvního stupně provedl dokazování, a na jejichž základě učinil závěr o skutkovém stavu, jsou uvedeny v odůvodnění jeho rozhodnutí a jsou obsaženy v trestním spisu Okresního soudu v Chrudimi sp. zn. 1 T 13/2007. Podle §120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení a soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Dovolatel, ač v řízení zastoupen kvalifikovaným zástupcem (advokátem), výslech svědkyně Polákové nenavrhl a požadavek, aby jí mohl klást otázky, nevznesl. Z hlediska interpretace procesního práva, na jejímž základě odvolací soud neshledal pochybení v postupu soudu prvního stupně, který čerpal skutková zjištění mimo jiné z protokolu o výpovědi svědkyně Polákové v trestním řízení a nevyslechl ji, nelze tedy napadenému rozhodnutí připisovat zásadní právní význam.
Ve sporech o náhradu škody představované nemateriální újmou v podobě bolesti a ztížení společenského uplatnění platí, že pro určení výše odškodnění je rozhodující jednak lékařské ohodnocení počtem bodů, z něhož je nutno vycházet, a z hlediska jeho mimořádného zvýšení dále posouzení výjimečných bolestivých stavů či předpokladů, které měl poškozený pro další uplatnění v životě a společnosti a které jsou následkem úrazu omezeny nebo ztraceny. Kromě zvýšení bodového ohodnocení podle §6 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. lze odškodnění dále přiměřeně zvýšit podle §7 odst. 3 citované vyhlášky, avšak jen ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, neboť již odškodnění v základní výměře určené na základě celkového bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje samo o sobě náhradu za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., které umožňuje mimořádné zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém jednotlivém případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud [jde-li o dovolání, jež může být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009). O takový případ se však v souzené věci nejedná.
V daném případě právní posouzení zjištěného skutkového stavu (jenž dovolacímu přezkumu nepodléhá) odpovídá shora uvedeným právním závěrům vyplývajícím z ustálené judikatury. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) po zhodnocení individuálních okolností skutkově jedinečného případu dospěl k závěru, že se v případě žalobce nejedná o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, vycházel zejména ze zhodnocení, jak se následky úrazu žalobce projevily v jeho životě a nakolik jsou jeho možnosti pro uplatnění v životě a ve společnosti omezeny či ztraceny v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou společenského i jiného uplatnění. Jestliže právní posouzení věci odpovídá shora uvedeným právním principům, nelze v rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen závěr soudu prvního stupně, že v projednávaném případě nebyl dán důvod pro mimořádné zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., spatřovat rozhodnutí, které by mělo zásadní právní význam z hlediska rozhodovací praxe soudů vůbec.
Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení podle §237 o. s. ř. není dána, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), a není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., v jejichž taxativním výčtu přípustnosti dovolání proti rozhodnutím procesní povahy není dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení uvedeno.
Ze všech těchto důvodů není dovolání žalobce přípustné, a Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu