ECLI:CZ:NS:2012:25.ND.106.2012.1
sp. zn. 25 Nd 106/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: AQ fin, s. r. o., se sídlem Praha 4, Pod Višňovkou 1661/33, IČO 24138614, zastoupeného JUDr. Pavlem Truxou, advokátem se sídlem Rokycany, Josefa Knihy 177, proti žalovanému: M. P. , o zaplacení 968,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 107 EC 230/2011, takto:
Nejvyšší soud neurčuje , který soud projedná a rozhodne věc vedenou u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 107 EC 230/2011.
Odůvodnění:
Žalobce se na žalovaném domáhá zaplacení 968,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný cestoval dne 9. 11. 2010 tramvají městské hromadné dopravy na území hlavního města Prahy, při přepravní kontrole nepředložil platný jízdní doklad, vznikla mu tedy povinnost zaplatit přepravci jízdné a přirážku k jízdnému; přepravce tuto pohledávku postoupil žalobci.
Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově usnesením ze dne 1. 2. 2012, č.j. 107 EC 230/2011-15, vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl, že po právní moci usnesení věc bude předložena Nejvyššímu soudu k určení, který soud věc projedná a rozhodne.
Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalovaný je státním občanem Polské republiky a je hlášen k trvalému pobytu na adrese uvedené v záhlaví usnesení. Z úřední činnosti (doručování zásilek v tomto i jiných řízeních) je okresnímu soudu známo a zprávou Policie ČR ze dne 15. 4. 2010 (jež však součástí spisu není) je potvrzeno, že na adrese trvalého pobytu se dlouhodobě, nejméně od r. 2000, nezdržuje.
Okresní soud dovodil, že jde o věc s cizím prvkem (cizí státní občanství žalovaného), vzhledem ke skutečnosti, že soudu není známo bydliště žalovaného, nelze aplikovat nařízení Rady (ES) č. 44/2001 na posouzení otázky mezinárodní příslušnosti soudu. Mezinárodní příslušnost soudu České republiky by tedy vyplývala z čl. 37 odst. 2 věty druhé smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o právní pomoci, vyhlášenou pod č. 45/1989 Sb. V případě aplikace nařízení Rady (ES) č. 44/2001 by tato příslušnost i místní příslušnost byla dána dle čl. 5 odst. 1 nařízení. Jelikož nelze stanovit místně příslušný soud České republiky, vyslovil soud podle §105 odst. 2 o. s. ř. místní nepříslušnost a předložil věc Nejvyššímu soudu k určení soudu, který věc projedná a rozhodne.
Podle §11 odst. 3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.
Podle čl. 2 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudu tohoto státu.
Podle čl. 4 odst. 1 nařízení č. 44/2001 nemá-li žalovaný bydliště na území některého členského státu, určuje se příslušnost soudů každého členského státu podle jeho vlastních právních předpisů.
Z výpisu z centrální evidence obyvatel vyplývá, že žalovaný má evidován trvalý pobyt občana z EU na adrese a to od 4. 8. 2009. Z úřední činnosti je Okresnímu soudu v Bruntále – pobočka v Krnově známo, že se žalovaný na adrese svého trvalého pobytu dlouhodobě nezdržuje. Písemnosti soudu zasílané žalovanému na adresu trvalého pobytu se vrátily okresnímu soudu se sdělením pošty, že adresát nebyl zastižen. Dle zprávy pošty z 13. 1. 2012 žalovaný nemá na uvedené adrese označenou poštovní schránku ani zvonek, zásilky se nedoručují, žalovaný nemá podanou žádost o odnášku ani dosílku zásilek, jiné doručovací místo není poště známo. Dle sdělení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 13. 1. 2012 je žalovaný státním příslušníkem Polska, k trvalému pobytu občana EU je hlášen na uvedené adrese, účelem pobytu je sloučení s občanem ČR, platnost povolení od 9. 12. 1996. Žaloba a výše citované usnesení okresního soudu byly žalovanému doručeny postupem podle §49 odst. 4 o. s. ř. (vyvěšením na úřední desce soudu).
Věcná působnost nařízení č. 44/2001 je dána, neboť jde o věc občanskou ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení. Polská státní příslušnost žalovaného zakládá mezinárodní prvek, jako další předpoklad aplikace citovaného nařízení.
V režimu nařízení č. 44/2001 platí, že soud nemůže (s výjimkou věcí uvedených v článku 22 nařízení) přezkoumávat svoji mezinárodní příslušnost (pravomoc) a místní příslušnost dříve, než doručí žalobu žalovanému a umožní mu, aby se k ní vyjádřil. Příslušnost procesního soudu totiž může být založena postupem podle článku 24 nařízení, tj. tím, že se žalovaný vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti procesního soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007, uveřejněné pod č. 14/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Předmětem sporu je zaplacení žalované částky z důvodu porušení smluvní povinnosti žalovaným. Pro určení příslušnosti tak připadá do úvahy aplikace čl. 2 nařízení (podle bydliště žalovaného) nebo čl. 5 odst. 1 (podle místa, kde mělo dojít k plnění závazku nebo poskytnutí služby). Klíčovou otázkou pro dané řízení je, zda může být aplikováno nařízení č. 44/2001 i za situace, kdy není známo bydliště žalovaného.
Z judikatury Soudního dvora Evropské unie (zejména rozsudků ve věci C 292/10 de Visser a C 327/10 Lindner ) vyplývá, že za situace, kdy je bydliště žalovaného, který je státním příslušníkem členského státu, neznámé, je použití jednotných pravidel pro příslušnost upravených nařízením č. 44/2001 místo pravidel, která jsou platná v jednotlivých členských státech, v souladu s cílem sledovaným tímto nařízením, kterým je posílit právní ochranu osob usazených v Unii tím, že umožňuje žalobci snadno určit soud, u něhož může podat žalobu, a zároveň žalovanému přiměřeně předvídat, u kterého soudu může být žalován. Současně je třeba výraz „nemá bydliště na území některého členského státu“ užitý v čl. 4 odst. 1 nařízení vykládat v tom smyslu, že použití vnitrostátních pravidel namísto jednotných pravidel pro příslušnost stanovených nařízením je možné pouze tehdy, když soud, kterému byla žaloba předložena, nedisponuje průkaznými indiciemi, které by mu umožnily dojít k závěru, že žalovaný, který je občanem Unie a který nemá bydliště v členském státě uvedeného soudu, má skutečné bydliště mimo území Unie. Při neexistenci takových průkazných indicií je mezinárodní příslušnost soudu členského státu určena podle nařízení č. 44/2001. Soud musí v této souvislosti zajistit, aby proběhla veškerá pátrání, která ukládají zásady řádné péče a dobré víry, aby byl zjištěn pobyt žalovaného. Jelikož smyslem uvedeného požadavku je zajistit žalovanému právo na spravedlivý proces, tj. plnohodnotnou účast na soudním řízení a možnost obrany, současně je však třeba zajistit žalobci právo na soudní ochranu v přiměřené lhůtě, je třeba uvedený požadavek pátrání po pobytu žalovaného vykládat shodně s tím, jak judikatura vymezila šetření, které je nezbytné před ustanovením opatrovníka účastníku neznámého pobytu podle §29 odst. 3 o. s. ř. [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2850/99, uveřejněný pod č. 10/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 1998, sp. zn. IV. ÚS 200/97, (N 149/12 SbNU 381)].
Okresní soud proto měl – vzhledem k tomu, že v daném případě nepřichází v úvahu výlučná příslušnost dle čl. 22 nařízení č. 44/2001 – nejprve zjistit z dostupných databází a dalšího šetření (např. dotazem na obecní úřad v místě posledního známého bydliště žalovaného, vězeňskou službu, úřad práce, orgány sociálního zabezpečení, osoby blízké zjištěné z evidence obyvatel, jakož i prostřednictvím právní pomoci s Polskem) kde je aktuální (faktické) bydliště žalovaného; pokud se provedeným šetřením bydliště zjistit nepodaří a pokud soud nezíská na jeho základě indicie, že žalobce má bydliště mimo území Unie, je třeba při určení mezinárodní příslušnosti (pravomoci) i místní příslušnosti postupovat podle nařízení č. 44/2001. Přitom je nutno vzít v úvahu zejména čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení, které příslušnost v případě, že předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy o poskytování služeb, určuje podle místa na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytovány. V daném případě by tak bylo rozhodné, kde došlo k přepravě žalovaného.
Vzhledem k uvedenému nebyl dán důvod k postupu podle §11 odst. 3 o. s. ř., a proto Nejvyšší soud rozhodl, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. září 2012
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu