ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.1126.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 1126/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Sedlčany , se sídlem v Sedlčanech, Komenského nám. 44, zastoupené JUDr. Daliborem Čertokem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hodkovická 767, proti žalovanému S. Z. , zastoupenému JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v Příbrami VII, ul. 28. října 184, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 133/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 20 Co 210/2010, 20 Co 413/2010-169, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyni se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. dubna 2009, č. j. 20 Co 105/2009-75, zrušil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Příbrami (soudu prvního stupně) ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 14 C 133/2008-52, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 13. ledna 2010, č. j. 14 C 133/2008-119, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 13. července 2010, č. j. 14 C 133/2008-145, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizené odevzdat žalobkyni, a to do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování „pokoj č. 2.08, pokoj č. 2.07 a kuchyň č. 2.03 včetně chodby, ve 2. nadzemním podlaží domu čp. 44 v Sedlčanech“ – dále jen „dům“ (výrok I.), a do tří dnů od právní moci rozsudku „část hospodářské budovy postavené na pozemku parc. č. 295 v katastrálním území S., a to dřevník, chlév a garáž“ – dále jen „část hospodářské budovy“ (výrok II.), rozhodl rovněž o povinnosti žalobkyně zaplatit státu částku 1.000,- Kč představující doměřený soudní poplatek (výrok III.) a o nákladech řízení účastníků (výrok IV.); výrokem V. konstatoval, že nedílnou součástí rozsudku je situační výkres znázorňující současný stav 2. nadzemního podlaží domu, výrokem VI. zastavil řízení (v důsledku částečného zpětvzetí žaloby) v části týkající se povinnosti žalovaného vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni „pozemek parc. č. 295 v katastrálním území S.“ a výrokem VII. rozhodl o nákladech řízení účastníků spojených s vydáním doplňujícího rozsudku.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 20 Co 210/2010, 20 Co 413/2010-169, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s doplňujícím rozsudkem) změnil ve výroku I. tak, že žalovaný je povinen vyklidit a vyklizené odevzdat žalobkyni „prostory označené v situačním plánu, který je součástí rozsudku, jako pokoj č. 2.08, pokoj č. 2.07 a kuchyň č. 2.03 a dále chodbu, nacházející se ve druhém nadzemním podlaží domu“ (dále jen „předmětné prostory“), a ve výroku II. tak, že lhůta k vyklizení (části hospodářské budovy) činí třicet dnů od právní moci rozsudku; jinak ho potvrdil a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastníkům řízení znám) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že po odvolání souhlasu žalobkyně s užíváním předmětných prostor a části hospodářské budovy jde ze strany žalovaného o užívání bez právního důvodu (§126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Se zřetelem k okolnostem specifikovaným v napadeném rozsudku (které jsou rovněž účastníkům řízení známy) shodně se soudem prvního stupně dále dovodil, že bezprostřední vyklizení předmětných prostor (sloužících žalovanému k bydlení) bez vázanosti na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování by bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.); ohledně části hospodářské budovy pak pokládal za odůvodněné (okolnostmi daného případu) určit žalovanému ke splnění vyklizovací povinnosti delší než třídenní, v daném případě třicetidenní, lhůtu od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o.s.ř.). Za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. jen tak, že upřesnil specifikaci předmětných prostor, a ve výroku II. tak, že žalovanému „prodloužil“ lhůtu k vyklizení části hospodářské budovy; jinak ho (i) v uvedených výrocích potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila; k tomu pak uplatnil žalovaný písemné stanovisko.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas (k okolnostem uplatněným ve stanovisku žalovaného však nepřihlížel, neboť bylo podáno až dne 3. května 2011, tj. po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání /§242 odst. 4 o.s.ř./), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovolání proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť odvolací soud neposoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak (odlišně) než soud prvního stupně. Odvolací soud totiž pouze upřesnil označení předmětných prostor, avšak jinak vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé (ve výrocích o vyklizení i ve výroku o bytové náhradě v podobě náhradního ubytování) potvrdil; změnil ho jen v části výroku II., jež nemá povahu meritorního rozhodnutí – rozhodnutí o lhůtě k plnění ve smyslu §160 odst. 1 o.s.ř. není rozhodnutím o věci samé (a navíc v tomto směru prospívalo žalovanému, jemuž byla prodloužena lhůta k vyklizení části hospodářské budovy). Z tohoto důvodu nemůže jít o nesouhlasné rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 1655/99).
Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takový vliv na odlišné pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
V posuzovaném případě odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení ze dne 30. dubna 2009, č. j. 20 Co 105/2009-75, nevyslovil právní názor, který by byl jedině a výhradně určující pro pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně v dané věci. Za této situace je vyloučeno uvažovat o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
Z následujících důvodů pak nemůže být dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (citované ustanovení bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11).
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil (způsobilý) dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím zpochybnil správnost právního názoru, který odvolací soud přijal při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. Zde lze konstatovat, že otázka rozporu vyklizení s dobrými mravy přípustnost dovolání založit nemůže už proto, že odvolací soud ji ve skutečnosti posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010). Za této situace dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Zbývá dodat, že dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatele, že dovolání podává „do všech výroků“ napadeného rozsudku, tj. jakoby i proti výroku o bytové náhradě (v podobě náhradního ubytování) a rovněž těm jeho výrokům, jež nemají povahu rozhodnutí ve věci samé. Zastává však názor, že ve vztahu k těmto výrokům nejsou uplatněné dovolací důvody nijak obsahově konkretizovány (pouhá citace ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení /srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura/).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.) – dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §150 ve spojení s ustanovením §146 odst. 3 o.s.ř. Dovolací soud dospěl k závěru, že jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž nelze náhradu nákladů přiznat. Především totiž nelze přehlédnout stručnost, obecnost a do jisté míry i nelogičnost vyjádření, v němž žalobkyně navíc alespoň z části nepřípustně uplatnila tzv. skutkové novoty.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. dubna 2012
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu