ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.1237.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 1237/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté, ve věci žalobkyně městské části Praha 2 , se sídlem Praha 2, nám. Míru 20, proti žalované E. H. , bytem P., zastoupené Mgr. Josefem Veverkou, advokátem se sídlem Praha 8, Za Poříčskou branou 12, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 189/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2010, č. j. 11 Co 140/2010-272, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 11. 2009, č. j. 17 C 189/2004-233 (poté, co jeho předchozí rozsudky ze dne 28. 11. 2006, č. j. 17 C 189/2004-83, a ze dne 31. 3. 2008, č. j. 17 C 189/2004-153, byly zrušeny usneseními Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2007, č. j. 11 Co 205/2007-106, a ze dne 12. 2. 2009, č. j. 11 Co 382/2008-182, a věc mu byla vždy vrácena k dalšímu řízení), zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 12, I. kategorie, sestávajícímu z kuchyně, dvou pokojů a příslušenství ve 4. nadzemním podlaží domu v P., k. ú. N. M. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech řízení.
Po provedeném dokazování vzal za prokázáno, že žalobkyně je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice předmětného domu, že dala žalované (nájemkyni předmětného bytu) výpověď z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) ve spojení s §719 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), že žalovaná v bytě bydlela od března 2001 se svou matkou M. S., o kterou (z důvodu jejího nepříznivého zdravotního stavu) před její smrtí (v lednu 2002) pečovala, že do předmětného bytu docházelo a střídalo se v něm větší množství především mladých lidí, a to cizinců, kteří měli klíče od bytu i od domu a že dne 26. 11. 2003 učinila svědkyně G. K. na Policii ČR oznámení o odcizení movitých věcí, k němuž mělo dojít v předmětném bytě, v němž si podnajala jeden pokoj na dobu 1 měsíce, avšak žalovaná jí před uplynutím této doby znemožnila (výměnou zámku) přístup do bytu. Konstatoval, že jediným přímým důkazem prokazujícím podnajímání bytu žalovanou jiným osobám je svědecká výpověď G. K., v níž uvedla, že po dobu 2 - 3 týdnů v roce 2003 užívala po dohodě s žalovanou v předmětném bytě jednu místnost, že byly dohodnuté, že ji bude užívat 1 měsíc, za což jí zaplatila částku 5.000,- Kč v hotovosti předem, že se o možnosti podnájmu dozvěděla z inzerátu v A. a že uzavřely písemnou podnájemní smlouvu. Výslechy svědkyně S. S. (její známé) a svědků Mgr. E. P. a J. V. (nájemců bytů v předmětném domě) pak směřují pouze k prokázání skutečnosti (jež byla rovněž předmětem vyšetřování policie), že se G. K. nemohla dostat do předmětného bytu, což sdělila uvedeným svědkům. Ani žádným dalším důkazem nebylo její bydlení, resp. podnajímání bytu žalovanou jiným osobám, prokázáno. Dospěl proto k závěru, že uplatněný výpovědní důvod nebyl naplněn.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 11. 2010, č. j. 11 Co 140/2010-272, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že přivolil k výpovědi z nájmu žalované k předmětnému bytu, určil tříměsíční výpovědní lhůtu a uložil jí povinnost vyklidit byt po uplynutí výpovědní lhůty do 15 dnů od zajištění přístřeší; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Poté, co doplnil dokazování opakováním výslechu žalované a svědků G. K., P. S. a S. S. vzal – na rozdíl od soudu prvního stupně – za prokázáno, že žalovaná bez souhlasu pronajímatele byt podnajala nejméně svědkyni G. K. Vycházel při tom z výpovědi této svědkyně, kterou považoval za věrohodnou, neboť nemá zájem na výsledku sporu (na rozdíl od svědků navržených žalovanou /jejího syna Č. H., P. S., J. H. či J. M./, jež jsou osobami jí blízkými). Její výpověď pak není v rozporu s dalšími důkazy (výpověďmi svědků Mgr. E. P. či J. V.), naopak je podpořena i listinnými důkazy (spisy Policie ČR, místního oddělení N. M.), z nichž je zřejmé, že svědkyně na policii vypovídala shodně jako ve své (i opakované) svědecké výpovědi v tomto řízení. Její tvrzení pak nebylo vyvráceno žádnými důkazy. I když nebyl prokázán další konkrétní případ podnájmu, lze (s ohledem na výpovědi svědků Mgr. E. P. a J. V., kteří uvedli, že v bytě pobývá množství cizích osob, zejména hovořících jinak než česky) předpokládat, že situace se svědkyní G. K. nebyla jedinou (svědci manželé S. potvrdili poskytnutí ubytování přátelům svědkyně P. S. toliko ve 4 případech, výše uvedení svědci však hovořili o podstatně větším počtu osob). Odvolací soud proto dospěl k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., spočívající v tom, že žalovaná jako nájemkyně předmětného bytu jej bez souhlasu pronajímatelky přenechala do podnájmu, byl naplněn. S ohledem na výše uvedené rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Vytýká odvolacímu soudu, že při hodnocení důkazů nepostupoval v souladu s ustanovením §132 o. s. ř., zejména neposoudil opakované důkazy ve spojitosti s důkazy provedenými v řízení před soudem prvního stupně a své rozhodnutí založil na „pravděpodobnostech nebo předpokladech“. Nesouhlasí s jeho závěrem, že byt podnajímala třetí osobě, a vytýká mu, že v tomto směru vycházel toliko z výpovědi svědkyně G. K., přičemž naopak z dalších skutečností, jež vyšly v řízení najevo, vyplývá, že k tomuto podnájmu nedošlo (nebyla předložena smlouva o podnájmu, doklad prokazující zaplacení podnájemného či jiné důkazy prokazující skutečnost, že se svědkyně K. v bytě zdržovala /z žádné výpovědi svědků nevyplynulo, že by tam bydlela/ a platila jí za to). Uvádí, že jmenovaná svědkyně je z důvodů uvedených v dovolání nevěrohodná, a poukazuje na to, že žádný z vyslechnutých svědků (a to i navržených žalující stranou) neuvedl, že by v bytě G. K. viděl. Nesouhlasí rovněž s hodnocením věrohodnosti svědků (jí navržených) s tím, že toliko skutečnost, že se jedná o její příbuzné či přátele nezakládá jejich nevěrohodnost. K tvrzení odvolacího soudu, že „lze předpokládat, že situace se svědkyní K. nebyla jedinou“, poukazuje na to, že vysvětlila, proč a v jaké frekvenci poskytla nocleh anglicky hovořícím známým její příbuzné. Uvádí, že byt po celou dobu užívá sama a nemá jinou možnost bydlení; pokud u ní občas přespí některý její příbuzný, není to v rozporu s povinnostmi nájemce. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně požádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.
Dovolatelka sice výslovně uplatňuje rovněž i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř, jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci; z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) však vyplývá, že její námitky směřují ve skutečnosti proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že přenechala jednu místnost v bytě k užívání za úplatu G. K., čímž uplatňuje (jak ostatně sama též uvádí) dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., prostřednictvím kterého lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka brojí právě proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky, zda přenechala byt do podnájmu bez souhlasu pronajímatele; jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů v tomto směru zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení, zda byl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) ve spojení s §719 odst. 1 obč. zák.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Přesvědčivě vysvětlil, proč považoval výpověď svědkyně Gabriely Koutné za věrohodnou s tím, že s ní korespondují i ostatní provedené důkazy (spisy Policie ČR, výpovědi svědků Mgr. E. P. a J. V.). Naopak (jak ostatně uzavřel i odvolací soud) žádnými důkazy, tj. ani výpověďmi svědků navrženými žalovanou, nebylo tvrzení jmenované svědkyně, že v bytě za úplatu užívala jednu místnost, vyvráceno. Tito svědci (většinou přátelé či známí žalované) se pouze obecně vyjadřovali v tom smyslu, že jim není známo, že by byt podnajímala a že by v bytě bydlely další osoby, resp. že tam jiné osoby neviděli (svědci D. K. /viz č.l. 53 spisu, J. H. /viz č.l. 54 spisu/, Z. K. /viz č. l. 57 spisu/, P. S., nevlastní dcera žalované a její manžel S. S. /viz č. l. 265 verte, č. l. 266 spisu/), či se k otázce bydlení dalších osob v předmětném bytě nebyli schopni vyjádřit (svědkyně H. E., ošetřující lékařka matky žalované /viz č. l. 52/); pouze syn žalované Č. H. uvedl, že žalovaná byt nepodnajímala, pokud by se tak dělo, musel by o tom vědět. Odvolacímu soudu nelze ani vytýkat, že přihlédl (při hodnocení věrohodnosti výše uvedených svědků) k tomu, že většina z nich jsou příbuzní a přátelé či známí žalované. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu včetně učiněného skutkového závěru a z nich vyplývající skutkový stav věci jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o. s. ř. (ve spojení s §211 o. s. ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl užit opodstatněně. Obstojí-li skutkový závěr odvolacího soudu, že žalovaná přenechala bez souhlasu pronajímatelky (žalobkyně) část bytu do podnájmu G. K., nelze mu vytýkat nesprávnost jeho právního závěru o naplnění uplatněného výpovědního důvodu.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o. s. ř.), jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly (podle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu jinak měla proti procesně neúspěšné dovolatelce právo.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. ledna 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu