ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.1461.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 1461/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně H. Č., bytem v P. proti žalované I. Č., bytem v P., zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 40/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2010, č. j. 30 Co 333/2010-299, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2010, č. j. 30 Co 333/2010-299, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. listopadu 2008, č. j.
28 C 40/2006-218, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem (v pořadí druhým - jeho první rozsudek z 18. 12. 2007, č. j. 28 C 40/2006-177, kterým žalobu zamítl, byl zrušen usnesením odvolacího soudu z 22. 7. 2008, č. j. 30 Co 251/2008-195) ze dne 20. 11. 2008, č. j. 28 C 40/2006-218, uložil žalované vyklidit byt o velikosti 3+1 s příslušenstvím ve čtvrtém podlaží domu v P. (dále též „předmětný byt“, resp. „byt“) do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení.
Zjistil, že předmětný byt užívali rodiče V. Č., který byl manželem žalované (v průběhu řízení zemřel, dále též jen „původní žalovaný“), že k 7. 4. 1986, kdy zemřela jeho matka (otec zemřel již dříve), s ní žili v bytě ve společné domácnosti původní žalovaný, jeho tehdejší manželka J. Č. a jejich nezletilé děti (žalobkyně, V. a L.), že v roce 1987 se rodiče žalobkyně rozvedli, že v roce 1990 se z bytu odstěhovala jejich dcera L., že v roce 1992 uzavřel původní žalovaný manželství s žalovanou (v té době v předmětném bytě společně nežili), že v roce 1993 se J. Č. narodila dcera K., že v roce 1997 J. Č. zemřela, že v bytě v té době bydlela žalobkyně, její sestry V. a K. a původní žalovaný, že v průběhu roku 1998 se do bytu přistěhovala jeho manželka (žalovaná) a že koncem roku 1998 se z bytu odstěhovala V. s K.; v bytě zůstali bydlet původní žalovaný, žalovaná a žalobkyně. Dále zjistil, že v roce 2000 se žalobkyně odstěhovala do bytu rodičů svého přítele, kde bydlí doposud, že 21. 2. 2000 uzavřela městská část Prahy 8 s žalovanými nájemní smlouvu k předmětnému bytu na dobu neurčitou s tím, že na původního žalovaného přešel nájem po jeho rodičích, a že rozhodnutím Úřadu městské části Prahy 8 z 15. 11. 2005 ve spojení s rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy z 23. 12. 2005 byl žalobkyni zrušen údaj o místu jejího trvalého pobytu na adrese předmětného bytu. Vázán právním názorem odvolacího soudu uzavřel, že smrtí matky původního žalovaného se společnými uživateli předmětného bytu ve smyslu §172 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 1991 (dále jen „obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991“), stali k 7. 4. 1986 původní žalovaný, jeho tehdejší manželka J. Č. a jejich tři nezletilé děti – žalobkyně (H.), V. a L.; jejich právo společného užívání bytu se k 1. 1. 1992 změnilo na společný nájem bytu (§700 – 702 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění od 1. 1. 1992, dále jen „obč. zák.“). Dále uzavřel, že smrtí J. Č. a posléze i původního žalovaného, přešel nájem na ostatní společné nájemce, jejichž právo (společného) nájmu nezaniklo ani trvalým odstěhováním z předmětného bytu a že žalovaná se nemohla stát nájemkyní bytu ani uzavřením manželství s původně žalovaným, který byl jen jedním ze společných nájemců, případně jeho smrtí, ani na základě nájemní smlouvy z 21. 2. 2000, která je absolutně neplatná (předmětem smlouvy nebyl právně volný byt). Byt užívala jen na základě svého rodinněprávního vztahu k jednomu ze společných nájemců (manželovi), její právo v bytě bydlet zaniklo jeho smrtí, s jejím užíváním bytu žalobkyně (společná nájemkyně) nesouhlasí, žalovaná tak v bytě bydlí bez právního důvodu. Protože shledal důvody pro aplikaci §3 obč. zák., vázal její vyklizení na zajištění náhradního bytu.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 5. 10. 2010, č. j. 30 Co 333/2010-299, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Zdůraznil, že neshledal důvod jakkoliv se odchýlit od právních závěrů, které vyjádřil v usnesení, jímž zrušil první rozsudek soudu prvního stupně v této věci. Závěry o skutkovém stavu i právní hodnocení soudu prvního stupně v jeho druhém rozhodnutí považoval za správná, a to včetně závěru, že není-li předpokladem společného nájmu bytu podle §700 obč. zák. vedení společné domácnosti společných nájemců, pak ustanovení §707 odst. 3 obč. zák. o přechodu práva nájmu neplatí při odstěhování společného nájemce z bytu; vycházel přitom z rozhodnutí Ústavního soudu z 10. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 34/98, a uzavřel, že nesdílí odlišný závěr, ke kterému dospěl Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1230/99. Má za to, že na postavení společných nájemců a jejich vzájemné vztahy lze analogicky aplikovat §137 a násl. obč. zák. a proto je k podání žaloby na vyklizení žalované legitimován i jen jeden ze společných spolunájemců.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost odůvodnila §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále též jen „o. s. ř.“, a uplatnila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně je nájemkyní předmětného bytu. V době úmrtí její babičky (matky původního žalovaného) jí bylo osm let, tehdejší praxe přihlížela jen ke zletilým spoluuživatelům bytu původních nájemců, kteří se mohli dohodnout, že užívací právo přejde jen na některé z nich. Namítala, že původní žalovaný žil v předmětném bytě v době smrti své matky (babičky žalobkyně) i v době smrti matky žalobkyně (která byla jeho bývalou manželkou), přešlo proto na něj právo nájmu bytu a po uzavření manželství se stala společnou nájemkyní předmětného bytu. Nesouhlasila ani se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyni (stejně jako jejím sestrám) právo nájmu k předmětnému bytu nezaniklo opuštěním bytu. I kdyby však byl tento závěr správný, má za to, že žaloba měla být zamítnuta, neboť ostatní spolunájemkyně nebyly účastnice řízení. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 6. 2011, č. j. 26 Cdo 1461/2011-359, odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existenci uvedených vad dovolatelka nenamítla a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že na žalobkyni přešlo právo (společného) nájmu po smrti její babičky a že (společnému) nájemci, který se trvale odstěhoval z bytu, právo (společného) nájmu nezaniká. Dovolatelka v dovolání správnost uvedených právních názorů zpochybnila.
Podle §179 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991 jestliže uživatel zemře a nejde-li o byt ve společném užívání manželů, stávají se uživateli jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.
V dovolacím řízení nebyl zpochybněn právní závěr, že nájemkyní sporného bytu byla babička žalobkyně (matka původního žalovaného). Žila-li s ní ve společné domácnosti v den její smrti žalobkyně (tehdy nezletilá) se svou matkou, otcem (původním žalovaným) a (nezletilými) sestrami a nikdo z nich neměl vlastní byt, přešlo na ně ze zákona (§179 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991) užívací právo k předmětnému bytu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 503/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2001, pod číslem 119, a rozsudek téhož soudu ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 26 Cdo 5265/2007). Přechod nájmu bytu (dříve přechod práva užívat byt) je právním nástupnictvím svého druhu, za splnění zákonem stanovených podmínek smrtí nájemce právo nájmu nezaniká a dochází ke změně v jednom z jeho subjektů – namísto dosavadního nájemce vstupuje do nájemního vztahu jiná osoba určená tímto ustanovením. Je-li oprávněných více, vznikne společný nájem; ani případná dohoda oprávněných nemůže vznik společného nájmu vyloučit.
Další závěr odvolacího soudu, že nájemci, který se trvale odstěhoval z bytu, právo (společného) nájmu nezaniká, však správný není.
Občanský zákoník ve znění do 31. 12. 1991 upravující osobní užívání bytu (obdobně jako úprava nájmu bytu platná od 1. 1. 1992) spojoval s opuštěním společné domácnosti uživatelem bytu stejné právní následky jako s jeho smrtí (§181 obč. zák. ve znění
do 31. 12. 1991). I právní teorie měla za to (srovnej Z. Češka, J. Kabát, J. Ondřej, J. Švestka a kol. Občanský zákoník. Komentář. I. svazek. Praha: Panorama, 1987, s. 631), že opustí-li trvale společnou domácnost jeden ze společných uživatelů bytu (§172 - §174 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991), zůstane byt ve společném užívání všech ostatních uživatelů. Na těchto závěrech se v právní teorii nic nezměnilo (srovnej Švestka, j., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §706 – 709. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, 2095 s.) ani po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb., která s účinností od 1. 1. 1992 změnila právo osobního užívání bytu na nájem bytu (§871 odst. 1 obč. zák.). Rovněž soudní praxe dospěla ve svých rozhodnutích ke stejnému závěru. Rozhodnutí Ústavního soudu z 10. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 34/98 (na něž odkazuje odvolací soud), v němž je uvedeno, že „ustanovení §708 obč. zák. (opuštění společné domácnosti) je neaplikovatelné na případy, které podléhají režimu §700 obč. zák., upravujícího společný nájem“, je ojedinělým vybočením z této soudní praxe a bylo následně překonáno dalšími soudními rozhodnutími, zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 05. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1230/99, uveřejněném pod č. 7/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se pak uvádí, že ustanovení §707 odst. 3 obč. zák. se analogicky (§853 obč. zák.) použije i v případě trvalého opuštění společné domácnosti jedním ze společných nájemců bytu. Spojuje-li totiž občanský zákoník v ustanovení §708 (jež odkazuje na §706 odst. 1 a §707 odst. 1 obč. zák.) s trvalým opuštěním společné domácnosti nájemcem bytu (jedním z manželů) stejné právní následky jako se smrtí nájemce bytu (smrtí jednoho z manželů), není logického důvodu pro to, aby tomu tak nebylo i v případě, kdy se k bytu vázalo právo společného nájmu bytu (ve smyslu §700 obč. zák.), jestliže společní nájemci spolu žili ve společné domácnosti a jeden z nich ji trvale opustil. Poskytuje-li občanský zákoník výslovně ochranu společným nájemcům bytu pro případ smrti jednoho z nich (§707 odst. 3 obč. zák.), nelze tuto ochranu odepřít pro případ trvalého opuštění společné domácnosti jedním z nich, když jinak jsou - v případech občanským zákoníkem výslovně upravených - právní následky obou právních skutečností ve vztahu k právu nájmu bytu stejné. Při nedostatku výslovné úpravy právních následků trvalého opuštění společné domácnosti jedním ze společných nájemců bytu je proto nutno analogicky použít ustanovení, jež upravuje vztahy obsahem a účelem nejbližší (srov. §853 obč. zák.). Takovým ustanovením je právě §707 odst. 3 obč. zák. Dovolací soud neshledal důvod odchýlit se od těchto závěrů ani v projednávané věci.
Smrtí matky žalobkyně a opuštěním společné domácnosti dalšími společnými nájemci (soud prvního stupně zjistil, že z bytu se postupně odstěhovala Lenka, Vladimíra a v roce 2000 i žalobkyně) tedy i žalobkyni právo (společného) nájmu zaniklo a postupně přešlo na zbývající (dosud bydlící) společné nájemce (§181 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991, §707 odst. 3 obč. zák.) tak, že se rozšířil rozsah jejich práva k předmětnému bytu.
Protože právní posouzení věci, co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl užit opodstatněně, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. ledna 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu