ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.1502.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 1502/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně J. G. , bytem v P., zastoupené opatrovnicí Z. O., bytem v P., proti žalovaným: 1. M. R., 2. V. R., 3. R. R. , všem bytem v P., 4. H. C. , bytem v K., 5. S. W. , bytem v K., 6. J. V. , bytem v H. J., J., zastoupeným JUDr. Miroslavem Ťupou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 11, o určení nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 104/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2009, č. j. 18 Co 455/2009-152, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 7. 2009, č. j. 20 C 104/2006-116, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že na ni smrtí nájemkyně M. K. přešel nájem bytu o velikosti 1 + 1, III. kategorie, v 5. podlaží domu v P. (dále též jen „byt“, popř. „předmětný byt“), a rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování (listinami a výslechy svědků) vzal za prokázáno, že žalobkyně (v průběhu řízení zbavená způsobilosti k právním úkonům) je dcerou M. K., jež byla nájemkyní předmětného bytu a zemřela, že v bytě nebyla (kromě nájemkyně) hlášena žádná další osoba a že z výpovědí sousedů nebylo prokázáno, že by žalobkyně v bytě bydlela. Výpovědi svědků F. P. (přítele M. K.) a J. A. (opatrovnice M. K., jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena) považoval za rozporné, účelové a nevěrohodné. Dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by ke dni úmrtí své matky v bytě bydlela a vedla s ní společnou domácnost a uzavřel, že tak nebyly splněny podmínky pro přechod nájmu podle §706 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 30. 3. 2006 (dále též jen „obč. zák.“).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 2. 12. 2009, č. j. 18 Co 455/2009-152, změnil rozsudek soudu prvního stupně, žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedené důkazy řádně nevyhodnotil, zopakoval proto dokazování listinnými důkazy a svědeckými výpověďmi F. P., H. T. (sousedky) a J. A., neboť tito svědci byli (na rozdíl od ostatních sousedů) v kontaktu s žalobkyní i její matkou. Zjistil, že žalobkyně žila v předmětném bytě spolu se svojí matkou od prosince 2004, že matka žalobkyně byla vážně nemocná, žalobkyně se o ni starala, před její smrtí jí vyměňovala prádlo, vařila, nakupovala, navštěvovala ji v nemocnici, v bytě bydlela i po smrti matky (dokud jí nebyl žalovanými byt znepřístupněn), a že nemá jinou možnost bydlení. V odůvodnění podrobně uvedl, o které důkazy svá jednotlivá zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Uzavřel, že žalobkyně žila v den smrti s matkou (nájemkyní předmětného bytu) ve společné domácnosti a nemá vlastní byt, splnila tak podmínky pro přechod nájmu podle §706 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), a uplatnili v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Vytýkali odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, neboť se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlil pouhým hodnocením důkazů provedených tímto soudem, aniž by zopakoval celé dokazování. Namítali, že svědci (jejichž výslech odvolací soud zopakoval) F. P., J. A. měli na věci osobní zájem, v jejich výpovědích byly rozpory. Aby podle §706 odst. 1 obč. zák. mohlo dojít k přechodu nájmu na žalobkyni, musela by s ní žít ve společné domácnosti, což však neprokázala a nesplnila ani předpoklad společného žití po dobu tří let před smrtí nájemkyně vyplývající z ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. ve znění před její smrtí. Navrhli, aby dovolací zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tyto vady nebyly dovoláním uplatněny a z obsahu spisu nevyplývají), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolatelé posléze uvedenou vadu řízení v dovolání namítli.
Odvolací soud zopakoval (část) dokazování, na jehož základě soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; tento postup mu umožňuje ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. Postupoval přitom v souladu s §213a odst. 1 o. s. ř. Z jednotlivých důkazů, které v odvolacím řízení neopakoval, neučinil jiná zjištění než soud prvního stupně. Podle §213 odst. 2 o. s. ř. nemusel proto tyto důkazy opakovat. Odvolací soud pak v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, proč přistoupil k opakování (části) dokazování, přehledně a jasně vyložil, které skutečnosti má za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, zřetelně uvedl, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, a to u každého jednotlivého zjištění, srozumitelně a podrobně vysvětlil, jak provedené důkazy hodnotil ve smyslu §132 - §135 o. s. ř. a vypořádal se i s dílčími nepřesnostmi ve výpovědích svědků. Námitka dovolatele, že se odvolací soud odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně pouhým hodnocením důkazů provedených tímto soudem, tak nemůže obstát.
Lze proto uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Dovolatelé uplatnili (námitkou, že skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při svém závěru o vedení společné domácnosti žalobkyně s matkou ke dni její smrtí, nemají oporu v provedeném dokazování) i dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Jím lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé zejména brojí právě proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění, na jejichž základě dovodil, že žalobkyně žila s matkou ke dni její smrti ve společné domácnosti v předmětném bytě a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejich názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení, zda na žalobkyni přešlo právo nájmu k předmětnému bytu.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Správně přihlédl k tomu, že někteří svědci byli s žalobkyní a její matkou v bližším, osobním, kontaktu (F. P., H. T., J. A.), a že tato okolnost sama o sobě neznamená, že by jejich výpovědi byly nevěrohodné, jiní je sice (více či méně) znali, avšak žádné osobní poznatky o jejich bydlení či soužití neměli. Nepominul ani specifičnost souzené věci vyplývající ze skutečnosti, že nájemkyně (matka žalobkyně) byla omezena ve způsobilosti k právním úkonům a sama žalobkyně byla (pro duševní chorobu nikoliv jen přechodného rázu) zbavena způsobilosti k právním úkonům zcela.
Lze proto konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu a z nich vyplývající skutkový stav rozhodný pro posouzení věci podle §706 odst. 1 obč. zák. jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o. s. ř. (ve spojení s §211 o. s. ř.). Ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. tak nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení, dovolatelé namítali, že odvolací soud měl v dané věci posoudit podmínky nutné pro přechod nájmu podle §706 odst. 1 věty první i druhé občanského zákoníku ve znění před smrtí matky žalobkyně.
Lze sice přisvědčit dovolatelům, že v dané věci je nutné splnění podmínek pro přechod nájmu posoudit podle znění občanského zákoníku platného v době, kdy mělo k přechodu nájmu dojít, tedy ke dni úmrtí matky žalobkyně. Rozhodné je proto znění občanského zákoníku do 30. 3. 2006 (před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb.). Dovolatelé se však mýlí, pokud mají za to, že v případě přechodu nájmu na první skupinu oprávněných (mj. i na dítě nájemce) podle občanského zákoníku ve znění do 30. 3. 2006 (dále opět jen „obč. zák.“) musely být splněny i podmínky stanovené v §706 odst. 1 věta druhá obč. zák.
Podle §706 odst. 1 obč. zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Nájemci (společnými nájemci) se stávají také ti, kteří pečovali o společnou domácnost zemřelého nájemce nebo na něho byli odkázáni výživou, jestliže prokáží, že s ním žili ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před jeho smrtí a nemají vlastní byt.
Z textu tohoto ustanovení je zřejmé, že věta první upravovala podmínky přechodu nájmu první skupiny oprávněných osob, jejichž výčet je taxativní, jednalo se o nejbližší příbuzné nájemce a doba, po kterou se museli tyto osoby (mj. i děti nájemce) nacházet ve společné domácnosti s nájemcem, nebyla stanovena. Věta druhá pak stanovila podmínky pro druhou skupinu oprávněných osob, jednalo se o jiné osoby, které přijal nájemce do své domácnosti a které s ním žili ve společné domácnosti a u této skupiny osob byla i stanovena minimální doba, po kterou muselo společné soužití trvat, aby mohlo k přechodu nájmu dojít.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (jejich obsahové konkretizace) správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení náklady, na které by měla vůči dovolatelům právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. července 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu