ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.2105.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 2105/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně M. W. – T. , bytem v S., zastoupené JUDr. Bohumilou Holubovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 21/365, proti žalované LE CYGNE SPORTIF GROUPE a. s ., se sídlem v Praze 4, Závišova 13, identifikační číslo osoby: 61860042, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 114/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2010, č. j. 53 Co 374/2010-126, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 3. 2010, č. j. 23 C 114/2007-110 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 1. 7. 2008, č. j. 23 C 114/2007-46, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2009, č. j. 53 Co 61/2009-72, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu v 6. podlaží domu P., o velikosti jednoho pokoje s příslušenstvím o celkové výměře 34,18 m² (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 2. 12. 2010, č. j. 53 Co 374/2010-126, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil jen výši přiznaných nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.” (v předchozím rozsudku, který zrušil odvolací soud, soud prvního stupně rozhodl stejně – žalobu zamítl) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, do té doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem).
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (s výjimkou určitých vad řízení) vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení dovolatelka napadla.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - a §241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - se nepřihlíží.
Dovolatelka podle obsahu spisu (§41 odst. 2 o. s. ř.) uplatnila nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (námitkami, že „odvolací soud dostatečně nezkoumal vznik nájmu konkludentní formou a z vlastní iniciativy, aniž by ho k tomu vyzvala, se zabýval tím, zda na ni nájem přešel smrtí její tety“). Vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ - ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních, přihlíží dovolací soud k vadám (podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Jen pro úplnost lze dodat, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval i tvrzením dovolatelky o konkludentním uzavření smlouvy o nájmu k předmětnému bytu a svůj závěr, že k takovémuto uzavření nájemní smlouvy nedošlo, odůvodnil. Důvodná není ani výtka dovolatelky, že soud prvního stupně zkoumal, zda na ni přešel nájem podle §706 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 1994 (dále též jen „obč. zák.“), aniž by něco takového tvrdila. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že dovolatelka tvrdila, že nájem k bytu jí vznikl jeho přechodem po smrti tety – původní nájemkyně, a tvrdila i existenci společné domácnosti ke dni její smrti (podání z 10. 7. 2009 - č. l. 76 spisu); ke svým tvrzením označila i důkazy a soud prvního stupně se pak k těmto skutkovým tvrzením prováděl dokazování. Dovolatelka až posléze doplnila své podání o tvrzení, že smlouva o nájmu byla uzavřena konkludentně (podání z 10. 8. 2009 – č. l. 81 spisu).
Dovolatelka zpochybnila závěr odvolacího soudu, že po smrti původní nájemkyně nebyla uzavřena (konkludentně) smlouva o nájmu předmětného bytu, učinila tak však prostřednictvím námitek skutkových. Uplatnila tedy (posouzeno podle obsahu dovolání - §41 odst. 2 o. s. ř.) i dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jež nelze v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., úspěšně uplatnit.
Podle ustálené soudní praxe (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 551/2000, a ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 26 Cdo 212/2005) není konkludentním projevem vůle směřujícím k uzavření smlouvy pouhé mlčení, ani jen skutečnost, že vlastník bytu po osobě, jenž v bytě bydlí, požaduje za užívání bytu „nájemné“, které tato osoba hradí a vlastník bytu přijímá, stejně jako samotná okolnost, že v evidenčních listech byla osoba byt užívající vedena jako jeho nájemce na dobu neurčitou.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu (soudu prvního stupně), že se nezabýval neplatností výpovědí z nájmu předmětného bytu pro rozpor s primárním právem Evropské unie a jeho právní posouzení věci je proto neúplné, pak přehlíží, že výpověď z nájmu bytu daná osobě, která není nájemcem bytu, nemá žádné právní účinky a žaloba na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podaná takovou osobou musí být zamítnuta pro nedostatek aktivní věcné legitimace (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 06. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3842/2007, uveřejněný pod č. 33/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Protože soud prvního stupně (soud odvolací) dospěl k závěru, že dovolatelka není nájemkyní bytu a není proto v řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu předmětného bytu, kterou jí doručila žalovaná, aktivně legitimována, nemohl posuzovat její platnost.
Přípustnost dovolání tak nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání žalobkyně tedy směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. září 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu