ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.2386.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 2386/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a/ L. Š. a b/ B. Š. , zastoupených JUDr. Evou Nýdlovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 5, proti žalovanému S. Z. , zastoupenému opatrovníkem JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Nám. Přemysla Otakara II. 36, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 65/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. ledna 2011, č. j. 22 Co 2515/2010-466, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.500,- Kč k rukám JUDr. Evy Nýdlové, advokátky se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 5, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Na základě žaloby pro zmatečnost Okresní soud v Českých Budějovicích (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 29. května 2006, č. j. 23 C 434/2004-143, zrušil napadený vyhovující rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. dubna 2003, č. j. 15 C 160/2002-97, a na něj navazující potvrzující rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též jen „odvolací soud“) ze dne 26. června 2003, č. j. 22 Co 1427/2003-114 (výroky I. a II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.). K odvolání žalobců proti nákladovým výrokům III. a IV. odvolací soud usnesením ze dne 21. listopadu 2006, č. j. 7 Co 2665/2006-178, citované usnesení soudu prvního stupně v uvedených výrocích změnil.
Následně soud prvního stupně, který ve věci znovu jednal (§235h odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř. před novelou“), rozsudkem ze dne 21. listopadu 2007, č. j. 15 C 65/2007-199, žalobě opětovně vyhověl a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu 2+1 s příslušenstvím (předsíň, koupelna, WC, balkon, sklep, spíž) ve druhém nadzemním podlaží domu č. p. 581/28 v ulici M. Vydrové v Č.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, uložil žalovanému a všem, kdo s ním bydlí, povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobcům předat do patnácti dnů od zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 27. března 2008, č. j. 8 Co 158/2008-241, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 20. května 2009, č. j. 26 Cdo 3587/2008-282, citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté odvolací soud usnesením ze dne 1. září 2009, č. j. 8 Co 158/2008-305, zrušil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení tomuto soudu.
Nakonec soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. srpna 2010, č. j. 15 C 65/2007-410, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II. až IV.).
Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Statutární město České Budějovice (dále též jen „město“) přijalo záměr privatizovat svůj majetek (včetně předmětného domu) a pro účely prodeje obytných domů ve svém vlastnictví vypracovalo a dne 1. července 1995 schválilo (zastupitelstvem města) dokument nazvaný „Zásady prodeje obytných domů v majetku města České Budějovice“ (dále též jen „Zásady“). Ze zásad vyplynulo, že v případě zájmu dvou nebo více skupin fyzických osob (nájemců) získává předkupní právo k nabízenému obytnému domu skupina zájemců tvořená (nej)větším počtem nájemců bytů v domě a že v případě stejného počtu nájemců ve více skupinách zájemců získávají předkupní právo nájemci té skupiny, která předloží vyšší nabídku kupní ceny ve výběrovém řízení formou obálkové metody. V návaznosti na to město učinilo nájemcům bytů v předmětném domě nabídku na odprodej domu s tím, že zájem o koupi domu mají projevit do 26. února 2001. Před tímto datem žalovaný (nájemce předmětného bytu) požádal na bytovém odboru magistrátu města o koupi předmětného bytu (nikoli tedy předmětného domu), a to za částku nepřesahující 200.000,- Kč. Ze strany zaměstnanců majetkového odboru magistrátu města mu bylo posléze sděleno, že se neprodávají jednotlivé byty v domě (nešlo o bytové jednotky ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů), nýbrž dům jako celek; současně byl seznámen s tím, že podmínky prodeje domu jsou stanoveny Zásadami, a byl rovněž instruován, aby podal hromadnou žádost s ostatními zájemci o koupi předmětného domu z řad nájemců bytů v domě. Z nájemců těchto bytů měli o koupi domu zájem manželé F. a M. Š. a manželé M. a H. K. Ti však odmítli být s žalovaným ve spoluvlastnickém vztahu k předmětnému domu a uvědomili o tom bytový odbor magistrátu města. Přitom žalovaný už v té době trpěl duševní poruchou, jež mu neumožňovala s městem o prodeji domu adekvátně jednat a neměl ani opatrovníka (či zástupce), jehož prostřednictvím by tak mohl učinit. Následně statutární město České Budějovice jako prodávající a manželé Š. a manželé K. jako kupující uzavřeli dne 27. června 2001 kupní smlouvu (dále jen „kupní smlouva ze dne 27. června 2001“), jíž město převedlo vlastnické právo mimo jiných nemovitostí i k předmětnému domu, a to vždy v rozsahu spoluvlastnického podílu ve výši jedné ideální poloviny, do společného jmění manželů Š. a manželů K. Kupní smlouvou ze dne 20. října 2003 (dále jen „kupní smlouva ze dne 20. října 2003“) prodali manželé K. svůj spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné ideální poloviny do společného jmění manželů L. a B. Š. Manželé F. a M. Š. pak darovali svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech v rozsahu jedné ideální poloviny svému synovi L. Š. darovací smlouvou ze dne 9. května 2005 (dále jen „darovací smlouva ze dne 9. května 2005“). Žalovaný se proti statutárnímu městu České Budějovice domáhal žalobami podanými v roce 2007 mimo jiné určení neplatnosti shora uvedených smluv, jakož i určení, že vlastníkem předmětného domu je město. Okresní soud v Českých Budějovicích uvedené žaloby zamítl (pravomocným) rozsudkem ze dne 23. září 2008, č. j. 9 C 303/2007-92 (ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. dubna 2009, č. j. 8 Co 2856/2008-152). Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že kupní smlouva ze dne 27. června 2001 je pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření kupní smlouvy ze dne 27. června 2001 /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ (dále jen „obč. zák.“). Podle jeho názoru je tomu tak proto, že „účastníci, kteří jednali s městem o prodeji domu, neměli stejné právní postavení, … neboť žalovaný je nemocný člověk a měl být zastoupen opatrovníkem“ . Uzavřel, že je-li kupní smlouva ze dne 27. června 2001 absolutně neplatná, jsou neplatné rovněž na ni navazující převody spoluvlastnických podílů, tj. kupní smlouva ze dne 20. října 2003 a darovací smlouva ze dne 9. května 2005. Za této situace žalobu zamítl pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobců, neboť věcná legitimace k dání výpovědi z nájmu bytu (s přivolením soudu) svědčí pronajímateli bytu (zde městu jako vlastníku předmětného domu).
K odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem ze dne 20. ledna 2011, č. j. 22 Co 2515/2010-466, citovaný zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k předmětnému bytu, určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, uložil žalovanému (a všem, kdo s ním bydlí) povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobcům předat do patnácti dnů po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy všech stupňů a o nákladech řízení státu.
Po zopakování dokazování v odvolacím řízení se odvolací soud ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a z důkazů provedených v odvolacím řízení vzal dále za zjištěno, že žalovaný v roce 2002 fyzicky napadl H. K. (právní předchůdkyni žalobců), byt dlouhodobě podnajímá bez souhlasu žalobců, při komunikaci s nimi je napadá vulgárními výrazy a nevyklidil své věci ze společných prostor domu (sklepa a půdy), ač ho k tomu opakovaně vyzvali. Poté se odvolací soud zabýval otázkou platnosti kupní smlouvy ze dne 27. června 2001 z pohledu skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. V této souvislosti – s odkazem na ustanovení §135 odst. 2 o.s.ř. před novelou – zejména dovodil, že otázka platnosti kupní smlouvy ze dne 27. června 2001 a na ni navazujících dispozičních úkonů (kupní smlouvy ze dne 20. října 2003 a darovací smlouvy ze dne 9. května 2005) byla závazně vyřešena již zamítavým rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. září 2008, č. j. 9 C 303/2007-92 (ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. dubna 2009, č. j. 8 Co 2856/2008-152). Bez ohledu na to však zaujal rovněž právní názor, že žalovanému nesvědčilo předkupní právo k předmětnému domu, přičemž okolnost, že v době jeho prodeje trpěl duševní poruchou (a neměl opatrovníka), nemohla mít na prodej domu právním předchůdcům žalobců žádný vliv, neboť dům byl v souladu se Zásadami prodán většinové skupině nájemců bytů v domě, jež odmítla vstoupit do spoluvlastnického vztahu s žalovaným. Uzavřel, že kupní smlouva ze dne 27. června 2001 a navazující smlouvy jsou tudíž platné a žalobci se na základě těchto smluv stali spoluvlastníky předmětného domu (jak to ostatně vyplývá i z výpisu z katastru nemovitostí, listu vlastnictví č. 3563 pro obec a katastrální území České Budějovice); jsou proto aktivně věcně legitimováni k podání žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Následně usoudil na naplněnost obou uplatněných výpovědních důvodů podle §711 odst. 1 písm. c/ a d/ obč. zák. Proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že k výpovědi z nájmu bytu přivolil a vyklizovací povinnost žalovaného z bytu vázal na poskytnutí přístřeší (§712 odst. 5 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.”). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím zpochybnil správnost právního názoru, že v dané věci svědčí žalobcům aktivní věcná legitimace. V této souvislosti zejména namítl, že „v řízení nebyla prokázána existence výpovědních důvodů uvedených v ust. §711 odst. 1 písm. c) a d) občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.3.2006, jelikož … žalobci nemají dostatek aktivní legitimace k vedení předmětného soudního sporu“ proto, že kupní smlouva ze dne 27. června 2001 je absolutně neplatná. Zde uvedl, že v době prodeje předmětného domu právním předchůdcům žalobců trpěl duševní poruchou, která ho činila „slabším“ v jednání s městem i s ostatními nájemci bytů v domě, a proto měl být v té době zastoupen právním zástupcem (opatrovníkem). V této souvislosti se ztotožnil s právním názorem (zaujatým soudem prvního stupně), že z uvedených příčin je kupní smlouva ze dne 27. června 2001 absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák. Měl rovněž za to, že předběžnou otázkou platnosti kupní smlouvy ze dne 27. června 2001 se měl soud zabývat i proto, že jeho žaloby vedené u Obvodního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 303/2007 byly zamítnuty z toho důvodu, že byly podány proti městu a nikoli proti žalobcům, kteří již byli zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci předmětného domu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání vyvraceli správnost použitých dovolacích námitek a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto (jako zjevně bezdůvodné).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu nebyly tyto vady ani zjištěny), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. O vadách ve smyslu tohoto ustanovení bude pojednáno až posléze.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení především o posouzení správnosti (předběžného) právního názoru, že kupní smlouva ze dne 27. června 2001 je platná, a to bez ohledu na to, že v době jejího uzavření (tj. v době prodeje předmětného domu) trpěl dovolatel duševní poruchou a neměl opatrovníka.
V daném případě soud prvního stupně dovodil, že kupní smlouva ze dne 27. června 2001 je neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. Dovolatel se s jeho závěrem o absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 27. června 2001 podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy v dovolání ztotožnil.
Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Odvolacímu soudu lze přisvědčit v názoru, že okolnost, že dovolatel trpěl duševní poruchou a neměl opatrovníka (právního zástupce) v době, kdy město předmětný dům prodávalo, nemohla mít na platnost kupní smlouvy ze dne 27. června 2001 – z hlediska rozporu s dobrými mravy – žádný vliv. Je tomu tak proto, že i kdyby v té době opatrovníka měl a jeho prostřednictvím jednal o koupi domu s městem a popřípadě i s ostatními zájemci z řad nájemců bytů v domě, nebylo by to – se zřetelem k Zásadám – ještě zárukou toho, že by se na koupi domu později vskutku podílel. V této souvislosti nelze ani přehlédnout, že dovolatel navíc neprojevil zájem o koupi předmětného domu (projevil pouze zájem o koupi předmětného bytu, avšak jednotlivé byty v domě nebyly způsobilým předmětem vlastnického práva, neboť nebyly vymezeny jako bytové jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů), a proto nemohl – objektivně vzato – legitimně očekávat, že se na odkoupení předmětného domu bude podílet (stane se jeho /spolu/vlastníkem). Pro úplnost zbývá dodat, že i kdyby projevil zájem o koupi domu a nikoli pouze předmětného bytu, nemohl by být, navíc jako samostatný zájemce, úspěšný také vzhledem k udávaným finančním možnostem. Za této situace je správný právní názor (přijatý odvolacím soudem), že město prodalo předmětný dům ve shodě se Zásadami (tj. naprosto transparentně a zcela předvídatelně) většinové skupině nájemců bytů v domě. Ostatně tak by tomu bylo i v případě, kdy by dovolatel projevil (spolu s ostatními nájemci bytů v domě) zájem o koupi domu, neboť většinová skupina nájemců (a současně zájemců o koupi domu) odmítla být s ním ve spoluvlastnickém vztahu. Přitom – se zřetelem k principu smluvní autonomie – je ponecháno zásadně na uvážení samotných subjektů občanskoprávních vztahů mimo jiné to, zda vůbec a s kým tu kterou smlouvu uzavřou (k tomu srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 3. ledna 2000, sp. zn. IV. ÚS 387/99, uveřejněný pod č. 1 ve svazku č. 17 z roku 2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 23. srpna 2007, sp. zn. 33 Odo 726/2005, a z 16. prosince 2009, sp. zn. 33 Cdo 4047/2008). Lze tudíž konstatovat, že smluvní strany uzavřením kupní smlouvy ze dne 27. června 2001 bez účasti dovolatele nejednaly v rozporu s dobrými mravy (§39 obč. zák.), a nic na tom nemění okolnost, že v době prodeje předmětného domu trpěl dovolatel duševní poruchou a neměl opatrovníka (právního zástupce). V tomto směru tedy obstojí právní závěr odvolacího soudu o platnosti kupní smlouvy ze dne 27. června 2001 (a potažmo i na ni navazujících smluv). Pak je ovšem (z pohledu uplatněných dovolacích námitek podřaditelných pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) nadbytečné zkoumat, zda je správný také právní názor, který učinil s odkazem na ustanovení §135 odst. 2 o.s.ř. před novelou.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Zbývá dodat, že dovolací námitkou, že „v řízení nebyla prokázána existence výpovědních důvodů uvedených v ust. §711 odst. 1 písm. c) a d) občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.3.2006 …“ , se dovolatel pokoušel zpochybnit správnost právního názoru týkajícího se aktivní věcné legitimace žalobců, jak výslovně vyplývá z dovolání. I kdyby však uvedená námitka směřovala ke zpochybnění postupu odvolacího soudu při zjišťování okolností, které byly právně významné pro posouzení otázky naplněnosti uplatněných výpovědních důvodů podle §711 odst. 1 písm. c/ a d/ obč. zák., dovolací soud neshledal, že by řízení před odvolacím soudem bylo v tomto směru zatíženo takovou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; podle názoru dovolacího soudu není tedy odvolací řízení postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Podle §213 odst. 4 o.s.ř. odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování. Přitom dovolací soud již ve zrušujícím rozsudku v této věci, tj. v rozsudku ze dne 20. května 2009, č. j. 26 Cdo 3587/2008-282, zdůraznil, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (§120 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě nelze v uvedených souvislostech přehlédnout, že stejně jako v řízení, které předcházelo zrušení vyhovujícího rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. dubna 2003, č. j. 15 C 160/2002-97, a na něj navazujícího potvrzujícího rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. června 2003, č. j. 22 Co 1427/2003-114, se i v řízení následujícím po jejich zrušení soud prvního stupně zabýval otázkou naplněnosti uplatněných výpovědních důvodů podle §711 odst. 1 písm. c/ a d/ obč. zák. a k tomu prováděl rovněž potřebné dokazování. Při odvolacím jednání dne 20. ledna 2011 tedy odvolací soud dokazování v tomto ohledu v podstatě zopakoval a nešlo tudíž – ve vztahu k otázce naplněnosti uvedených výpovědních důvodů – o dosud neprovedené důkazy. Pak, a to i se zřetelem k tomu, že šlo o řízení, v němž je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (§120 odst. 2 o.s.ř.), nelze dovodit, že odvolací řízení bylo postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., tj. takovou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z vyložených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný ve smyslu §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal dovolatele, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši dva krát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 6. března 2012
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu