ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.2765.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 2765/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně S. D. , bytem v P., zastoupené Mgr. Dagmar Soukupovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Denisovo nábř. 6, proti žalovaným označeným jako 1) Byt-real a 2) Magistrát města Plzně , o nejasné podání, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 13 Nc 346/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. října 2009, č. j. 11 Co 529/2009-32, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně doručila dne 1. dubna 2009 Okresnímu soudu Plzeň-město (soudu prvního stupně) podání, z něhož – v rozporu s ustanovením §79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. – nevyplývalo srozumitelné vylíčení rozhodujících skutečností a nebylo z něj patrno, kdo je žalován a čeho se žalobkyně domáhá; podání proto neobsahovalo příslušná skutková tvrzení a ani jasný a srozumitelný žalobní petit.
Za této situace soud prvního stupně nejprve usnesením ze dne 9. dubna 2009, č. j. 13 Nc 346/2009-3, vyzval žalobkyni, aby ve lhůtě patnácti dnů od doručení usnesení podání doplnila mimo jiné tak, že srozumitelně uvede, čeho a na základě jakých skutečností se domáhá. Po marném uplynutí v něm stanovené patnáctidenní lhůty usnesením ze dne 18. května 2009, č. j. 13 Nc 346/2009-12, ji opětovně vyzval, aby své podání ve lhůtě patnácti dnů od doručení usnesení doplnila tím, že označí žalované subjekty, a to uvedením obchodní firmy nebo názvu a sídla, půjde-li o právnické osoby, či jménem, příjmením a bydlištěm, půjde-li o fyzické osoby, dále uvede, čeho se domáhá (žalobní petit), a vylíčí rozhodující skutečnosti, tedy uvede skutková tvrzení, na jejichž základě se domáhá konkrétního nároku vyjádřeného v žalobním petitu. V odůvodnění citovaného usnesení tyto požadavky dále konkretizoval a zároveň ji poučil o následcích nevyhovění výzvě v podobě odmítnutí žaloby (§43 odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Na výzvu reagovala žalobkyně podáním ze dne 6. června 2009 (č. l. 15 spisu), v němž se snažila vylíčit, čeho se domáhá, a požádala, aby jí byla „vrácena možnost užívání bytu jako vlastníka“. Obdobně – nesrozumitelně – se vyjadřovala i v podání ze dne 24. srpna 2009 (č. l. 22 spisu).
Následně soud prvního stupně usnesením ze dne 2. září 2009, č. j. 13 Nc 346/2009-26, odmítl podání žalobkyně doručené mu dne 1. dubna 2009 a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků.
Soud prvního stupně konstatoval, že podání žalobkyně i přes doplnění nesplňuje elementární znaky žaloby, neboť z něj není patrno, koho žaluje, vylíčení rozhodujících skutečností je nedostatečné a nesrozumitelné a z podání nevyplývá, čeho se domáhá
– v doplňujícím podání pouze neurčitě uvedla, že žádá „vrácení možnosti užívání bytu jako vlastníka“ .
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 30. října 2009, č. j. 11 Co 529/2009-32, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem, že podání žalobkyně doručené soudu prvního stupně dne 1. dubna 2009 nesplňuje, a to ani po zohlednění dalších jejich podání, znaky řádné žaloby (ve smyslu §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř.) a je proto neprojednatelné.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně – nezastoupena advokátem
– dovolání, které následně doplnila prostřednictvím ustanovené advokátky. Přípustnost dovolání opřela o ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř. a uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Vyjádřila přesvědčení, že ve svém podání označila žalované, z podání vyplývalo, že po nich požaduje částku 15.000,- Kč, přičemž v tomto směru své podání doplnila podáním ze dne 10. června 2009. Zdůraznila, že nebyla nečinná a snažila se podle instrukcí soudu své podání doplnit; současně opakovaně marně žádala, aby jí byl postupem podle §30 o. s. ř. ustanoven advokát. Měla za to, že soudy nesprávně posoudily její podání po obsahové stránce; navíc – pokud by vyhověly její žádosti o ustanovení advokáta – mohly být vytýkané nedostatky jejího podání odstraněny. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Ve smyslu §239 odst. 3 o. s. ř. je dovolání přípustné rovněž proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby)
- viz Občanský soudní řád II, Komentář, 1. vydání 2009, str. 1903 - 1904.
Napadené rozhodnutí spočívá na právním názoru, že podání žalobkyně i přes doplnění nesplňuje elementární znaky žaloby, neboť z něj není patrno, koho žaluje, vylíčení rozhodujících skutečností je nedostatečné a nesrozumitelné a z podání nevyplývá, čeho se domáhá (v doplňujícím podání pouze neurčitě uvedla, že žádá „vrácení možnosti užívání bytu jako vlastníka“ ).
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že neobsahuje-li žaloba všechny požadované náležitosti (§79 odst. 1 o. s. ř.), předseda senátu usnesením vyzve žalobce, aby žalobu opravil nebo doplnil, určí mu k tomu přiměřenou lhůtu a poučí ho, jak je třeba opravu nebo doplnění provést – §43 odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 60/98, uveřejněné pod č. 2 v sešitě č. 1 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba řádně opravena nebo doplněna a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže byl žalobce o tomto následku poučen (§43 odst. 2 o. s. ř.).
V ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. vymezuje obsahové a nikoli formální náležitosti žaloby. Tyto náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit. Nezáleží však na tom, v jakém pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002, uveřejněné pod č. 210 v sešitě č. 11 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Přitom v soudní praxi nečiní žádné potíže ani názor, že skutkové okolnosti musí být vylíčeny tak, aby skutek popsaný v žalobě (skutkový děj, na jehož základě žalobce uplatňuje svůj nárok) umožňoval jeho individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností, nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, a z 18. června 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, uveřejněné pod č. 209 a 135 v sešitech č. 11 z roku 2002 a 8 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura a z 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné pod č. 152 v sešitě č. 9 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura). V rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném pod č. 35 v sešitě č. 2 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura, pak Nejvyšší soud dovodil, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě; to ovšem platí jen tehdy, jestliže žalobce v textu žaloby na takovou listinu výslovně odkáže. Přitom povinnost tvrzení o rozhodujících skutečnostech, jež odůvodňují přiznání požadovaného nároku, spočívá ve sporném řízení jednoznačně na žalobci (viz §79 odst. 1 o. s. ř.), přičemž součástí této procesní povinnosti je i povinnost účastníka řízení tyto skutečnosti vylíčit pravdivě. Úkolem soudu v takovém řízení pak je prověřit dokazováním skutkovou verzi případu, tvrzenou účastníky k uplatnění nebo bránění jejich práva.
V projednávané věci žalobkyně na výzvy soudu prvního stupně (jeho vyčerpávající usnesení z 9. dubna 2009, č. j. 13 Nc 346/2009-3, a zejména z 18. května 2009, č. j. 13 Nc 346/2009-12) žalobu v požadovaném rozsahu nedoplnila a neuvedla tudíž přesné a vyčerpávající označení žalovaných, rozhodující (požadované) skutkové okolnosti a z obsahu jejího (doplněného) podání ani jasně nevyplývá, čeho se domáhá. Jestliže pak odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba nadále nesplňuje náležitosti stanovené v §79 odst. 1 o. s. ř., neodporuje jeho rozhodnutí ustálené soudní praxi.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání odmítl jako zjevně bezdůvodné (§243b odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že z podání žalobkyně nevyplývá, koho v dané věci žaluje, dovolací soud nerozhodoval o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. ledna 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu