ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.2842.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 2842/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Bc. V. H. , bytem K., zastoupeného Mgr. Marianem Francem, advokátem se sídlem Plzeň, Škroupova 10, proti žalovanému městu Klatovy , se sídlem Klatovy, nám. Míru 62, zastoupenému JUDr. Miroslavem Mlčákem, advokátem se sídlem Klatovy, Pod Hůrkou 758, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 10 C 258/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. března 2011, č. j. 11 Co 524/2010-109, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč, k rukám JUDr. Miroslava Mlčáka, advokáta se sídlem Klatovy III, Pod Hůrkou 758, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 3. 2011, č. j. 11 Co 258/2009-82, potvrdil rozsudek ze dne 23. 9. 2010, kterým Okresní soud v Klatovech (soud prvního stupně) zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu ze dne 23. 10. 2009 a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že rozhodnutím Posádkové správy Klatovy ze dne 22. 1. 1986 byl žalobci přidělen za trvání manželství s M. H. byt o velikosti 3+1 na adrese K. (dále „předmětný byt“, resp. „byt“), že v roce 1989 po rozvodu manželství se jmenovanou se z předmětného bytu odstěhoval a odhlásil, že se v tomtéž roce přestěhoval ke své druhé (současné) manželce do jejího domu v P., že od svého odchodu z bytu jej neužíval a nedomáhal se svých práv, že v bytě zůstala bydlet jeho bývalá manželka se dvěma dětmi, že v roce 2005 uzavřel s vlastníkem bytu (městem K.) dodatek k nájemní smlouvě, v němž bylo uvedeno, že je jediným nájemcem bytu, že se do bytu opětovně přihlásil v roce 2006, kdy požádal správu domu o umožnění vstupu do bytu, že opětovně tak učinil v roce 2008, že se v roce 2009 zajímal o jeho koupi, avšak nebylo mu vyhověno a že mu žalovaný dal výpověď z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 2 písm. d) občanského zákoníku ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále „obč. zák.“).
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že předmětný byt byl bytem služebním, že k němu proto nevzniklo žalovanému a M. H. právo společného užívání bytu manžely a že po účinnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb., se stal jeho výlučným nájemcem. Rovněž tak přisvědčil jeho závěru, že výpověď z nájmu bytu daná mu žalovaným je platná, a že byl naplněn uplatněný výpovědní důvod, neboť v bytě od roku 1989 do roku 2005 nebydlel, nezajímal se o jeho osud a nedomáhal se svých práv, přičemž pro jeho neužívání neměl vážné důvody. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalobce, že byt nemohl užívat zaviněním žalovaného, neboť tento nezpůsobil stav, který vyústil v dání výpovědi z nájmu bytu. Byl to žalobce, který byt opustil a žil se svojí druhou manželkou a neučinil odpovídající kroky k tomu, aby se mohl užívání bytu ujmout, např. podáním žaloby na vyklizení vůči své první manželce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; uplatněné dovolací důvody výslovně neuvedl. Vyjadřuje nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že bylo na něm, aby učinil kroky k užívání bytu a namítá, že bylo základní povinností pronajímatele (žalovaného), aby mu umožnil užívání bytu. To se však nestalo, naopak pronajímatel trpěl užívání bytu osobou, k níž neměl žádný právní vztah, přejímal od ní nájemné a podporoval nezákonný stav. Žalobce tak nemohl předmět nájmu užívat. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a „věc byla vrácena k dalšímu řízení“.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že v řízení byla prokázána existence uplatněného výpovědního důvodu. Namítl, že dovolání je nepřípustné a navrhl, aby bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. Dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl zrušen uplynutím dne 31. 12. 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatel nevymezuje právní otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (obecná formulace v úvodu jeho dovolání takovýmto vymezením není).
Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) se podává, že vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. d) obč. zák. prostřednictvím námitky, že žalovaný (pronajímatel) nesplnil své povinnosti a neumožnil mu užívání bytu, naopak strpěl, aby v bytě bydlela jeho bývalá manželka a děti.
S uvedenou námitkou se odpovídajícím způsobem již vypořádaly soudy obou stupňů. Pro úplnost lze dodat, že – za situace, kdy předmětný byt byl bytem služebním a jeho výlučným uživatelem a posléze nájemcem byl žalobce (uvedené závěry nebyly dovoláním zpochybněny) – svědčil M. H. za trvání manželství se žalobcem (i jejich dětem) odvozený právní důvod bydlení, který zanikl rozvodem jejich manželství. Poté se jejich právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady opíralo o ustanovení §187 odst. 1 občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2000, a po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1999 o ustanovení §713 odst. 1 občanského zákoníku ve znění této novely (srov. závěry vyjádřené např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu z 8. 1. 2001, sp. zn. 26 Co 774/2000, uveřejněné pod C 15 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu a v rozhodnutí z 10. 1. 2006, sp.zn. 26 Cdo 2298/2004). Právní názor odvolacího soudu, že žalobce se mohl po rozvodu manželství se jmenovanou domáhat jejího vyklizení a svého práva byt užívat, je tedy správný a odpovídá výše uvedené judikatuře.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, který po procesní stránce zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 360,- Kč, představující 20% DPH.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. září 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu